Škola

I.

Zazvonilo. Chlapec seděl v lavici a ani nedutal. Poslední opozdilci byli shromáždění u první lavice a opisovali domácí úkol z biologie. Chlapec se sklonil k zemi a vytáhnul z tašky tlustou bílou učebnici. Chlapec se jmenoval Filip Korát. Seděl sám. Biologie patřila k jeho nejméně oblíbeným předmětům. Profesor Bulíček, který biologii vyučoval Filipa nesnášel, stejně jako jeho spolužáci. Filip byl obtloustlý, bledý chlapec s vypoulenýma očima, které jeho tváři neustále dodávaly překvapený výraz. Filip byl středně vysoký a měl slámově žluté vlasy. Nijak výrazně se nelišil od dalších pěti stovek studentů, kteří spolu s ním navštěvovali Gymnázium Fridricha Můry. Chodil do prvního ročníku vyššího gymnázia a za těch devět měsíců měl školy plné zuby. Onoho parného červnového dopoledne byl pevně rozhodnutý skoncovat se všemi svými problémy. Bez ohledu na následky. Filip seděl rovně, ruce měl položené na lavici a po očku shledoval své spolužáky. Přemýšlel. Hlouček u první lavice se pomalu rozpouštěl, žáci se trousili na svá místa. Náhle do třídy nakoukl profesor Bulíček. Filipovi se rozbušilo srdce. Ale Bulíček se zeptal: „Kdo slouží?“ Přihlásila se dvojice dívek ve třetí lavici. Profesor kývl hlavou. „Dobře. Vy, Andreo pojďte se mnou do kabinetu pro obrazy, a Monika skočí do sborovny pro třídnici “ Když Filip viděl, že Bulíček jde pryč, ponořil se opět sám do sebe. A přemýšlel o Bartovi.

II.
Filip Barta dostal ,když mu bylo deset let. Bart byl nádherný drsnosrstý jezevčík a Filip si ho zamiloval na první pohled. Když o tom tak uvažoval, Bart byl nejlepší přítel, kterého kdy měl. Už na základní škole Filip těžko navazoval přátelské vztahy. Tak trochu doufal, že na gymnáziu to bude lepší, ale mýlil se. Pokud se jeho vztahy ke spolužákům změnily, tak jen k horšímu. Během prvních dvou měsíců jeho spolužáci pochopili, že si k němu mohou beztrestně dovolit téměř cokoliv. A Filip se pomalu, ale jistě stával obětí šikany. Ta byla nejdřív maskována „přátelským“ pošťuchováním, ale postupně přerostla v opravdové fyzické i psychické týrání. V těch chvílích, kdy Filip musel spolužákům kupovat svačiny, platit jim, aby ho pustili na záchod, ve chvílich, kdy na něj čekali po škole, aby mu uštědřili další výprask, v takových chvílích se v myšlenkách upínal k Bartovi. Tomu jedinému se mohl opravdu svěřit. Jednou rodičům nenápadně naznačil, že ve škole není příliš oblíbený ( přímo o šikaně se nezmínil, obával se, že by se o tom dozvědeli jeho spolužáci, a jejich chování k němu by se ještě zhoršilo), a jejich reakce ho dost vyvedla z míry. Otec mu s úsměvem pocuchal vlasy, a pravil: „ To jsou Filipe jen takové dětské hry, sám jsem to zažil a teď na to vzpomínám v dobrém.“ Matčina reakce- přemítal Filip- ta byla ještě lepší. Matka mu s žoviálním úsměvem řekla: „ To máš tak Fildo: když ty se s nimi nebavíš a chováš se odtažitě, musíš počítat s tím, že oni se budou chovat stejně. Musíš se jim víc otevřít, a pak se i oni budou chovat hezky“. Filip si kysele pomyslel, co by asi matka řekla, kdyby věděla například , co mu Martin Fišer udělal, když jednou přišel do školy v kravatě( Fišer tenkrát zařval: „Koukněte na to, Korát si hraje na nějakýho podělanýho úředníka, nebo co. Hej Koráte, proč sis nevzal i frak?