Jeden den s...

... Hare Krišnou              

Setmělou ulicí se potácí skupinka mladíků a dvě ženy, spěchající na ranní, raději přidají do kroku a přejdou na druhou stranu silnice. V čase, kdy má většina lidí ještě půlnoc, malý domek na Durďákově ulici v Brně ožívá. Z ulice je oknem vidět mnicha s vyholenou hlavou, jak přechází po spoře osvětlené místnosti.

 

Je ten jediný správný Pán Krišna…

                „Vstáváme kolem půl čtvrté, abychom měli čas na očistu těla a krátkou meditaci,“ říká Sankírtan, jeden z mnichů hnutí Hare Krišna, už ve dveřích. Dvoumetrový mladík v šafránovém rouchu s vyholenou hlavou a malým pramínkem vlasů na temeni budí na první pohled respekt.

„V půl páté zahajujeme ranní program. Začíná za pět minut,“ oznamuje. Není čas na prohlídku skromného bytu harekrišnovské komunity, jde se do modlitebny. Tam na zemi klečí malý muž v oranžovém hábitu a cosi rychle drmolí. Postupně přichází další oddaní. Pět mužů, kteří zůstanou v levé části místnosti, vpravo se postaví žena v dlouhém tmavě modrém sárí s pestrým vzorem, a všichni se otočí čelem k malému svatostánku na způsob oltáře. Jen mu místo Krista dominuje až kýčovitý obraz Krišny ve společnosti jemu oddaných.

                Sankírtan si na prsty navlékne karatal, malé činelky, a začíná předzpívávat. Doprovází jej Labanga na mridangu, buben z pálené hlíny. Nesrozumitelné slabiky začínají náhle splývat a hudba mění rytmus. Zrychluje se a zprvu mírné pohupování zpěváků se mění v divoký tanec. To netrvá dlouho, všichni se pomalu uklidňují a hudba zpomaluje. Nezřetelné mumlání se mění v povědomá slova.

„Hare Krišna, Hare Krišna, Krišna, Krišna, Hare, Hare…“

                „Opakováním maha-mantry se naše mysl oprošťuje od tohoto světa a my se povznášíme nad každodenní starosti,“ vykládá Sankírtan během vaření. Modlozpěvy už skončily a každý člen malé komunity se musí věnovat svým povinnostem.

„Někdo vaří nebo pere, další zase uklízí. Když nám ale zbyde čas, věnujeme se osobní meditaci,“ dodává a ukazuje do chrámové místnosti. V její přední části sedí v pozici „lotosového květu“ ostatní čtyři muži, Kalavati musela podle obyčeje zůstat vzadu. Všichni monotónně odříkávají hare krišna hare krišna…

                „Máme takový růženec,“ ukazuje Sankírtan plátěný váček, který si navléká na pravou ruku, a vytahuje z něj dřevěné korále.

„Mantruju během celého dne, když můžu. Obvykle stihnu šestnáct koleček.“ Celkově tedy odříká mantru více než sedmnáct set krát.

                S vařením mu pomáhá jen Kuba, ostatní mají do kuchyně vstup zakázán.

„Nejde jen o tělesnou čistotu, ale i o čistotu duše. Třeba když chceme jít na toaletu, musíme se převlíct, a pak zase zpátky. A stejně je to s kuchyní,“ vysvětluje Dan, který se právě vrací z oněch míst v kostkovaném hábitu, a mizí v pokoji vedle kuchyně. Za chvíli je zpět ve svém obvyklém bílém rouchu.

                Zdá se, že vše je tu podřízeno přísným pravidlům, a Sanskírtan to potvrzuje.

„Při vaření neochutnáváme, protože nezáleží na tom, jestli to bude chutnat nám. Všechno jídlo se vaří pro Krišnu. My mu ho obětujeme a co zůstane, sníme. Samozřejmě nejíme maso,“ vypočítává, když do obrovského hrnce sype kuskus a kontroluje, zda se jablka v cukrové vodě začala už vařit. Poté za tichého mumlání začíná krájet zeleninu a připravovat čons, koření osmažené na pánvi.

