ztracené království

tak snad to někoho potěší

Listí, co vítr sebral ze stromů, už věky odpočívalo pod přikrývkou země; Zem, udusaná kopyty armád, které po její kůži projely, na sobě teď nosila černý háv – mrtvá a opuštěná země, pokrytá peřím z havraních křídel, bez života, na sobě nosila otisky šlépějí, otištěné v zemi spálené, pokryté prachem, pískem a šedavým popelem, který jen čas od času vzlétal k nebi, aby se poté posadil na holou, dychtivou zem.

A zem v sobě – vyjma hořkosti – nosila i očekávání. Naděje totiž umírá poslední.

Pod bílými paprsky, ve kterých se odrážel třpyt zrnek písku jako barvy v hranolu, se rodil mýtus země, země, která chtěla znovu dýchat; znovu žít.

Pod sluneční září, tak nemilosrdně dopadající na pouštní svět se probouzel princ.

Princ- válečník, který se vracel z dlouhé cesty, jež mu sebrala všechnu sílu, kterou měl.

Je výsadou nevinných, jen ležet, odevzdat se světu kolem , tiše čekat, co přijde, s čím je nutné znovu se rvát.

A princ, tak sám, nebyl úplně opuštěný.

Vítr promluvil: „ Ten, kdo k večeru skrápí oheň svými slzami, k ránu ožije; vzpomínky, svět, který ti ponechám a tvá cesta – to jsou tvé slzy a ráno je poušť, ve které budeš hledat svou ztracenou cestu, zpět k ohňům, které jsi viděl, které tě oživí a do kterých budeš ronit své slzy.“ Zašeptal vítr a naposledy prince obejmul. Pak zmizel

Princ neměl sílu se zvedat. Anděl ho doprovázel do světa snů a vizí, na skutečnou zem. Tady jeho poslání končilo.

Tvář měl bílou, ale rysy téměř nehmatatelné. Kdybyste natáhli ruku, rozplynula by se jeho tvář v prázdnu, spíš jako přízrak, oblečený do bílých šatů, ale bez křídel, fantazijní postava, téměř jakoby utkaná z mlhy, která oba obklopovala a do které začal unikat, rozplývat se v ní.

Princ chtěl postavu zastavit, ale byl příliš slabý na to, aby se jen zvednul.

Anděl zmizel a na jeho místě se objevila malá dívka, oblečená do jednodílných kožených šatů, sandály s přezkami na nohách, hnědé dlouhé vlasy a se zvláštníma hnědýma  očima, prozařující  bílou mlhu těsně před setměním.

„Jak je ti?“

„Chce se mi spát,“ odpověděl popravdě princ. Zesláblý a ještě zmatený se pokoušel posadit, ale na loktech se sesypal zpět.

„Ještě chvíli,“ zasténal „Ještě chvíli spát.“

 

I.  OSTROV

Ztratil se. Zatímco Malá pozorovala spícího prince, unaveného neskutečným putováním, oblečeného do koženého brnění, měla možnost si jej zblízka prohlédnout. Modré oči a krátké světlé vlasy, vysoká, atletická postava a zvláštním způsobem řezané rty dělaly prince přirozeně krásným. Ještě něco na něm bylo ale krásnějšího, jeho postoj, to nepodchytitelné něco , co z něj vyzařovalo, co jej činilo zvláštním a okouzlujícím.

„Ten meč ho musí tlačit,“ pomyslela si Maličká, zatímco ho nadzvedávala, aby mu ho vytáhla z pouzdra.

Pak ho znovu uložila do písku a cosi se v jejím výrazu změnilo; andělská tvář. Osvětlená bílým sluncem, zahalená v mlze jako v závoji jakoby nabrala měkčí rysy; její teskné, svádivé oči se naplnily na krátkou chvíli světlem a tlukot jejího srdce zrychlil; jen na okamžik, ale okamžik byl svým způsobem pro oba věčností.

