Ona a on

Takovej momentální nápad. Kurzívou jsou zaznamenány myšlenky. Tučnou ty její, obyčejnou ty jeho.

Pohlédli na sebe přes bar ve stejnou chvíli.

Ona zčervenala, on nervózně uhnul očima.

Okamžitě se mezi nimi vystavěla barikáda z hutných cihel napětí. Oba se z uvolněných pozic narovnali a chvílí se vzájemně měřili pohledy.

Konečně se odhodlal, sklouzl z barové židličky, natáhl se pro své zpola vypité pivo a vydal se směrem k ní.

Nekouká zrovna mile… žádnej přátelskej rozhovor to nebude, zřejmě...

Ty šmejde, ty hajzle, ty sviněěěěěěě…

„Čau… jak je?“ pronesl tlumeně. Mezitím si ji stačil rychle prohlédnout. Slušelo jí to. Vždycky byla hezká. Předtím po ní toužil, lákala ho, vábila. Měla pro něj určitý punc tajemna. Teď už ji dokázal hodnotit o něco střízlivěji. Vlastně o dost.

„Fajn…“ odvětila.

Přestaň se tak debilně ptát a řekni něco konkrétního… řekni, žes chtěl zavolat…

Ticho. Zabubnoval celý nesvůj dlaněmi o barový pult.

„Čekáš tu na někoho?“

Skousla si rty. Evidentně se přemáhala, aby mu klidně odpověděla.

„Měla jsem se tu sejít s kamarádkou, ale zavolala, že nedorazí… smůla… hádám, že ty na nikoho nečekáš,“ řekla přezíravě.

Věděla o něm, že občas rád vyrazil do baru sám. A dlouho u toho nezůstalo.

„Znáš mě…“ usmál se ve snaze rozpustit její zamračený výraz. Nepovedlo se.

Tohle je příjemný asi jako vyšetření tlustýho střeva... kéž bych ji od tý noci před dvěma měsíci už nikdy nepotkal… byla hloupost si zrovna s ní něco začít… vždyť vím, že nic nebere na lehkou váhu… tak už něco řekni, kámo, začíná to bejt trapný… řekni cokoliv… něco plácni, co na tom záleží… zeptej se jí třeba na-

„Proč ses neozval?“

Byla rychlejší.

A je to tadyyy…

To jsem zvědavá, co řekneš, šmejde…

„Ani nevim. Bylo pořád něco, akce a tak, víš…“ odvětil zdánlivě klidně.

Neměl jsem sem dneska chodit…

Jasně, akce a tak… takže fakt zavolat nechtěl… nevim, co jsem si namlouvala… myslela jsem si, že zrovna ke mně se bude chovat jinak? Jo, myslela… naivko…

 „Víš, jak jsem se cejtila?“ sykla podrážděně.

Proč jsem si ze všech barů z celý Prahy vybral zrovna tenhle…

„Myslel jsem, že v tom máme jasno,“ pokrčil rameny a pousmál se.

„Jasno?“ zvýšila hlas, skoro to vykřikla.

Naklonil se k ní. Byla to zcela vědomá reakce, nesnášel nesmyslné (i zcela oprávněné) zvyšování hlasu. 

„Tak doufal jsem, že když říkáš, že víš, do čeho jdeš a že od toho nic nečekáš, říkáš pravdu,“ řekl s tichou prosbou v hlase. Byla to jeho kamarádka, nikterak blízká, ale taky to nebyla cizí holka, se kterou by vyjebal raz dva. Záleželo mu na ní. Vlastně ne. Když nad tím zapřemýšlel, záleželo mu na tom, aby zůstala zticha. Nechtěl, aby se o tom dozvěděla jeho bývalá. Teď spolu sice kvůli jeho pravidelným poznávacím zájezdům po dámských luzích a hájích nebyli, ale co kdyby v budoucnu zafoukal příznivější větřík pochopení. Vždycky je dobré nechat si zadní vrátka.

Znovu se jí podíval do tváře.

Vypadá, že jí to vážně sebralo…

„To se tak říká, panebože… doufala jsem, že zavoláš…“ pokračovala o něco tišeji.

Chtělo se mu protočit oči v sloup a plácnout se do čela. Pleeesk.

Panebože… to nemyslíš vážně, že ne… doufala jsem, že zavoláš… jak trapné a ubohé a zoufalé… dík za fajn večer, kotě, zavolám ti… jasně… obvyklá fráze sloužící jen a pouze jako vata, výplň, vycpávka s nulovou informační hodnotou… prostě, aby se něco řeklo… proč to nejsou schopný pochopit…

Nadechl se, zhluboka, promnul si nos a rozhodl se mluvit narovinu.

„Ale já se přece vyjádřil jasně. Chtěl jsem se s tebou vyspat. Nic víc, nic míň. Souhlasila jsi…“

Nechápal ji.

Proč jsou ženský pokaždý jako dvojsečná zbraň... kdybych měl takovehle úlet s chlapem, ráno bysme se vzájemně uznale poplácali po zádech na znamení naprostý spokojenosti a oba se rozešli k domovu s pocitem, že to byl fajn večer… rozhodně by ani jeden z nás nehypnotizoval display mobilu a nemodlil se za to, aby se ten křáp už konečně rozsvítil…

Jsem trapná, vím, vím, vím… ale nemůžu si pomoct… nemůže mu to jen tak projít…

„Souhlasila jsem. Ale za ten zmatek, co mám teď v hlavě mi to teda nestálo!“ vyhrkla prudce.