“, načež si od někoho vypůjčil nůžky a než toho dne slunce zapadlo, rozstříhal Filipovu kravatu za všeobecného povzbuzování na centimetrové proužky, které pak s hýkavým smíchem rozhazoval po celé třídě). To by mě fakt zajímalo, jestli TOHLE jsou ty žertovné dětské hry, na které táta tak rád vzpomíná, pomyslel si kysele Filip. V takové situaci se nelze divit, že Filip začal stále víc tíhnout k Bartovi. A toho si Filipovi spolužáci narozdíl od jeho rodičů povšimli. Asi v polovině února si Filip začal všímat, že se množí “vtipné“ narážky na jeho psa. Na začátku dubna Filipovi někdo nalepil na skříňku velkou ceduli s nápisem : ZABIJU TVÝHO PSA A NECHÁM TĚ SEŽRAT JEHO VNITŘNOSTI! Když Filip ten nápis uviděl, roztřásl se po celém těle. Stál před svou skříňkou číslo 23 jako solný sloup, oči měl vytřeštěné víc, než obvykle a pořád dokola si četl tu jednu krátkou větu. Zabiju tvýho psa a nechám tě sežrat jeho vnitřnosti! Zabiju tvýho psa a nechám tě sežrat jeho vnitřnosti! Zabiju tvýho psa..... Když Filip o deset minut později vycházel z budovy gymnázia, v duchu přísahal, že nikomu nedovolí aby Bartovi ublížil. Od toho dne na Barta dával ještě větší pozor, než kdy dřív. A přesto autor onoho vzkazu první část svého slibu dodržel. Když se Filip devatenáctého května vrátil domů, věděl, že je něco špatně. Bart ho nevítal. Otevřel branku. „Barte?“ zavolal, a v duchu se modlil, aby k němu pes jako obvykle přiběhlo. Nestalo se nic. Vběhl na dvorek k Bartově boudě. Pes v ní ležel a nehýbal se. Byl mrtvý. Když ho Filip večer zakopával, přes slzy téměř neviděl. Když o smrti svého nejlepšího přítele řekl matce, ta ho objala a řekla, že Filip měl dlouhý a šťastný život, a že se u něj měl dobře a blablabla. Otec zareagoval podobně. Nejdřív Filipovi ani nechtěli dovolit, aby psa pohřbil(otec navrhoval hodit tělo do popelnice, matka byla toho názoru, že by bylo nejlepší zabalit psa do „nějakých starých nepotřebných hadrů“ a hodit jej do řeky), ale chlapec si postavil hlavu a naléhal tak dlouho až mu to rodiče dovolili. A právě když klečel na kolenou v západním rohu jejich zahrady a zašpiněnýma rukama shrnoval právě vykopanou vlhkou hlínu na béžovou krabici od kozaček, do které uložil Bartovo tělo, právě tehdy se poprvé ozval ten Hlas. Hlas, který Filipovi všechno vysvětlil.

III.
FILIPE? Chlapec ztuhnul. Otřel si ruce od hlíny o kalhoty a vstal. Po tvářích se mu koulily slzy. FILIPE? Rozhlédl se, ale přes slzy viděl rozmazaně. Zamrkal. FILIPE? Ozvalo se hlasitě někde blízko. Zmateně se otáčel se kolem dokola. Pomyslel si, že tu jsou někde schovaní jeho spolužáci, a posmívají se mu. Prudce se otočil za sebe. MĚ NEUVIDÍŠ opáčil Hlas zpěvavě a trochu posměšně. A pak začal vyprávět. Vysvětlil Filipovi, že se dál už nemůže dívat na všechny ty kruté naschvály, které mu jeho spolužáci dělají. Vysvětlil Filipovi, že jeho rodiče nemají pravdu, když říkají, že Bart zemřel přirozenou smrtí. Vysvětlil Filipovi, že Barta zabil Martin Fišer nebo někdo z jeho přátel. A co bylo nejlepší, vysvětlil Filipovi, jak může Barta pomstít.