Svět hořel. Obrysy oblak měly ten zlatavý nádech, který překračoval v ohnivý purpur. Trhaly se a skrz mezery prosvítalo temně černé hvězdné nebe. Princ byl jako omámený. Dotknul se země, hrst písku nechal propadávat skrz prsty, dokud poslední zrnko nedopadlo zpět do zlatých vln. A v tu chvíli se zvedl vítr a vyhnal vysoko k oblakům závoje z černého popela, které  na chvíli zastínily všechny hvězdy. Popel vířil a vířil, až z jeho víru vyrostlo malé město, obklopené stromy, jezery a zelení. Princ udělal krok dopředu a obraz města se rozplynul. Všude kolem jen nekonečné pláně písku a spáleniště.

Princ se s trnutím probral a vzbudil Malou, která vedle něj pokojně spala.

 

„Je noc, noc je krásná, svět je kouzelný, svět je magie, mečem se dotýkám hvězd a srdce mi buší, noc je pouto, co mě svazuje , oheň je svící , co do tmy září, vede mě k hvězdám tváří v tvář magii ztrácí tu iluzi, že nekonečno pohltí všechno moje bytí…“

Princ se stočil na bok. Vzdychal ze spaní, recitoval úryvky básní, které na jeho dvoře kdysi dávno pronášeli básníci.  Vzpomínky odváděly prince do minulosti, tak, aby se jeho přítomnost stala pouhým snem, krutým a nesmyslným snem.

Královský dvůr byl jako místo z pohádky. Vždy tu bývalo rušno, dvůr přeplněný lidmi, místo plné života. Stropy čněly do výšky deseti metrů, na stropech se leskly zlaté fresky; výjevy z válečných tažení královského dvoru. Významné a velké bitvy, muž proti muži a na obloze vytesaní stříbrní draci, chrlící plameny; draci, symboly království, legenda, patřící trůnu už od úsvitu věků.

Princ se znovu procházel po dlážděných sálech, studená dlažba pokrytá zelenými koberci tlumila každý jeho krok, obrovská okna skýtala pohled do rajské zahrady, obklopující hrad.

Opřel se o sloup.  A jako tenkrát cítil studený mramor, dotýkající se jeho kůže skrz plátěnou zbroj. Velké plátky mramoru s malými vytesanými emblémy dráčků. On sám- jako ostatní rytíři - měl na hrudi stříbrného draka v rudém poli. Znak království.

Opřen o sloup pozoroval básníky a nymfy, tanečnice a rytíře, zvědavě pokukující po krásných polonahých tělech. 

„Pod tvým závojem, ústa, jež vzdychají, lesk ve tvých očích. A naděje, že potají, chováš mě v srdci. Ne, lidé neznají hloubku těch citů, co chovám ke tvé kráse. A sny mohou být skutečné, chceš-li, pak se nezdají, jen nevěřím na dlouhé noci, stíny se neptají, jen žádají.“

Naslouchal a nechal se vést zvukem slov, nadějí, kterou mu dávaly sílu v časech, které nastávaly. Ke království se blížila  válka a modrá obloha, pod kterou trůnil hrad ponořený do rajské zahrady, měla brzy získat krvavě rudý nádech.

 

Malá rozdělala oheň. Princi byla zima, byl neuvěřitelně zesláblý, téměř nemohl chodit. Díval se do praskajícího ohně, jakoby v něm hledal vizi, vizi pokoje, který mu přinášely jeho vzpomínky. Obalený dekou sledoval chvíli oheň, chvíli Malou. Oheň hořel z ničeho – princ nabýval dojmu, že má co dočinění s někým velice neobvyklým.

„Jak je ti?“ pronesla Malá. Zpytavě si prince prohlížela na druhé straně ohně, přes plameny, co ozařovaly ponurý podvečer.

„Bylo mi i líp,“ zabručel princ. Když se vzbudil, oheň už hořel a Malá přinesla i něco k jídlu. Co, to princ nebyl schopen poznat. Chutí to vzdáleně připomínalo vepřové, ale konzistencí králíka. Celkem to ale nechutnalo špatně.

„Jez, potřebuješ nabrat sílu,“ prohodila Malá

Princi zhořkla pečeně  v ústech.

