Tak jako generace autorů před vámi, publikujte svoji psanou tvorbu. Podělte se o svoje názory a sbírejte zpětnou vazbu na svoje díla. Inspirujte se a učte od nejlepších.
Takové zamyšlení nad českým jazykem, seznam největších chyb a snad i pár pomůcek, jak se chyb vyvarovat. Je to reakce na to, že se dnes a denně setkávám s články plných hrubek.
Sice si nejsem jistá, jestli bych zrovna já měla psát o českém jazyku, když jsem nedávno byla poněkud důrazně upozorněná na to, že slova, která používám, neexistují. Dovolila jsem si totiž říct "vovce a voslík", což samozřejmě nic neznamená, jak mi bylo hned vysvětleno. Existuje pouze "ovce a oslík". Na svou obranu musím říct, že jsem devatenáct let vyrůstala v prostředí, kde "vovce a voslík" byla naprosto normální slova stejně jako mnohá další, která se snažím nepoužívat, jsem-li v Brně. A nutno dodat, že v psaném projevu bych něco takového v životě nepoužila. Zakládám si na tom, že píšu spisovně. Ano, je možné, že občas mi někde nějaká chybka ujede, ale většinou se tak stane u intepunkce nebo když po sobě přepisuju věty a měním podměty - to mi pak občas nesedí shoda podmětu s přísudkem.
Za nejhorší chyby považuju chyby v psaní i/y. To by měl zvládat každý. Velice často narážím třeba na slovo "výkend" a jemu podobná. Vždy se otřesu hrůzou - jak někdo něco takového může vůbec napsat?! Pokud si dobře pamatuju, vyjmenovaná slova se učí ve třetí třídě. A jejich znalost je přece základ. Samozřejmě je už dávno neumím vyjmenovat, ale znám je tak, že vím, kde se píše "vít" a kde "výt", vím, jaký je rozdí mezi "vírem" a "výrem". Do kategorie i/y bych zařadila i shodu podmětu s přísudkem. Vždyť je to tak jednoduché. Vždy, když je tam aspoň jeden zástupce rodu mužského životného, bude tam i: "Tisíc žen a jeden muž plakali." A když nevím, vypomohu si zájmenem: "Ti muži plakali." Jenže problém je, když si někdo řekne: "Ty chlapy pracovaly." To pak chyba vznikne snadno, ale když už nic, tak jsou alespoň všechna y tvrdá. Nejhorší a nejvíc do očí bijící je kombinace: "Muži pracovaly." Jak to někdo může napsat s rozdílnými i(resp. y), to mi rozum nebere.
Do očí bijící je často i špatně napsaná podmínka. Tady je spíš snaha o spisovnost, ale přitom "by jste" je špatně a správný tvar je "byste". A co se týče "by jsme" - to je také špatně, stejně jako "bysme" - správný tvar je "bychom". Až mě občas zaráží, jak často tato slova někdo napíše špatně. Nenapadá mě na to žádná pomůcka, ale dvě slova si snad zapamatuje každý, ne?
Další častou chybou je záměna s/z. Teď mě napadá například slovo "skončit". Až příliš často jsem ho viděla napsané jako "zkončit". A není to jenom tohle. Chápu, že ne každý si může pamatovat, že správně je "kdo s koho", ale na druhou stranu, když si nejsem jistý, podívám se do pravidel českého pravopisu. A vzhledem k tomu, že jsou dostupná online, nejsou pro to žádné omluvy.
Další věcí, co mně vadí, ale jsem schopná ji skousnout, je mě/mně. Přitom pravidlo je na to jednoduché - u 2. a 4. (2x2) pádu je mě a u 3. a 6. (2x3) je mně - násobky dvou = dvě písmena, násobky tří = tři písmena. Jenže ono když se někdo neumí zeptat na pády, tak je to těžké. Přitom skloňování a pádové otázky se berou kdy? V první třídě? Vždyť to je ten úplný základ vědět, že na třetí pád se ptáme "ke komu, čemu?", zatímco třeba na čtvrtý "vidím koho, co?". Jenže většina lidí je líná věnovat tu jednu sekundu oné otázce na pád a radši rovnou napíšou "mě", protože je to kratší.
Trošku složitější je záležitost s ji/jí (příp. ni/ní) a přiznám se, že pokud je to v textu špatně, tak si toho snad ani nevšimnu. Ale když píšu, tak se na to snažím dávat pozor. Tady si žádné pády nepamatuju, ale vždycky si osobní zájmeno zaměním za ukazovací - "ta". A pokud to zní krátce ("Vidím tu."), pak je i u osobního zájmena krátká samohláska ("Vidím ji."). Ovšem pokud to zní dlouze ("Bez té by to nešlo."), je i v osobním zájmenu dlouhá samohláska ("Bez ní by to nešlo.").
Toť asi vše k chybám, ačkoliv je mi jasné, že jsem na něco zapomněla, ty nejhorší chyby jsem snad vypsala, a třeba to i někomu pomůže. Hlavně, lidi, buďte hrdí na to, že mluvíte česky! Čeština je jedním z nejtěžších jazyků na světě (a to i když pominu fakt, že cizinci nedokáží vyslovit "ř"). Už jenom to, že má sedm pádů je poměrně unikátní, obzvlášť ve srovnání s angličtinou (neskloňuje se), případně němčinou (čtyři pády, pokud mě paměť neklame) a dokonce i oproti latině máme jeden pád navíc. Navíc všechny ty časy, přechodníky, vidy a rody... Ano něco je i v jiných jazycích, ale řekla bych, že jednodušeji. No řekněte, kde jinde můžete stvořit krásnou větu začínající slovy: "Kdybych byl býval byl..." A čeština má ještě jednu zvláštnost - můžete do věty nacpat hned několik záporů, které se ale vzájemně neruší - věc to nevídaná ("Nic není nemožné.").Takže ano, čeština je těžká, ale probůh, vy všichni, co na ni nadáváte, vždyť s ní mluvíte odmala a i když nemluvíte jako učebnice, mohli byste se naučit nějakou tu gramatiku, aby váš psaný projev byl čitelný. Nakonec skloňovat a časovat zvládnete bez většího přemýšlení, tak aby vám mozek úplně neodumřel, použijte ho, až budete zase psát "Výkend zkončil."
...ja jsem na hrubky ulitlej...fakt. Mozna proto, ze oba rodice byli ucitele, mozna proto, ze cestinu jsem donedavna sam ucil...a silene me chydy v cestine serou...D.....prelouskani tohoto textu bylo tedy pro mne utrpenim, ale dobre mi tak.
....a ted : jak je mi blaze(masochista)...
Písmák