Písmák
Jedna pochmurná depresivní jednorázovka.
Byl to jeden z těch chladných podzimních dnů, který nelítostným vichrem počastoval každého, koho mohl.
Slunce už téměř zapadlo za obzor a zůstala po něm jen prázdná načernalá obloha, která chystala ukázat první hvězdy zbloudilým poutníkům a lidem bez naděje.
Jedna dívka tyto hvězdy taktéž chtěla vidět, jako mnozí jiní.
Očekávala hvězdy s napětím jím samým. Potřebovala tolik uklidnit. Tolik chtěla vědět, že je vše v pořádku.
Slunce už téměř zapadlo za obzor a zůstala po něm jen prázdná načernalá obloha, která chystala ukázat první hvězdy zbloudilým poutníkům a lidem bez naděje.
Jedna dívka tyto hvězdy taktéž chtěla vidět, jako mnozí jiní.
Očekávala hvězdy s napětím jím samým. Potřebovala tolik uklidnit. Tolik chtěla vědět, že je vše v pořádku.
Když byla malá, tak se na hvězdy dívala každou noc a hledala různá souhvězdí.
Hvězdy vlastně byly vždy uklidňující. Ona ovšem nejradši měla jednu malou hvězdu. Téměř nesvítila, ale ona ji pokaždé našla. Vyskytovala se u Orionova pásu trochu na západ. Pamatovala si ještě, jak jí teta zasvětila do jednoho příběhu o této hvězdě... Tak dětského a naivního příběhu, že nemohl být pravdivý. Ale ona teď věřila...
"Viktorie, máš už dávno spát..."
"Ještě chvíli, teto," zaškemrala malá dívenka směrem ke své tetě a dál se dívala na noční oblohu posetou tisíci hvězdami.
Postarší žena se na ni s úsměvem zadívala a poté taktéž pohlédla do noci. "Kampak se koukáš?" zeptala se své neteře.
"Nevím. Celá obloha je krásná," odpověděla malá holčička.
Hvězdy vlastně byly vždy uklidňující. Ona ovšem nejradši měla jednu malou hvězdu. Téměř nesvítila, ale ona ji pokaždé našla. Vyskytovala se u Orionova pásu trochu na západ. Pamatovala si ještě, jak jí teta zasvětila do jednoho příběhu o této hvězdě... Tak dětského a naivního příběhu, že nemohl být pravdivý. Ale ona teď věřila...
"Viktorie, máš už dávno spát..."
"Ještě chvíli, teto," zaškemrala malá dívenka směrem ke své tetě a dál se dívala na noční oblohu posetou tisíci hvězdami.
Postarší žena se na ni s úsměvem zadívala a poté taktéž pohlédla do noci. "Kampak se koukáš?" zeptala se své neteře.
"Nevím. Celá obloha je krásná," odpověděla malá holčička.
"Každý člověk by měl mít jednu hvězdu, která září jen a jen pro něj. Vyber si nějakou," pobídla teta Viktorii, která nad těmito slovy užasla. "Můžu si vybrat kteroukoliv?" Nečekala na odpověď a podívala se na měsíc. "Tuhle chci," ukázala na něj svým malým prstíkem a žena se rozesmála.
"Měsíc je všech a přesto ničí. Ten nemůžeš mít, stejně jako slunce nikdy nebude tvé."
"Měsíc je všech a přesto ničí. Ten nemůžeš mít, stejně jako slunce nikdy nebude tvé."
"A jaká je tvá hvězda, teto?"
Žena si pozorně prohlédla noční oblohu a hvězdy jasně se třpytící na ní. "Tamhleta," ukázala na jednu malou hvězdičku u Orionova pásu. Člověk by ji téměř přehlédl, jelikož skoro nevydávala světlo a působila pobledle. "Proč zrovna tahle? Vždyť jsou na obloze krásnější..." zavrtěla hlavou holčička.
Žena si pozorně prohlédla noční oblohu a hvězdy jasně se třpytící na ní. "Tamhleta," ukázala na jednu malou hvězdičku u Orionova pásu. Člověk by ji téměř přehlédl, jelikož skoro nevydávala světlo a působila pobledle. "Proč zrovna tahle? Vždyť jsou na obloze krásnější..." zavrtěla hlavou holčička.
"Každá hvězda nejdřív nevydává téměř světlo. Přesto člověka chrání ve špatných časech. Pokud člověk zemře, jeho duše se přenese do jeho hvězdy a ona se poté rozzáří. Navždy."
"Ty taky umřeš teto?"
"Každý jednou umře."
"I já?"
"Ty taky umřeš teto?"
"Každý jednou umře."
"I já?"
"Ano. Ale to bude za hodně hodně dlouho. A potom budeš ve své hvězdě dávat pozor na holčičky, jako jsi teď ty."
Dívka konečně odtrhla hlavu od nebeské podívané. "A mohla bych mít také tvou hvězdu? Pokud umřeme obě, mohly bychom zářit spolu," navrhla bezelstně.
Teta se usmála nad tímto nápadem a dětské důvěřivosti. "Ano, děvče, budeme zářit spolu. A dokud za mnou nepřijdeš na nebe, budu zářit jen a jen pro tebe..."
Dívka si z obličeje odhrnula pár vlasů, které jí vadily ve výhledu na oblohu. Dětskou vzpomínku nahradila jedna o něco mladší, která se žádostivě drala na povrch.
"Viktorie, co si to udělala..."
Šestnáctiletá dívka se ani nepodívala na svou tetu a nerušeně pozorovala noční oblohu, tak jako před mnoha lety. Už se na ni vlastně ani nedívala.