                Jednotvárné odříkávání maha-mantry se nese celým bytem, a člověka naplňuje myšlenkami na vyhřátou postel a začíná si odříkávat svou osobní mantru…

                V půl osmé je dovařeno, a pozornost se přesunuje zpět do chrámové místnosti. Všichni se usadí na zemi a Sanskírtan začíná přednášku.

„Asvatthah sarva-vrksanam devarsinam ca naradah…“ čte z knihy Bhagavad-gita, „Písně Vznešeného“. Jde o posvátné verše, které přednášel Krišna, aby vedl svého přítele těžkými životními situacemi.

                Po krátké debatě o tom, proč jiná náboženství zakazují zobrazovat svého Boha, se v zadní části modlitebny začíná podávat snídaně.

„To máme ale život, snídaně v devět hodin…“ vtipkuje Labanga s plnou pusou kuskusové halvy. Muži a ženy jí odděleně, Kalavati sedí pod oknem „na samotce“, ale takový téměř středověký zvyk je tu brán úplně automaticky. Stoluje se na zemi, takže po jídle je nutné zamést a vytřít podlahu, čehož se ochotně ujímá jeden z oddaných.

                „Madhukanta je tu nejstarší, i když je zasvěcený stejně dlouho, jako Sanskírtan. Všichni bydlí tady,“ říká Kalavati po snídani a ukazuje kolem sebe.

„Mají to tu pronajaté od jedné hluché paní, takže nevadí, když tu už od půl páté zpíváme a bubnujeme,“ usmívá se. „

Já, protože jsem matadží, žena, bydlím kousek odtud, v podnájmu,“ dodává. Na čele má červenou tečku, což znamená, že je vdaná.

„Můj muž bydlí tady, ale chceme si najít vlastní bydlení,“ doplňuje se smutným povzdechem.

                „Tak vyrážíme,“ svolává ostatní Sanskírtan. Jméno, které dostal od svého gurua, znamená „šiřitel Krišnovy slávy“, a jeho nositelem je opravdu zaslouženě. Každý den se vydává na Českou ulici, aby tam prodával (nebo, jak říká on sám, rozdával) knihy o indické filosofii a Krišnovi.

 

…nebo Kristus?

                „Obvykle to bývá horší,“ komentuje s úsměvem, jak na něj reagují kolemjdoucí a lidé, které se snaží oslovit. „

Dobrý den, pane. Jak se máte?“ otáčí se na nerudně vyhlížejícího muže, který se žene proti němu.

„Špatně,“ odsekává chlapík, aniž by vzhlédl. Mnich jen zakroutí hlavou a hned se vrhne do cesty staré paní v modrém tvídovém kabátku.

„Madam, na vás jsem čekal…“ Když se vytasí s první knihou, kterou nabízí, žena se rozesměje.

„Takových mám doma stohy, v mládí jsem cestovala po Indii,“ poklepává Sanskírtanovi na loket.

                „Buď zdráv, bratře,“ zdraví Sanskírtan menšího vousáče. Ten se hned zastavuje.

„Nejsem žádný tvůj bratr! Kolikrát ti to mám opakovat? Ty jsi syn ďáblův, kdežto já jsem dítě Boží!“ Rozčileně gestikuluje a otáčí se k procházejícím.

„Lidé, neposlouchejte tyto zplozence pekla! Jsou to satani a podvodníci!“ Pak se znovu obrací na mnicha.

„Asi nemáš moc dobrou paměť, že? Kdyby ses odevzdal jedinému pánu, Pánu Ježíši Kristu, vyléčil by tě,“ ujišťuje ho a se zadostiučiněním odchází.

                Po pěti hodinách strávených v centru Brna se zdá návrat do teplého bytečku na Durďákově tím nejlepším nápadem.

„Kolem páté vyrážíme do Myší díry,“ sděluje u oběda Madhukanta Sanskírtanovi, který mu hned líčí setkání s Kazatelem, jak si harekrišnovci svého křesťanského oponenta nazvali.

„Jak ho znám, přijde i tam,“ shrnuje to starší z mnichů.

