pan homola

Pan homola se zrovna vrátil z hospitalizace, po celkovém kolapsu. Spolupracovníci ho poplácávají po ramenou.
„no nikdo to za tebe neudělá.“ žoviálně pronášejí.
Pan homola je zpátky v procesu. Omluvili selhání, tak si to musí zasloužit. Žačíná nový náběh na kolaps. Od rána dlouho do noci, sedí nad tabulkama, eviduje prodej, zboží, naježděný kilometry, i výplaty mimo termín.
Má brýle s mosaznými obroučkami a hnědými skly. Světloplachý. Usíná v autobusech, usíná o přestávkách na kávu. Kráčí jako mátoha, poslední zbytky energiie dává povinnostem.

Musel jsem taky tlouct přesčas. Stál jsem venku na cigáru. Připojil se, nabídl mi mentolovou malborku. Čekal jsem.
„tohle mě ničí.“
„tak proč tomu tolik dáváš:“
„doma sem pokladnička. Ve svým křesle v kuchyni sem neseděl už ani nevim jak dlouho. Přijdu domů a žena: potřebujem tohle! A pak dcera. Mobil, lyžák... a všechno. Sem za zmrda, když nemám.“
„mohlo jim dojít, že je to trochu přehnáný. Štvou tě jak zvíře.“
„chlapče, pořiď si rodinu, a pak hodnoť jo?“
„no zrovna nedávno jsem si vzpoměl, jak´s vypárvěl o býkovi.“
„jo. Šlehali sme ho klackem a když se pořádně rozdivočil, zdrhli jsme. Nikdo z jzd pak k němu celej den nemoh´ protože by se utrh. Pak tam jednou šla ségra a zrovna měla měsíčky, sotva se jí podařilo zdrhnout. Prošel hrazením, utrh kruh z nosu. Šel po krvi.
Bejka jsme naháněli i s policajtama. Vydržel dvě uspávačky“
„to bylo jaks´bydlel kousek od tý druhý vesnice.“
„přesně! A tam byla jitka. Podařilo se mi jí získat. No a její máti nevadilo, že sem starší a pořád mě zvala na oběd, no a jednou sme tam pak byli sami... no byl sem s oběma.“

najednou vypadá jinak než před chvílí. Má ramena, charisma a dívá se no brzký zimní tmy skrze kouřový skla brejlí jako tanečník hříchu. Takhle ho mám rád. Trvá mu než se přes historky dostane k podstatě, než zapomene na výplatní pásky, složenky a podobný okovy. Pak se vplíží bývalý lišák do utahanýho těla. Mít moc dal bych mu mega odstupný a pustil ho hledat alhambry a alkrony jeho světa.

Tak tam stojíme koukáme na mrazivý obrazy, za zády neusínající fabrika. Dva holuby s pařáty a chtivým zobáčky, lačnícími po svobodě, doteku, tepla a nekonečné vzdálenosti od nespících, požírajících míst.
Život zamrzá, kola kamiónu nezmrznou nikdy. Chtivost, obchod bude i za atomový zimy. Nedobrovolná anestézie tý té živé  části hluboko v nás je steně nutná, nezastavitelná, neporazitelná. Díváme se před sebe, není co říct, jeden se sytí vzpomínkami, druhý vlastně neví čím se má sytit, ale tím co je teď realitou, nechce. Pachuť je nesmazatelná.
Vlastně není rozdíl mezi obživlými vzpomínkami, a živými představami, které jako voděnka rostou v podstatě z ničeho, z vakuua každodenního dění. 

**

je po všem. Pan homola usíná kdesi v autobuse na kolín. Už se ani neděsí chladného přijetí, šedá mlha zorného pole úsudku nepropustí nic, než spát... SPÁT.
Máme padla. Prohlížím si spolucestující. Všichni táhnem od podobných situací.
Byl bych rád kdyby se mě zmocňovala stříbrná euforie nesená na křídlech svobody. Místo toho jen únavově-rezignovaný modus operandi vede mě domů k hudbě a pití. K pasivní existenci. Nemám moc energie a to co jsem musel vydat na „funkčnost“ a na to přežít jí, mě vyssálo. Po prácí bych měl tančit. Nebo propadat se do různých možností pohledných vizí. Ale ďábla nezničí nic, jen rutina. Tak sedím v autobuse a těším se z tepla jako dávno bezkrevný důchodce.
Pan homola to vlastně už tolik nevnímá. Mnoho let nutnosti, vytvořilo potřebné mechanismy, či spíše filtry, nebo silent bloky. Už jen existuje s nutností.
Nevím s čím existuju já. Ale je jisté, že pohled z okna autobusu asi nebude povolený pro normální žití. Musí to být něco co nechci. Aby mi to bralo energii a všichni přikyvovali snaze.

Dívám se přesto z okna autobusu čekám na tu zlatou jistkru, co otevře vstup tam kam si myslím, že patřím.
Sice ne zlatá, ale je ve mně už dlouho. Spíš slabě bílá, ale je. Hoří ale moc studeně na to aby dokázala spálit vše co mě táhne hubou do bláta.

Přijdu domů, dám si rituál: zapnou pc, postavit vodu na čaj, posadit se, otevřít pivo. Dívat se do nikam a čekat.

Čekám.