Hm a co já s tim… když jsi to neměla v hlavě srovnaný, neměla jsi se mnou chrápat…

Rozhlédl se kolem sebe. Barmanka, co na druhém konci baru znuděně luštila křížovku, protože momentálně neměla koho obsluhovat, zvedla hlavu a podívala se jejich směrem. Lehce se na ni usmál. Převalila žvýkačku v puse tak mohutně, že ji uviděl zablýsknout se mezi zuby a úsměv mu oplatila. Byl vědoucí.

Vedle něj se zase ozvala ona. Začínala mu doopravdy lézt krkem.

„Řeknu ti k tomu jediný: Vim, jak je to trapný, když ti tady tohle teď říkám. Ale uvědom si, že jsme kámoši už dlouho a že mezi náma vždycky přeskakovala jiskra.“

Fakt? Já měl dojem, že přeskakovala až teď, v poslední době a to jen proto, že jsem si uvědomil, že jsem tě ještě nepíchal a mohl bych…

 

„Když jsme spolu seděli na baru, cítila jsem z tebe, že navzdory tomu, co říkáš, by to nemuselo bejt jen o tý jedný noci…“

Tak to nevim, cos cejtila, ale na svý instinkty bys v tom případě moc spolíhat neměla…

           „Bylo to v pohodě, myslim si, aspoň za sebe, že jsme se bavili dobře, že jsme si měli co říct. Fakt jsem si myslela, že pokecáme, napijem se a pak to možná skončí postelí. Po tom, cos mi celej večer říkal a o čem jsme se bavili, by si to musela myslet každá… Něčím jsi mě oblbnul a začala jsem na tebe myslet, aniž bych chtěla. Doufala jsem, že zavoláš, protože to ráno bylo hrozně pohodový a nechvátal jsi domů…“

Proboha, už sklapni… nevidíš, jak sama sebe ztrapňuješ? A jak zbytečnej monolog to je? Myslíš, že po tomhle bych ještě někdy měl chuť tě ošukat? Natož něco víc…?

„Prostě bych jen chtěla slyšet, jak si to myslel a když řekneš, že jsem tě špatně pochopila a že ses se mnou fakt jenom chtěl vyspat… budu mít aspoň jistotu…“

Poslední větu spíš vydechla.

Holka, ty seš magor… ptáš se mě a chceš mít jistotu, ale chceš slyšet jednu jedinou odpověď… a tu ti dát nemůžu a ani nechci…

„Podívej, Zuzko, jsi krásná holka…“

Jak jinak začít, že… když teď koukám do těch jejích ultramodrejch očí, je mi jí snad vážně líto… koukají na mě tak… zoufale???

„Bylo to krásný a občas si na to vzpomenu, ale pro mě to byl fakt jen úlet na jednu noc… prostě – se Simonou jsme se rozešli a teď nikoho nemám a nehledám… Jsem z toho ještě docela rozsekanej…“

No, popravdě ani nee…

Věděla jsem to. Věděla jsem, ty svině, že ses nezměnil. Doufala jsem… že se mnou jsi to myslel jinak… vždyť jsi mě ráno hladil po tváři… smál ses, přitáhl sis mě k sobě a spali jsme v objetí… copak tohle děláš s každou???...

„Nechápu tě… tyhle kecy si nech pro někoho jinýho, myslela jsem, že se známe dlouho a že je to o něčem jiným, než s nějakou bezejmennou fifi… Gábina měla pravdu… neměla jsem na tu tvojí zprávu vůbec reagovat!“

V týhle smršti jedu jsem zaznamenal jednu potenciální hrozbu…

„Počkej, počkej… tys to řekla Gábině?“ snažil se potlačit lehce znepokojený tón v hlase.

„No a? Chtěla jsem se s někym poradit… lákalo mě s tebou jít, ale taky vím, jakej seš… a bylo mi to prd platný, naletěla jsem tak jako tak,“ ušklíbla se znechuceně. Nejspíš sama nad sebou

„Počkej a Gábina to někomu řekla?“

„Jo tak o to ti jde? Aby se to náhodou nedozvěděla Simonka… víš co, ty idiote? Můžeš bejt klidnej! Protože jí zrovna dvakrát nemusim a pokud se rozhodne k tobě vrátit, mrzet mě to nebude… projde si znovu tim samým peklem. S tebou už nic jinýho ani čekat nemůže!“

Prudce vstala, až barová stolička hrkavě popolétla a celá rozkymácená se snažila opět zachytit ztracenou stabilitu na všech čtyřech. Ani si toho nevšimla, popadla kabelku, na bar hodila stovku a na svého svůdce vrhla poslední nasupený pohled.

„Jseš hajzl a jednou se ti to vrátí!“

To víš, že jo… hlavně už běž, lidi po nás koukaj…

Rychle odcházela a viditelně se jí na vysokých podpatcích třásla kolena.

Chvíli seděl a koukal do svojí stále poloprázdné sklenice. Během rozhovoru se jí ani nedotkl. Uvědomil si, že má žízeň a tak do sebe lehce zvětralé pivo kopl na jeden zátah. Když pokládal prázdný půllitr na barový pult, všiml si přímo před sebou ladné siluety. Servírka se naklonila přes bar, vyfoukla bublinu velkou jako tenisák a když splaskla, vtáhla ji jazykem zpátky do pusy a s úsměvem na něj mrkla.

„To ale byla chudinka…“

Moje řeč, kotě…

„Jen trochu nepochopila, oč tu běží…“ pokrčil rameny.

Znovu se zasmála a plná, pevná prsa se jí ve výstřihu rozpustile zatřásla.

„Dáš si ještě jedno, lamači dívčích srdcí?“

Přikývl.

Nakonec tenhle výběr baru není zas tak špatnej… pomyslel si a s potěšením nasál servírčin živočišný parfém.

---