                Podzemním bulvárem, podchodem zvaným Myší díra, proudí stovky lhostejných lidí, a vypadá to, že ani čtyři mladíci, oblečení do dhotí, mužské obdoby sárí, nemají šanci je zaujmout. Rozloží si rohože a usednou na ně se svými hudebními nástroji. Kromě karatalu a mridangy s sebou mají ještě harmonium. Celou dobu je však nadávkami zasypává Kazatel, stojící opodál.

„Lidé, varujte se této satanské sekty! Jenom okrádají své ovečky o peníze,“ snaží se překřičet začínající koncert. Žena v dlouhém kabátu vedle hudebníků, se na něj oboří.

„A co děláte vy se svýma ovečkama? Vy je žerete! Schválně, co jste měl dnes k obědu?“ směje se mu. Přidá několik peprných slov, a pomalu odchází za neustálého lamentování zapáleného křesťana. Po chvíli to i jeho přestává bavit a někam zmizí.

                „Stál tu hodinu a něco vyřvával o božím království, a teď přijdou tihle. To je fakt na prášky,“ stěžuje si postarší prodavačka v nedaleké prodejně textilu.

                „Já bych tady veškerou produkci zakázala,“ říká rázně žena, prodávající pražené oříšky kousek od harekrišnovců.

„Chodí sem několikrát týdně a mně to leze na nervy. Jenže to není nic proti jednomu harmonikáři, co sedává zase tamhle,“ ukazuje na druhou stranu.

                „Mně nevadí, že tu zpívají, je to jejich forma propagace. Ale nevěřím tomu, že je nějaký jiný Bůh. Já jsem totiž pravoslavný,“ říká kolemjdoucí Vasil Kovalij z Moldavska a krčí rameny.

                „Připadá mi to trochu naivní,“ usmívá se Helena Dvořáková, která se zrovna vrací z autobusového nádraží.

"My, Evropané, můžeme těžko pochopit mentalitu Indů a jejich náboženství. S tím se musíme narodit, nestačí si navléct hábit a namalovat si něco na čelo,“ dodává.

 

Život jako pravidlo        

                Mají oddaní vůbec nějaké osobní volno, čas na své koníčky a záliby?

„Celý svůj život jsem zasvětil tomu, abych se oprostil od pozemských potřeb, takže žádné světské rozptýlení nehledám,“ říká Sanskírtan, když se kolem šesté hodiny celá komunita opět sešla v malém domku a sdělují si zážitky z dnešního dne. „Spát chodíme kolem deváté, a do té doby se věnujeme osobnímu studiu, čteme védy nebo odříkáváme mantru,“ ujímá se slova Dan.

                „Někteří lidé nám říkají, co to máme za život – vstáváme ve čtyři, musíme dodržovat různá pravidla a podobně. Je pravda, že máme od Pána Krišny návod na všechno. Od hygieny přes vaření až po manželství,“ doplňuje a vysvětluje, jak si každé ráno nanáší na tělo tilaky, jedenáct znamení, kreslených jílem z Gangy.

„Ani zplození dětí není ponecháno náhodě,“ pokračuje. „Před aktem samotným je důležité uvést svou mysl do stavu odevzdanosti. Dělá se to tak, že manželé spolu odříkávají čtyřiašedesátkrát maha-mantru.“

                Taková věc je pro moderního člověka asi nemyslitelná. Rád o sobě tvrdí, že se nenechá svazovat nebo omezovat nějakými pravidly a už vůbec ne ničím, co by mu přikazovala tak neprokazatelná entita, jako je Bůh. Odcházím s pocitem, že harekrišnovci spadli do tohoto světa odněkud z Marsu a jejich životní styl se tomu našemu vymyká naprosto zásadně.

 

***

                Fronta se pomalu šine kupředu. Před bránou položí každý svůj batoh na pás a nechá ho zmizet za plastovou oponou. Celý ten obřad připomíná krematorium. Potom projde se zatajeným dechem rámem, a oddechne si, teprve když na druhé straně dostane své věci nazpět.

                „Haló, pane, musíte projít detektorem!“ volá na procházejícího muže zaměstnanec soudu. Oslovený se zarazí, potom zahanbeně přikývne a zařadí se na konec zástupu.

                My se přece nepodřizujeme.

 

A nebo jo?