Zrození dne

Zrození dne

Je tma.

Všude přítomná, černá a hustá tma.

Ale jako vše temné má i tato noc svůj konec

a ten se kvapem blíží.

 Zatím to není vidět, ale je to cítit.

Vše voní novým dnem,

vše se připravuje na nový začátek

Mraky se rozestupují,

aby alespoň na chvíli ukázaly impozantní, jasný a tak krásný, zářivý měsíc,

který po pár minutách zapadá za hory na obzoru,

aby ho za pár okamžiků mohlo vystřídat hřejivé, životodárné slunce.

Tma ustupuje.

Vše se mění.

Již sou vidět šlápěje v čerstvě napadeném sněhu.

Obzor začíná rudnout, jako by slunce krvácelo při posledním boji s nocí,

který má už předem jasného vítěze.

Kdesi zazpívá kos

a svou písní pomáhá slunci šplhat blíž a blíž k obzoru.

Jsou to zvláštní chvíle.

Ani noc ani den.

Je to jako být mezi dvěma světy,

které na sebe navazují a přece jsou každý zcela jiný.

Každý má své krásy,

svůj klid a chvíle,

které v člověku zůstanou již navždy.

Bohužel dnešní svět je moc uspěchaný na to,

abychom se jen tak zastavili,

chvíli vydechli a nechali se unášet sílou okamžiku.

Chvílí zrození a usínání dne.

Je stále jasněji.

Obzor žloutne, až se nakonec rozzáří,

aby připravil zlatou bránu pro přicházející slunce,

které se dá na svou každodenní pouť po obloze.

Tak staré a přeci každý den nové.

A proto pravím: „Zastavme se alespoň jednou za čas, ponořme se do svých tajných přání do svých myšlenek a užívejme si klid a něhu přírody. Vždyť to že slunce ráno vyjde, není samozřejmost. Radujme se z té krásy, kterou nám stvořitel dovolil poznat. Proč existovat když se dá žít?“

17. 2. 2010

Praha

David Štrunc