O Robinsonovi

Žil byl, jednou jeden pustý ostrov. Byl vcelku pěkný, zalesněný a obklopený spoustou korálových útesů. A právě tyto útesy se staly osudnými korábu, na němž se plavil pan Robinson. Když došlo ke kolizi, byl zrovna na palubě. Pokuřoval fajfku a najednou mu spadl stěžeň na nohy. Ty se hned ulomily. Protože byl na kraji paluby, smetla ho vlna, a to bylo jeho štěstí, jelikož ostatní klesli i s korábem ke dnu. Naštěstí se mu podařilo doplavat na břeh (což byl docela výkon, uvážíme-li, že neměl nohy).

Postupem času se na ostrově zabydlel, dokonce se mu tam začalo i líbit. Jenom ty nohy mu docela chyběly. Proto si pro lepší pohyblivost zhotovil jakési sáňky z banánových listů, a zapřahal si do nich divoké prase bradavičnaté, které ho vozilo po ostrově, kam si jen zamanul. Jednoho dne zpozoroval, že v jedné zátoce se děje cosi neobvyklého. Lidožrouti tam zrovna poráželi a konzumovali zajatce. Pan Robinson se rozhodl, že to tak nenechá. Popadl klacek a udeřil prase. To zařvalo, domorodci se vylekali, naskákali do svých loděk a urychleně odpluli. Na místě pak našel pan Robinson jednoho přeživšího zajatce. „Nemusíš se bát, neublížím ti. Dokonce se tě ujmu. Ale jak ti mám říkat?“ „Uhu, hu, ui ui huhu!“ „To má být jako co? Hm… Víš ty co? Dneska je, podle mých propočtů, sobota, tak ti tedy budu říkat Sobota.“ A jak řekl, tak udělal.

I žili si na ostrůvku pan Robinson se Sobotou naprosto idylicky. Se svým novým společníkem byl pan Robinson docela spokojen; jediné co mu trošku vadilo, bylo to, že se Sobota choval – i na poměry z doby kamenné – jako dement. Dělal různé grimasy, huhlal, blekotal, koulel očima apod.; víc toho z něj pan Robinson nedostal, ať se snažil sebevíc. Na jednu stranu to bylo i zábavné, ale jinak velmi nepraktické. Svěřil mu tedy jediný úkol: hlídat, zda kolem nepluje nějaký koráb. Sám mezitím zařizoval vše potřebné.

Jednoho dne kolem ostrova proplul koráb. Sobota ho viděl, jenže to neuměl dát najevo. Dělal sice všemožné škleby a posunky, vydával pazvuky a blekotance, jenomže to dělal i jindy a tak tomu pan Robinson nevěnoval pozornost. O co Sobotovi šlo, zjistil, až když byl koráb daleko na obzoru. Velice se rozčílil. Byly mu jasné dvě věci: jednak, že Sobota je úplně k hovnu, a jednak, že už se odsud asi nedostane.

Uplynul nějaký čas. Panu Robinsonovi umřelo nejprve prase, o něco později zdechnul i Sobota. Zpočátku měl pan Robinson radost, ale časem mu došlo, jaká je na ostrově bez Soboty nuda. „To je nuda, až by se z toho jeden ukousal!“, klel si pod vousy. A skutečně, netrvalo dlouho a z nudy si ukousal obě ruce. Nemaje již nohou ani rukou, nezbylo mu nic jiného, než zemřít také. The End.