IV.
Bulíček se vrátil do třídy nastejno s Monikou Horákovou, která pod paží nesla třídnici. Podala mu ji . Filip s opovržením sledoval, jak se profesor usmál a dlouze pohlédl na její přiléhavé tričko. PRASÁK, zašeptal Hlas ve Filipově hlavě a Filip souhlasně přikývl. Bulíček se rozhlédl po třídě. „Vztyk,“ zavelel. Ozvalo se šoupání a vrzání, když se třicet žáků 1.C naráz postavilo. Posaďte se,“ zaznělo od katedry. „Omlouvám se, že jsem přišel tak pozdě,“ pronesl profesor suchým vrzavým hlasem. „Pokud bychom nestihli probrat všechno, co mám dnes v plánu, dostanete zbytek za domácí úkol. A nebo můžeme trochu přetáhnout. Uvidíme.“ Filip se nervózně pousmál. Sice nevěděl, co se stane v následujících zhruba třiceti minutách, ale měl tušení, že toho dne rozhodně skončí včas. OSOBNĚ BYCH SE NEDIVIL, KDYBY TAHLE HODINA SKONČILA ZA PÁR MINUT, ozvalo se ve Filipově hlavě. Filip mlčky přikývl. Už si zvykl, že Hlas má skoro vždy pravdu. Přesto, že s Hlasem, v posledních několika dnech mnohokrát podrobně probíral, co všechno má udělat, až přijde čas, pociťoval nyní stále větší nervozitu. Čím dál zřetelněji pociťoval tíhu té věci, kterou měl v kapse. Bál se, že až přijde čas, nebude mít odvahu ji použít. Bulíček otevřel třídnici. „Chybí?“ zeptal se aniž by zdvihl pohled. Andrea s Monikou se postavily a několikrát očima přejely třídu. Po několika sekundách naprostého ticha Andrea zadrmolila: „ Chybí Písařík a Hadrbolcová.“ Bulíček vstal a opřel se o katedru. Začal přepočítávat studenty. Jako vždy se zeptal: „Vás je dvacet devět?“ Andrea přitakala. „Dobrá, dobrá,dobrá. Takže jsem opravil tu poslední písemku a musim říct, že mě překvapilo, jak dobře byla většina z vás připravená. Bylo celkem čtrnáct jedniček, devět dvojek, pět trojek a.... jedna pětka. Pětku má Korát, a já být tebou Koráte, tak se nad sebou zamyslím, potože jestli budeš pokračovat tímhle tempem, tak z biologie propadneš milánku! Rozumíme si?“ Filip přikývl. JEN HO NECH, AŤ SE VYPOVÍDÁ. UŽ HO NEBUDEŠ MUSET POSLOUCHAT DLOUHO, přispěchal s útěchou Hlas. Bulíček se podíval do stohu papírů, na kterých měl napsané své poznámky. „Takže, chce být někdo zkoušený?“ Filipovi se prudce rozbušilo srce. Tak trochu doufal, že se ta otázka dnes nebude položena. Nicméně – pomyslel si- položena byla a tak bylo načase postupovat podle plánu. Ruka se mu trochu třásla, když se přihlásil. „Já,“ řekl co možná nejpevnějším hlasem a doufal, že nikdo nepoznal jak je nervózní. Bulíček pozdvihl obočí: „Ty Koráte? No tak pojď. Sešit si vezmi sebou.