„Kdo jsi a  co tu k sakru děláme?“

„Jez,“ odpověděla Malá a usmála se. Perleťové zuby kontrastovaly s opálenou pletí.

„Hlad je silný čaroděj,“ pomyslel si princ a zakousl se do zajo-vepře. Malá zvedla ze země hrst písku a vhodila ho do ohně. Oheň zasyčel a do vzduchu vylétly barevné jiskry, tančily ve vzduchu a vířily jako světlušky.

„Teď musíš jít spát,“ pronesla Malá, vstala a obešla prince, dotkla se jeho ramen. Ten měl chuť chvíli protestovat; po chvilce však proti své vůli zavřel oči a sesul se do písku jako mávnutím kouzelného proutku.

Zaržaní prolétlo vzduchem jako šíp a dotklo se spících poutníků  společně s prvními doteky probouzejícího se slunce. U vyhaslého ohniště, které připomínal jen černě ohraničený kruh, stál velký bílý kůň, hrabal se v písku a vypadal dost netrpělivě, snad čekal na ty dva, probuzené chladem, jen a jen na ně, na nic víc.

Princ otevřel oči. Nic takového  nikdy neviděl. Před ním, stál nejkrásnější kůň, jakého kdy viděl, celý bílý, s lesklou hřívou, plný života, energie, jen se svést po oblacích kam patřil.  Jen se dotknout snu každého jezdce.

„Jmenuje se Pegas.“ pronesla Malá po chvilce. Zvedla se na loktu a přes její tvář s měkkými rysy visely rozcuchané vlasy. Vlastně v tu chvíli vypadala téměř lidsky, nevinně, ačkoliv taková dozajista nebyla.

„Pegas. To je jméno těch létajících koní, ne?“ prohodil princ.

„Tenhle taky dokáže létat. S větrem o závod.“

Malá popošla k Pegasovi blíž. Dotkla se jeho hřívy, poplácala ho po boku.  „A doveze nás tam, kam by nás naše nohy ani za sto let nedonesly.“ dodala tajemně, zatímco pročesávala Pegasovi hřívu. Zadívala se princi do očí.

Ach bože, ty oči!!!

 Bylo to jako procitnout v ledové vodě, nadechnout se na hladině – princi projel tělem záchvěv, jak by jím projel blesk. Měla je hnědé a tolik hluboké, jako sama věčnost, v které zaniká i to nejhlasitější volání.

Prince obstoupil ten pocit ještě mnohokrát, ale  nikdy už tak intenzivní. Malá se vyhoupla na koně, který radostně zaržal. Držela opratě jako by se s nimi narodila. Obrys těch dvou na pozadí slunce přinutil prince přivřít  oči.

„Můžeme jet,“ pronesla Malá.

Pegas spíš letěl než běžel, měla pravdu. Protínal krajinu a pod kopyty vířil prach, černý jako sama noc a zlatavý písek padal princi do očí jako zlatý déšť, když padá z keřů a dotýká se vlhké země.

 

„Je těžké žít, pro člověka, je těžké, pro člověka, zemřít.“

„Jsi mluvka,“ pronesla Malá, když se jí princ( ve zcela netradiční roli) držel kolem pasu. Teplé ruce objímaly boky maličké, které se s každým klusem koně zvedaly a padaly a princovy ruce tak mimoděk maličkou hladily.

„ To je filozofie Marcianniho, našeho nejvýznačnějšího filozofa,“ pronesl otráveně princ. „Jeho filozofii musel každý z významných lidí v království dobře ovládat.“

„Lidé v království,“ zašeptala Malá, téměř neslyšně. Kůň prudce oddechoval.

„Ti lidé už jsou dávno mrtví. Rozhlédni se.“ dodala.

Poušť, obzory zakryté pískem, jen několik kamenů sem tam.

„Jejich filozofie už není důležitá.“ Zašeptala Maličká.

Princ se rozhlédl kolem. S pocitem nostalgie a smutku v duši.

