Podzim

Podzim

Včerejšek si odnesl vůni květin šířící se po rozkvetlých loukách.  Jako vítr odvane zrnko prachu, odvál podzim letní dny naplněné sluncem a teplem.  Jako člověk zestárne, zestárlo i listí na stromech, ze kterých ho rve studený, podzimní vichr. Jako duše člověka, který vše ztratil, který nemá nic jen rozervanou duši, tak vypadají pláně podzimem zmrzačené krajiny. Každým ránem se na svět snese miliony kapiček rosy, každá z nich, jak slza lítosti nad uplynulým létem, jako povzdech nad nenávratně ztracenými dny. V každé z těch kapek jako by byl vlastní svět, tak malý, tak chladný, mokrý a přec tak krásný a tajemný. Jiskřičky v nich zářící připomínají naději, víru, že po zimě opět přijde jaro a že se vše znovu zazelená, avšak v tuto chvíli jsou to jen pouhé představy a naděje. Ve studeném poledním slunci se houfují vlaštovky připravujíce se na svůj dlouhý a namáhavý let do teplých krajů, aby se mohli po půl roce v čas tání ledů vrátit a přinést tak na svých křídlech jaro. Mnohá zvěř uléhá k dlouhému zimnímu spánku, aby se mohla probudit do rozkvetlé a voňavé krajiny.

Podzim je smutným a depresivním ročním obdobím, ale musí tu být, nač bychom se potom těšili, bylo-li by tu pořád léto, na co bychom vzpomínali, pokud by květiny kvetli pořád. Tak jako bez utrpení není čistá radost a bez strachu není klid, pohoda a uvolnění není ani jaro bez podzimu.