“ Filip se zvedl. Vzal do ruky sešit, který ležel zavřený na lavici Rukou při tom zavadil o levou kapsu a po jednu hroznou vteřinu to vypadalo , že mu ta věc z kapsy vypadne. Naštěstí se zachytila o jeden z hlubokých záhybů Filipovy mikiny a nadále tak zůstala ve svém úkrytu. Filip se musel oběma rukama opřít o lavici. Měl přivřené oči a klepala se mu kolena. KLID, povzbudil ho Hlas. KLID VEDEŠ SI DOBŘE. „No tak Koráte, chceš být vůbec zkoušený? Tak šup k tabuli a hned.“ Já ti ukážu takový „šup“ až ti z toho pískne v nose, to se budeš divit ty parchante, pomyslel si Filip v duchu. Vzápětí se zářivě usmál a vyrazil k tabuli. Nikdy předtím ho nenapadlo, jak je vzdálenost mezi třetí lavicí a katedrou neuvěřitelně dlouhá. Připadalo mu, že se na něj všichni dívají, že ho už podezřívají. Vzápětí stál u Bulíčka a podával mu svůj sešit. „Děkuji,“ přikývl profesor. Vzápětí otevřel sešit a začal jím listovat. „Takže minulou hodinu jsme probírali vřeckovýtrusné houby. Tak mi o nich něco řekni.“ Filip spustil: „Takže je to nejpočetnější skupina hub, je to asi 60 procent ze všech hub vůbec. Je pro ně typický ten... nepohlavní způsob rozmnožování, kdy se tam vlastně vytváří různý druhy plodniček-“ „No tak já jsem se na rozmnožování neptal, když tak říkáme různé druhy plodniček, ne různý. Ale jinak si mi celkem odpověděl no. Takže další otázka: třeba co to je karyogamie?“ „Tak vlastně je to jakoby splynutí samčí a samičí pohlavní buňky.“ „No a podrobněji?“ TAK UŽ TO SKONČI, řekl Hlas velitelským tónem. UKONČI TU HLOUPOST. Filip poslechl. „No a podrobněji bych vám chtěl říct, že jste nepředstavitelný idiot, pane profesore.“ Ve třídě se rozhostilo ticho. Bulíček zrudl. Zbledl. Znovu zrudl. „Koráte,“ začal výhružně, „ za tohle budeš-“ „Buďte zticha,“ přerušil ho Filip. Bulíček vykulil oči a na moment si byli s Filipem neuvěřitelně podobní. „Koráte, ják se opovažuješ? Co si o sobě myslíš?“ Filip se usmál. „Teď vezměte křídu a napište na tabuli: JAROSLAV BULÍČEK SMRDÍ!“ „A dost!“ vykřikl Bulíček. Hbitě vstal, napřáhl se a vlepil Filipovi facku. Ten se zapotácel a na moment poklesl na kolena. Vzdorně se podíval na Bulíčka. Měl v očích slzy. Když však promluvil, hlas měl klidný: „A dost,“ řekl potichu. Z očí se mu vyřinuly kulaté slzy, kutálely se mu po tvářích kolem křečovitě sevřených úst. Sáhl do kapsy. Na krátkou chvíli se vyděsil, protože ta věc se mu v kapse nějak zasekla a nešla vyndat. Pak za ní však prudce škubnul a hladce ji vytáhnul ven. Třídou to ohromeně zašumělo, jako kdyby právě předvedl nějaký povedený kouzelnický trik. Bulíček zdušeně vyjekl a poodstoupil o dva kroky dozadu. „A dost“ zopakoval Filip Korát a namířil na profesora pistoli.
V.