„Něco přece jen,“ pomyslel si. „Dokud žiji já, žije ve mně i ten ztracený svět.“

„Jsi jako duch. Duch válečníka, který se ztratil dva kroky od dveří domu.“ Prohodila Malá.

„A ty máš pomoct ty dveře najít, co?“ dodal sarkasticky princ.

„Jo, přesně tak.“

 

„Stál jsem na vrcholku hory a nebe se kolem mě lámalo jako ledové kry. Pak padalo vzhůru jak cáry cukrové vaty, noc jako závoj objímal moje tělo, plameny v očích se leskly, odraz těch oblaků pulsoval v plamenech, paprsky slunce mě oslepily, zář byla silnější než cokoliv jiného. A oblaka padala do mých rukou, leskla se a pálila.

Pak z nebe začaly padat kapky deště, na zem pak dopadaly stříbrné prsteny s vyrytým emblémem draka.

Ty, ozval se hlas zdaleka, vibrující oblohou.

To ty, ozvaly se ozvěny světem.

Princ se vzbudil a posadil se. Na krku stříbrný řetízek a prsten s emblémem draka.

 

Pegas se zastavil a dal tak najevo,, že nechce jet dál. Kopytem hrábl v písku a byl velmi neklidný. Na obzoru se rýsoval ostrov ponořený v moři. O vysoké strmé skály se tříštily bělavé vlny, pěna smývala čerň, která navzdory tomu zůstávala přivařená ke skaliskům, vytesanými z grafitu nebo černého uhlí? A na piedestalu té skály trůnil obrovitý hrad, nedostupná pevnost s několika malými okénky, stříbřitě se lesknoucími na slunci.

„Znáš to místo?“ zeptala se Malá, zatímco odstrojovala Pegase.

„Jo, znám,“ polkl princ a v jeho hlase byla zřetelně cítit nejistota.

„Znám to místo celkem dobře.“

„Je to ostrov zatracených. Vězení pro nejhorší zločince našeho království.“

Tedy, byl, pomyslel si princ.

„Dobře,“ pronesla Malá a zastavila se. Nebyla si jistá, co má očekávat, co se bude dít dál.

„Utáboříme se na břehu moře. Ráno se pak dostaneme k ostrovu.“

„Proč?“ zavyl princ. Malá se na něj zadívala nechápavě.

„Protože musíme, proto jsme přece tady.“ dodala. „Něco máš v těch hradbách najít,“ poplácala Pegase po zádech, „tenhle z nás tří ví nejlíp, kam máme jít.“

Oheň po chvilce ozářil tváře obou poutníků a zaháněl přicházející šero. Princ dlouho přemýšlel. Pak se Maličké zeptal:

„ A co je tvoje cesta?“ nadhodil.

„Moje cesta,“ zdlouhavě pronesla Malá, záměrně natahujíc každé slovo.

„Je doprovázet tebe na tvojí cestě.“

„A ta vede?“

„To ti nemůžu říct,“ naklonila se k princi a zadívala se do jeho očí. Otřela se kolem něj a on ucítil vůni jejího těla, vůni kůže zbrocené potem.

„K tomu musíš dospět sám.“

Princ ještě dlouho nemohl usnout. Převaloval se ze strany na stranu, jakoby zápasil se zlými duchy. Pak se podvolil a usnul, spánek si vzal jeho duši a unášel ji daleko od plamenů ohně a klidně oddechujících společníků.

 

Znovu se procházel tím starým hradem, jako malý a zranitelný princ, v doprovodu svého velkého, silného otce – krále. A jakoby vzpomínky měly tu moc oživit umírající skutečnost. V jeho očích znovu zářily hvězdy, které kouzlem prozařovaly jeho duši. Hluk na nádvoří a všudypřítomná vůně potu, ohně, špíny v malém princi probouzely podivné pocity. Držel se co nejblíže hradní stráže, která jeho i otce do těhle končin provázela.

Nádvoří bylo plné do půl těla svlečených vězňů, kolem kterých postávali mohutní strážci, oblečení do černé zbroje, s přilbami s úzkými průzory, ze kterých se dívaly zlé, krví podbarvené oči. V rukou měli biče a neváhali je použít.

