Intimní pohádka o Skořičce a Hřebíčkovi

Byla jednou jedna malá zrzavá slečinka, lehce extravagantní a sebestředná. A ta slečinka si říkala Skořička. Milovala vůni tohoto koření a také jím ve dne v noci byla cítit. Jenže kdokoliv k ní přičichl, omámeně padl na kolena, a tak byla Skořička neustále sama. A bylo jí smutno a úzko. Bála se, že si nikdy nenajde milého. Všichni skořičáci již byli zadáni se svými skořičkami, badyáni již měli své vyvolené badyánky a anýzky si rozebraly všechny anýzy. Skořička chodila smutně po tom světě. Posedávala po kavárnách se zrzavou hlavou v dlaních, četla tlusté knihy a kratičkým špačkem tužky psala melancholické básničky na ubrousky a jiné cáry papíru, které zrovna byly po ruce. V noci pak plakala tiše do polštáře a snila o tom nejkrásnějším, nejchytřejším a nejhodnějším panu Skořičákovi. 
Jednoho dne, bylo to právě uprostřed překrásně barevného podzimu, šla úzkou křivolakou uličkou, nevšímajíc si kolemjdoucích a zkoumajíc své myšlenky uvnitř hlavy. „Dávej přece pozor!!“ zakřičel náhle uraženě kdosi. Skořička se probrala ze svého rozjímání a rozhlédla se okolo. Nikde nikdo. Zavrtěla hlavou a chtěla pokračovat v chůzi. Vykročila, ale něco jí drželo pravou nohu. Pohlédla k zemi a tu ho spatřila. Byl mnohem menší než ona, sahal jí sotva do půli lýtek. Tmavý hubeňour s rozčepýřenými vlasy. Zíral na ni nahoru a zpod hustého obočí se na ni mračil. Ušklíbl se, když viděl, jak na něj hledí. Pustil jí nohu, ale ona pořád jen stála a stála. „No co ještě okouníš? Běž, ale opatrně, ne že zas někoho zašlápneš!“ prskal na ni ten malý protiva. To už Skořička neudržela nervy na špagátě, shýbla se a chytila ho pod krkem. Zvedla ho pořádně nad zem, zatřepala jím a zeptala se: „Kdo vůbec jsi, že se mi pleteš pod nohy?“ Pidimužík uraženě vyštěkl: „Jsem Hřebíček.“ Skořička si ho prohlédla, postavila jej opatrně na zem, oprášila mu útlá ramínka a vykouzlila ten nejkouzelnější úsměv, jakého byl v tu chvíli schopna. „Odpusť mi, Hřebíčku, mou neurvalost. Prve jsem si tě nevšimla, jsouc zamyšlena...“ Hřebíček jakž takž pookřál, omluvu od té zamračené zrzavé obryně nečekal. Dali se do řeči, občas se zasmáli a nakonec si zašli na šálek horké čokolády do blízké kavárničky. Incident z ulice byl již zapomenut a tito dva si brzy zvesela vykládali jako staří známí. Hřebíček zjistil, že Skořička rozhodně není tak surová a neurvalá, za jakou ji měl, a Skořička si uvědomila, že Hřebíček má k protivnosti daleko asi jako špageta k vřeténku. 
Od té doby se scházívali dennodenně, vždy v téže kavárně. Skořička věděla, že našla svého Milého. Uplynulo tak několik týdnů, když jednou zase spolu seděli a usrkávali horkou čokoládu.
Povídali si a povídali, čas letěl, až jim bodrá paní kavárnice přišla oznámit konec otvírací doby. Odebrali se do útulného Skořiččina bytu. Jen co za nimi zaklaply dveře, začali se muckat a muchlovat, nehledíce na rozdílnou velikost. Skořička vysadila Hřebíčka na kuchyňský stůl a přitiskla se k jeho útlému tílku. Zazdálo se jí, že čím více se k sobě mají, tím Hřebíček nabývá na velikosti. A nebyla to jen vidina, byl to fakt. Hřebíček rostl a napřimoval se, až brzy dosáhl velikosti Skořičky. Ba dokonce ji o hlavu přerostl. Ramena se mu rozšířila a nyní ji mohl mocně obejmout a vzít do náruče. Skořičce se zatočila hlava štěstím. Hřebíček opojně voněl a jeho dech byl přerýván vzrušením. Odnášel si ji do ložnice, kde ji něžně položil do peřin a ulehl k ní. Políbil ji na šíji, na nahé rameno, do dolíčku mezi klíčními kostmi. A jeho rty sjížděly dál a dál. Níž a níž... Hladil zrzavé kadeře, jemně se dotýkal její voňavé kůže a laskal dlaněmi, jazykem i rty pokožku celého jejího těla. Zcela se mu odevzdala a s radostí mu oplácela příjemné doteky, zasypávala jeho tělo vášnivými i něžnými polibky, nevynechala ani místečko. Jejich vůně působily jako to nejintenzivnější afrodisiakum... Hleděli si navzájem do očí. Hluboko se vpíjeli jeden do druhého, oddávali se pravidelnému rytmu, jejich těla zaklíněná do sebe zrychlovala jako píst. Tu najednou Skořička zhluboka vzdychla, napjala se jako luk a tělem jí projela extatická vlna vyvrcholení, až jí zacukalo v palci na pravé noze. Chvíli poté v sobě ucítila horkou Hřebíčkovu tresť. Leželi si v náručí a znaveně oddechovali. Pohladila Hřebíčka po zpocených vlasech a vtiskla mu políbení na pootevřené rty. Cítila, jak se jí Hřebíček v objetí zase zmenšuje a zmenšuje. Usnul. Ještě jednou jej pohladila, tentokráte po líčku. Byla šťastná...