OTĚHOTNĚLA JSEM JAKO PANNA MARIE

Jarní prázdniny. Odjely jsme v ošoupaných džínách, s tričky ustřiženými nad pasem, s dřevěnými běžkami a zakázanými elpíčky. Čekaly nás bělostné, sluncem zalité hory jak z pohádky o Mrazíkovi.


Večer u krbu a laciného vína poslouchaly jsme Kryla, měly hlad a žádné jídlo. Snědly jsme i válečné konzervy, co shazovali z letadla Američané za války a co zůstaly ve spíži celá ta léta nedotknutě uchované.

„Chlebáááá...s hořčicííí...Co blbneš!...rozdělit na pět dílů!" Takhle vypadala naše večeře.


Druhý den jsem se nechala u zadního vchodu do kuchyně horské boudy políbit kuchařským učněm.
„Koloušku..." šeptal mi: "Přijdeš i zítra?"


V dlouhé žlutooranžově batikované sukni brodila jsem se dolů od horské boudy k naší horské chaloupce, snažila se běžet, nemohla jsem se dočkat, až žasnou nad v sukni přinášeným proviantem.


Maličká máslíčka, marmeládičky, medíčky, chleba, rohlíky, salám, pomeranče.


Já ale pořád musela myslet na kasičku, ve které jsme měly uložené peníze na zpáteční autobus.


"Nějak bylo, nějak bude!...důležitý je, jak je teď..." přesvědčila jsem nejdobrodružnější z mých kamarádek, vybraly jsme můj díl z kasy a sjely na saních dolů z Horních Míseček do Špindlerova Mlýna, užít si.


S mou zpáteční cestou to dopadlo dobře. Nastoupila jsem s občanským průkazem v ruce a ani jsem nedopověděla svůj příběh o hladu.
„Někam si sedni!" zamračil se mile bodrý řidič v autobusácké čepici.


Ale naše užívání si dobře nedopadlo.


Sáně jsme opřely o stěnu restaurace, objednaly si a s požitkem se pustily do brammorových knedlíků ze zelím a cibulkou.

Ucucávaly jsme malou desítku, když si k našemu stolu přisedla parta kluků. Měli penež víc než my a bylo jasné, že nahoru do naší chalupy už nevystoupáme. Na chalupě těch kluků nás pak spalo na malém prostoru hodně. Byla nám zima, leželi jsme namačkáni jeden na druhém. Zezadu mě hřál ten s nejdelšími vlasy.


Ve sněhem vlhkých a těsných džínách se ale spát nedalo, tak jsem se z nich pracně vysoukala a usnula.

„Tak asi do mě vstoupil Duch Svatý..."  nevěřícně křičela jsem o dva měsíce později na lékaře.

Ale  pak jsem si vzpomněla na tu noc v horách. Že by ten kluk...tisíckrát jsem se marně snažila vybavit si každý detail. Četla jsem přece i o těhotných pannách, o tom, jak chytré spermijky si cestičku najdou. Možná i přes krajkové kalhotky.


Vůbec mě nenapadlo po tom klukovi pátrat. Vlastně jsem mu to ani za vinu nedávala.


Já byla lolitkovsky svůdná, sexy a věděla jsem to. A  díky tomuhle vědomí vzala jsem vinu i následky jen na sebe.