Kroky na prašném kamenném nádvoří zněly podivně dutě. Všechno tady bylo podivné, děsivé a nejvíc ze všeho strážci.

Jeden z vězňů, když uviděl královský průvod, se rozhodl využít šance a poklekl před králem – chtěl žádat o milost. Ještě než stačil cokoliv říct, přiskočil k němu strážce a usekl mu hlavu. Cákance krve potřísnily i malého, vyděšeného prince.

Nikdo nehnul ani brvou. Tohle bylo království strážců, jejich svět, do kterého nemohl mluvit ani král. Malý princ se otočil k otci, aby se zeptal na ono pálivé „Proč?“

Lidé, postavy zmizely a on se ocitl sám, na prázdném nádvoří, pokrytém špínou a popelem – tváří v tvář vězni, kterého kdysi strážci nemilosrdně zabili. Byl to zpátky on, už ne maličký,ale v koutku duše pořád dítě.

Stín zajatcovy postavy se vynořil ze tmy – pobledlý a otrhaný, s jizvami po tváři a prázdným výrazem v očích. Udělal krok k princi a ten mimoděk o krok ustoupil.

„Pamatuješ si mě?“  zachrčela postava tónem, který měl rozhodně daleko k přátelskosti.

„PAMATUJEŠ SI MĚ?“

Princ dostal strach a snažil se nahmatat meč za zády. Žádný tam nebyl.

„Tohle je moje království a zbraně jsou ti k ničemu. Tak pamatuješ si mě?“

Princ přivřel oči a začal se mimoděk modlit.

„TAK PAMATUJEŠ?“

Postava se přiblížila a princ cítil její chlad. Vnímal bolest té bytosti, nevýslovnou křivdu, která přetrvala staletí.

Klesl na kolena a třásl se strachy. Vězeň přistoupil ještě o malý kousek blíž a dotkl se studenýma rukama prince. Ten zařval hrůzou.

 

„No tak, pšš, to bude dobrý,“ utěšovala Malá prince, který křičel ze spaní a trhal s sebou.

„Byl to jen sen.“

„Hloupý, neskutečný sen,“ dodala Malá a hladila prince po čele, dokud se úplně neprobral a neuklidnil.

Ten pohlédl směrem k tvrzi. Hrozivý obrys v temnotě jej utvrzoval v přesvědčení, že jej tam nečeká nic dobrého.

 

U břehů čekala loď. Princi takové věci přestávaly připadat divné – v tomhle malém světě zázraků a divů – a tak se, ač neochotně, nalodil. Malá, která byla něco jako renesanční člověk – řídila loď, jakoby to dělal už tisíckrát.

„Čarodějka,“ pomyslel si otráveně princ a sledoval stříbřitě lesklou hladinu, po které jen občas přelétly vlnky, jinak zrcadlově lesklou a klidnou. Vítr se opíral do plachty a loď houpavě prorážela klidné moře. Cesta byla dlouhá a večer zastihl loďku na otevřeném moři. Měsíc svítil a osvětloval obrysy hradu za zády Malé.  Společně s tmou se snášel déšť; princ po chvilce polykání deště přepadl záchvat vzteku, ostré rysy jeho tváře získaly zlověstný nádech.  Malá si povšimla jeho žhnoucích očí, mokré vlasy jí splývaly k odhaleným ramenům. V princi se s každým zhoupnutím uvolňoval ten zvláštní pocit úzkosti smíšený s odporem; každý metr blíž k pevnosti jej obklopovala nervozita, jako černý had, škrtil a dusil jeho maličkou duši. Současně s tím v něm kypěl vztek; vztek na Malou, která s uvolněným úsměvem na tváři povzneseně plula nad realitou a strachem; na průvodkyni, která zřejmě věděla víc než on, víc, než mu byla ochotná říct; na její hnědé oči, tolik záhadné a hluboké.

V hlubinách své duše hledal odpovědi na sžíravé otázky, co vířily v jeho rozbouřené mysli, ve které se převalovalo nekonečné PROČ, které explodovalo nekonvenčním způsobem.

