Ples

Já neměl vidět,

ale uviděl jsem

tu krásu, jenž mi navždy má být cizí.

Ty rudé šaty,

černá růže ve vlasech

a  sobeckou naději, jak v dáli mizí

Tak zalapal jsem po přání

kéž Svět sám udělá ji šťastnou

snad není to zlé rouhání

být i v rozpacích tak krásnou.

Při tanci s ní jsem náhle zbled,

snad opravdu mne nezřela v tom stavu

kdy připadal jsem si jako mrzký zvěd

který třesouc čeká na popravu

Netuším, co to do mne vjelo

ale pálilo to jako horká čepel

vždyť milady je pouze jeho

a na skřeta - na mne není zřetel

Jen přeji jí hodně lásky

a mnohem více krásy v ní

tolik, kolik mé otázky

skrývají nocí probdění.