Filipa neuvěřitelně šokovalo, když mu Hlas jednoho večera řakl, že jeho otec, podle Filipa jeden z nejpasivnějších lidí na světě má u sebe v ložnici schovanou zbraň. Tehdy Hlasu ještě nedůvěřoval. Tehdy se bál, že přichází o rozum. V hororech, které viděl byli vždy lidé, kteří slyšeli hlasy šílení nebo posedlí ďáblem. Hlas ho však přesvědčil, že ON o rozum nepřichází. JÁ JSEM TY, říkal mu hlas, JÁ NEJSEM NIC JINÉHO, NEŽ TVÉ PODVĚDOMÍ. Když to Filip slyšel poprvé, pomyslel si, že se to sice hezky poslouchá, ale je to jen snůška keců. Jak by moje podvědomí mohlo vědět, že má táta pistoli, když to nevím ani já sám? ptal se Hlasu. Ale Hlas mu jen řekl: PROSTĚ MI VĚŘ. Filip, který se po Bartově smrti svěřoval se svými pocity pouze Hlasu mu nakonec uvěřil. Koneckonců Hlas byl jediný, kdo ho doopravdy poslouchal, kdo ho doopravdy chápal. Proč by mu tedy Filip nemohl věřit? Proč? A tak se jednou, necelé dva týdny před šestým červnem vkradl do ložnice svých rodičů. Byl doma sám, ale stejně se v tom pokoji cítil nepatřičně. Věděl, že zde nemá co dělat. Několikrát se mu zdálo, že slyší přijíždět matčino auto. Jednou to opravdu chtěl vzdát, ale Hlas ho přesvědčil, aby se vrátil zpět. Aby se vrátil zpět a ukradl otcovu pistoli. Byla přesně tam, kde Hlas říkal, v otcově nočním stolku, za krabicí s ponožkami. Hned vedle ní ležela zhruba ze tří čtvrtin plná, jasně červená krabička s náboji.To by mě zajímalo, jestli o tomhle ví máma, přemítal Filip, když převracel zbraň v rukou. Moc se mu líbila. TO JE SIG P210, řekl Hlas, RÁŽE 7,65. DOBRÁ PISTOLE. KRÁSNÁ. S tím Filip musel souhlasit. Když na ní dopadalo světlo, podivně, matně se leskla. SCHOVEJ JI, řekl mu Hlas. SCHOVEJ JI NĚKAM, KDE JI URČITĚ NENAJDOU. Filip pistoli schoval do svého nočního stolku, za svou krabici na ponožky. Nevěděl proč, ale líbilo se mu to. Připadalo mu to jako hezká ironie. Následujících deset dní se bál toho, že otec se o loupeži dozví. Přemítal, jak často a jestli vůbec svou zbraň kontroluje. Desátého dne se se svými obavami svěřil Hlasu. TO SE NESTANE, pravil Hlas přezíravě a tak to i Filip pustil z hlavy. Aniž si to uvědomoval, začal Hlasu ve všem a zcela slepě důvěřovat. Ale to ho napadlo, až teď, když pistolí mířil na Bulíčka. Až teď, kdy už nebyla cesta zpět.
VI.
Bulíček na něj hloupě zíral, na tváři měl nevěřícný strnulý úsměv, stejně jako jeho spolužáci. Filip koutkem oka spatřil, že Martin Fišer má vyvalené oči a pusu si zakrývá dlaní. Ten pohled ho zahřál u srdce. „Co to je?“ ozval se hloupě Bulíček. PAL!, zavelel Hlas a Filip jej jako vždy poslechl. Ve třídě se rozlehly tři hromové výstřely. Z pistole nikdy předtím nestřílel, pouze zkoušel, jestli ji bude umět nabít. Teď se mu tak třásla ruka, že z prvních dvou ran minul. Až třetí kulka našla cíl. Bulíček se sesul k zemi, na tváři stále ten hloupý nevěřícný výraz. Šokované ticho trvalo jen několik sekund. Pak první studenti našli hlas a začali ječet z plných plic. TICHO! Zaburácel Hlas. „Ticho!“ vykřikl Filip. Vyvalenýma očima pohlížel na své spolužáky. Znovu mu začaly téct slzy. Některá z dívek vzadu začala znovu ječet. Filip jejím směrem vyslal dvě kulky. Nedíval se jestli zasáhly cíl. Hledal někoho jiného. Když konečně uviděl Martina Fišera, který se schovával pod lavicí namířil na něj pistoli. Zmáčkl spoušť,a zatímco SIG štěkal svou smrtonosnou píseň, Filip Korát měl před uslzenýma očima Barta.