"Zasloužila si to."
"Je to tvoje matka!"
"Možná že je, ale rozhodně mě už dávno nepovažuje za dceru," opáčila dívka a opět se podívala na oblohu. Mnohokrát se na ni dívala spolu s tetou a ukazovaly si na různé hvězdy.
Tenkrát ještě byla malá.
Dívka konečně odtrhla hlavu od nebeské podívané. "A mohla bych mít také tvou hvězdu? Pokud umřeme obě, mohly bychom zářit spolu," navrhla bezelstně.
Teta se usmála nad tímto nápadem a dětské důvěřivosti. "Ano, děvče, budeme zářit spolu. A dokud za mnou nepřijdeš na nebe, budu zářit jen a jen pro tebe..."
Dívka si z obličeje odhrnula pár vlasů, které jí vadily ve výhledu na oblohu. Dětskou vzpomínku nahradila jedna o něco mladší, která se žádostivě drala na povrch.
"Viktorie, co si to udělala..."
Šestnáctiletá dívka se ani nepodívala na svou tetu a nerušeně pozorovala noční oblohu, tak jako před mnoha lety. Už se na ni vlastně ani nedívala.
"Zasloužila si to."
"Je to tvoje matka!"
"Možná že je, ale rozhodně mě už dávno nepovažuje za dceru," opáčila dívka a opět se podívala na oblohu. Mnohokrát se na ni dívala spolu s tetou a ukazovaly si na různé hvězdy.
Tenkrát ještě byla malá.
"Takhle o své matce mluvit nebudeš!"
"Takže je v pořádku, když mě bije před mým klukem jen tak pro nic za nic? Je mi šestnáct. Není mi šest, aby jsi mi řekla povídačku a já ti ji uvěřila. Když po mě kousne, kousnu já taky."
Teta pocítila, že je čas změnit téma. Přece jen zde byla její neteř a ona nechtěla, aby se rozhádaly.
"Takže je v pořádku, když mě bije před mým klukem jen tak pro nic za nic? Je mi šestnáct. Není mi šest, aby jsi mi řekla povídačku a já ti ji uvěřila. Když po mě kousne, kousnu já taky."
Teta pocítila, že je čas změnit téma. Přece jen zde byla její neteř a ona nechtěla, aby se rozhádaly.
Chvíli obě pozorovaly oblohu. "Dnes je měsíc v úplňku," řekla tiše starší žena. "pamatuješ, jak jsme si hrály, že měsíc je jeden velký sýr? Potom už ti došlo, že svítí na cestu..."
"Ne, teto." Viktorie se obrátila se vztekem k tetě. "Měsíc je ledová koule. Je to jen odraz od slunce, co na něm září. Tohle je jen klam. Nemá to žádný větší účel. Je to všechno jedna velká lež."
"Tolik ses změnila..."
"Ne, teto." Viktorie se obrátila se vztekem k tetě. "Měsíc je ledová koule. Je to jen odraz od slunce, co na něm září. Tohle je jen klam. Nemá to žádný větší účel. Je to všechno jedna velká lež."
"Tolik ses změnila..."
"Ona mě změnila. Kde jsi byla celých pět let? Přijdeš si jen tak, uvidíš jedinou hádku a hned soudíš."
Slova zasáhla jako meč svůj cíl. Stará žena zalapala po dechu a poté rychlé kroky jejích bot začaly ohlašovat odchod.
Viktorie se při této vzpomínce mimoděk zatřásla. Konečně začaly vycházet první hvězdy. Napjatě očekávala příchod té jediné. A doufala, že tetina báje byla pravdivá. Že tato hvězda teď bude zářit, dokud za ní nepřijde. Ona doufala. Ona, která v nic nevěřila...
Pár minut ještě čekala, dokud se tato hvězda neobjevila. Ale byla stále popelavá, jako kdykoliv jindy. Nebyla v ní žádná duše zemřelé. Nesvítila na cestu nikomu...
Slova zasáhla jako meč svůj cíl. Stará žena zalapala po dechu a poté rychlé kroky jejích bot začaly ohlašovat odchod.
Viktorie se při této vzpomínce mimoděk zatřásla. Konečně začaly vycházet první hvězdy. Napjatě očekávala příchod té jediné. A doufala, že tetina báje byla pravdivá. Že tato hvězda teď bude zářit, dokud za ní nepřijde. Ona doufala. Ona, která v nic nevěřila...
Pár minut ještě čekala, dokud se tato hvězda neobjevila. Ale byla stále popelavá, jako kdykoliv jindy. Nebyla v ní žádná duše zemřelé. Nesvítila na cestu nikomu...
Dívka se zvedla. Tolik si přála slyšet příběhy z mládí. Navrátit se do dětství, do těch nesoudných let. Ale nemohla.
Tvrdý vichr se zde začal prohánět ještě více než před chvíli a s mírným zahřměním se začaly na zem snášet první kapičky dotěrného deště.
Hvězdy opět nebyly vidět.
Tvrdý vichr se zde začal prohánět ještě více než před chvíli a s mírným zahřměním se začaly na zem snášet první kapičky dotěrného deště.
Hvězdy opět nebyly vidět.
Člověk ať chce nebo nechce, vyroste a s ním zmizí i dětské sny. Ale někdy bych si přála, skutečně bych si přála, aby některé zůstaly přebývat v našem vědomí a dodávaly nám sílu jít dál. Když někdo nemá žádný sen, nebo za čím jít, proč by pak taky měl žít?