Podivín

Spěchal jsem na metro, když jsem si všiml někoho, kdo tam obvykle nebývá. Těsně před začátkem placeného přepravního prostoru stál podivný muž. Otrhané oblečení, starý, vrásčitý obličej. Smrděl tak, že jsem ho v hale cítil i na několik metrů. Stál tiše s napřaženou levou rukou, ale lidé ho míjeli, jakoby tam ani nebyl.

Šel jsem si k automatu koupit lístek. Chlápek se otočil a šoural si to ke mně. Označil jsem jízdenku kterou jsem chtěl a vytáhl jsem peněženku, když v tom se mezi ní a mým obličejem objevila jeho levačka, plná drobáků. Samé stříbrné mince, jen dvě padesátky. Sáhl jsem do peněženky a podal mu pár drobných. Asi deset korun, nebo tak nějak, taky ve stříbrných. Koukl se na ně a posunul si je na ruce stranou od ostatních.

Hodil jsem do automatu peníze. Trhan mi začal ukazovat na jednu tu padesátku, co mu ležela v dlani.

„Sorry, nemám“ odpověděl jsem na jeho gesto.

„Já neberu. Já dávám,“ vysvětlil a pořád ukazoval na tu minci.

Vzal jsem si z automatu lístek a zbylé drobné, které jsem mu přidal do dlaně.

„Ne,“ pokračoval on. „Vezmi si,“ pořád prstem ryl do té padesátikoruny.

Mlčky jsem ho obešel a vydal se k eskalátoru.

„Já dávám, vezmi si,“ zaslechl jsem ho ještě za sebou. Na schodech jsem se ještě ohlédl. Už zase tam stál, tak jako před tím. Tiše s napřaženou levou rukou, ale lidé ho míjeli, jakoby tam ani nebyl.