Tanečník s oštěpem na mléčnym skle

bolest ze štěstí

je nejkrásnější bolest

zakopaná v opiovém doupěti

v domě bez střechy

v úsměvu chodníků

a měsíčních krajin

 - - - - - - - - - - - - - - - - - -

když jsme ji našli byla už mrtvá. matka dítěte které mělo chodit mezi bílými stromy a svolávat duchy deště. myslim že se tenkrát někdo prudce otočil a pozvracel stěnu.

břicho v sedmém měsíci měla rozkuchané kuchyňským nožem vydlabala si do něj díru vyryla si do tváře znamení Věčnosti. bylo vidět dítě schoulené ale podivně křečovitě svírající pupeční šňůru. nůž jej nezasáhl. ležela tu s obnaženým lůnem v potocích krve a jednu ruku měla na jeho hlavičce. psi venku i v našich hlavách začali kvílet a škrtit se na řetězech. popošli jsme blíž a cítili teplo toho malého tělíčka toho malého Průvodce který nás měl vyvést ze tmy. šílenost nám kroutila prsty a ty chtěly vyndat onoho mesiáše a vyzvednout ho nad hlavu nebesům. oči do široka otevřené sucho v puse pálení kůže.

pohodili jsme tu děvku na smetiště. za pár dní byla rozežraná. v žebrech měla zamotaný stříbrný řetízek s tváří Milosrdného světla. nedonošence jsme pověsili do okna aby jím prosvítalo slunce které spaluje naše tváře. tenkrát když ležel v matce se mi zdálo že pohnul prstem.

... a tanečník s oštěpem na mléčnym skle uklouzl

v okamžiku tvého Vydechnutí

když si mi poslepu nahmatal aortu

vstal a rozčileně zvolal

„zatracený žestě! dejte ty trumpety

roztavit a saxofonům natáhněte struny!“

spadla z toho vysokého dubu za domem. ze tmy  se nám narodila holčička. poškrábaná márquezka s bílými šaty a světle modrou stuhou okolo pasu. márquezka byla starší než my všichni než všechny naše filosofie a smysly smyslů. neměla vlasy a chodila s kudličkou v zádech. večer lezla na střechy a chytala dřevěné kočky a my slyšeli jak jejich hlavy praskají o kameny  jak nám pláč koček plní dlaně slzami a poškrábaná márquezka se domů vracela s rukama od teplé krve objímala nás a chtěla pohádku o želvě která nese na krunýři zeměkouli.

myslim že jsme nebyli špatní rodiče. krvavé otisky jejích ruček na zdi podepisovaly smlouvu s Šerým snem do kterého nás všechny ponořila a z něhož jsme si skládali mozaiku bytí. myslim že nás všechny milovala a i když nosila do domu smrt byla to sestra v žalu stejně jako její matka. myslim že to byla nutnost. rozbít jí hlavu o kámen. nikdy nebudeme šťastná rodina pomerančový pse. nikdy už se nenarodí holčička bez vlasů.

... a tanečník s oštěpem na mléčnym skle

pochodoval za úplňku krajinou tvých očí

a zhrozil se toho co tam našel

„vyveďte z domovů všechny muže

a dejte jim zbroj i koně

našel jsem místo kde si bolest

shromažďuje své děti hladu

našel jsem místo

kde i havrani pláčou...“