Rodinná satira

Říkal někdo, že básně jsou osobní?

Rodinná satira

 

Peklo prázdné, jen v něm my, vy, ty

civíme bez práce s těžkými kopyty.

 

Největší jsou hříchy z lásky.

Na cos nám jí, bože, dal

a neřek jsi, kde v ní ráj?!

Proč se smutkem lidé vzpomínaj,

když sami rvou něžné svazky

v rozvodu od lože a stolu?

Kromě plískanic

a věrných mšic

my neměli nic,

co sdíleli jsme spolu.

 

Hádej, otče předrahý,

jak já a matka jsme tě prohrály.

 

Doma jako v křišťálu

z kamenných slz postavená,

neurotismem naplněná,

slovy svými vycíděná,

sténá pevnost ze žalu.

Proč je milovat hřích?!

Když prý nejsem dospělá,

nemám pravdu docela –

a ta sakra bolela!

Proč zamrzl tu smích?!

 

Jestli nám žít zas dovolí,

snad nebudem jak na dovolené mrtvoly.

 

Nemám už nic, všechno pryč.

Můstek nad propastí vratký

má svaté grály zkratky.

Konec pro život, čas tak krátký.

Nenávist je od bran ráje klíč.

Nermuť se! Jen zachovej klid;

nermuť se, duše má teskná jízlivá –

nic jiného nám nezbývá…

Věř, ten bezbřehý naiva

správnou holí bude bit!

 

Peklo prázdné, jen v něm my, vy, ty

smějem se parodiím na naše životy.

---