Něco o autismu

   Moje dcerka není autík jen tak bez příčiny, zdědila to po mně, jen je na tom o trochu hůře. Takže vítejte ve světě vysoce funkčních autistů, já sama jsem Asperger - a je to zvláštní, pravdu o sobě jsem se dozvěděla, až když diagnostikovali mou malou dcerku…

   Naučila jsem se s tím žít, lecčemu nerozumím, ale naučila jsem se věřit, že tak má být. Náš svět je jiný a řekla bych, že čistější než vnější svět, je v nás více důvěry i naivity, dokážeme se uzavřít do svého soukromého mikrosvěta, dokážeme vést vnitřní monology i mluvit sami se sebou, protože je to pro nás způsob, jak řešit své starosti (prostě si je v samomluvě rozpitváme a s ohledem na své sebevědomí jim dáváme nový význam, aby se s tím dalo lépe žít…). Od „pravých“ autistů se lišíme tím, že jsme sice naoko společenští, ale jen velmi těžko dokážeme najít ta správná slova, jak s lidmi komunikovat, leckdy se naše pokusy o nějakou tu komunikaci zdají až nucené a nepřirozené. Velmi těžko rozeznáváme ironii a jemné nuance rozhovoru, jsou nám cizí pocity, jako je zášť či nenávist, dokážeme si je sice představit nebo i poznat, ale nechápeme je, jsme možná i proto zdánlivě zranitelnější. V podstatě dokážeme najít logiku i tam, kde ji zbytek světa nehledá, takže působíme až nelogicky, což je paradox; a to, co je logické pro ostatní, pro nás logické není. Dokonce i běžná společenská pravidla jsou pro nás nepochopitelná, jsme tak trochu samorosti, ale v naprosté většině se je naučíme používat, ač jim nerozumíme, ale chápeme, že jsou nezbytná. (Já osobně mám dost velké problémy s tím, že mi někdo vyká, tykání beru jako normální způsob jednání, nikoliv jako známku jakéhosi sblížení.) Ve výsledku máme vlastní zbraně, jak k sobě někoho pustit a otevřít mu svůj svět – já to řeším tím, že mám jakýsi filtr: působím trochu jako poděs a možná horším dojmem, než bych měla; a koho to nevyděsí, ten mě chce poznat, co jsem vlastně zač. Není to sice stoprocentní, ale v naprosté většině případech to funguje.  Takže mám úzký okruh přátel, kteří mě znají velmi dobře a berou mě takovou, jaká jsem – prostě trochu střelená (táta mi vždycky říkal, že je to snad každý z nás, naštěstí každý trošku jinak, to aby na tom světě nebyla nuda )… Snažím se v lidech vidět to hezké a nepodléhám obecným soudům, jsem přesvědčená, že každý z nás si zaslouží plnou důvěru, protože bez ní by všechno šlo do háje. Já vím, že se mi to mockrát vymstilo, dokonce i v soukromém životě, ale nedokážu trestat jiné za hříchy, které na mně spáchal někdo předtím.

   Někdy mě napadá (vážně nejsem ješita…), že právě my, vysoce funkční autisté, jsme nadějí lidstva, a to díky své vnitřní čistotě, neschopnosti záměrně ubližovat, díky své důvěře i naivitě, neschopnosti chápat a páchat zlo v jakékoliv podobě. Jsme možná de facto „lidskou elitou“ – mezi nás patřil Albert Einstein nebo i Isaac Newton… Jenže – k čemu je nám vysoký intelekt, když pro praktický život jsme mnohdy nepoužitelní? Ačkoliv i v nouzi nejvyšší dokážeme i nemožné… Jsme tedy slepou větví vývoje lidského druhu? Kdoví?