Princ beze slova vyskočil z loďky a začal plavat zpátky ke břehu. Uvědomoval si iracionálnost svého jednání i zbabělost, kterou prokázal, ale silueta ostrova na něj fungovala jako bič. Zdálky se ozvalo vyděšené volání překvapené Maličké. Princi to bylo jedno. Plaval, dokud mu nezačaly docházet síly. Probral se až na palubě lodi, nad sebou zmáčenou Malou, hvězdné nebe se začalo potahovat mraky a první kapky začaly dopadat na jeho tvář.

„Málem jsi nás oba zabil,“ zašeptala přerývavě Malá, lapajíc po dechu.

„Uvědomuješ si vůbec, co jsi udělal? Moh ses zabít!!!“

Princ přivřel oči a vyplivl vodu, která mu padala do úst.

„Kašlu na tebe,“ zasyčel.

„Taháš mě pustinou jako psa na vodítku.“

Pak se zakuckal.

„Chováš se jako malej parchant,“ podotkla, téměř mateřským tónem Malá. Princi se zavíraly oči. Déšť jej studil a třásl se, jen nedokázal zůstat vzhůru. Byl příliš unavený a ospalý.

 

Ráno se probral na dohled okrajům skály. Posadil se a malátný bezelstný pocit, který jej obklopoval ve spaní, byl náhle vystřídán nervozitou a pocitem strachu. Loďka přirazila ke břehu a souhlasně s tím v princi hrklo.

„Tak, a je to tady,“ pomyslel si.

Malá zůstala sedět v loďce, se založenýma rukama a téměř zlomyslným pohledem sledovala prince, který vylezl na břeh. Ten se ohlédl; měl v očích pohled zlomeného štěněte, kterému utekl páníček.

Zavrčel něco nehezkého a začal se škrábat nahoru, na kopec. Kamení pod ním se drolilo a malé kamínky se kutálely po svahu, vzájemně do sebe narážely a několikrát si při pádu princ odřel ruku nebo rypák.

Zlost se na placatém vrcholu, kde trůnila pevnost, změnila v čistý strach. Otevřené dveře lákaly dovnitř; princ ale zůstal stát jako přimražený; nádvoří bylo otevřené, směrem vzhůru bylo vidět nebe a přesto bylo zahalené do tmy; udělal dva kroky dopředu a vrata za ním se zničehonic, ovládána tajemnou silou, začala zavírat. Byl v pasti.

Tmavé nádvoří ve stínech skrývalo zlověstné duchy. Dávná tajemství která neměla být vyslovena; a stíny budov se stahovaly kolem prince jako vlčí smečka.

S očima otevřenýma dokořán pomalu postupoval, jakoby čekal, že na něj skutečně něco číhá.  Často se otočil, aby si prohlédl stíny za sebou. A po chvilce vytasil meč, v duchu si to ospravedlnil tím, že jeden nikdy neví.

Ještě víc než stíny a nehmatatelné nebezpečí děsily prince dveře, které vedly do podzemí. Naproti vratům, vytesané do hradeb, dveře, které jej tajemně lákaly, zvaly k sobě, do hlubin.

V kobkách byli vězněni lidé, mučeni a popravováni, zatímco tady nahoře pracovali.

A díra do chřtánu lákala prince blíž k sobě, blíž, až nebyl schopen říct té tajemné síle „NE.“

 

II. OÁZA NA VÝCHODĚ.

Tajemná síla vedla prince jako loutku na provázku. Prošel kamenným vchodem a sestupoval po točitých schodištích. Zdi byly lesklé a chladily, princ se jich jen zřídkakdy dotkl, vyvolávaly v něm pocity jako když se dotýká kůže žáby. Kamenné schody, pokryté kapkami kondenzovaného vzduchu klouzaly a tak princ postupoval krůček po krůčku, opatrně  a ztěžka. Tma byla neprostupná hradba, která povolila až na konci schodiště – tam, kde se před princem rozprostírala dlouhá, předlouhá chodba, osvětlená loučemi.

Kdo je ale zapálil?

Princ sejmul jednu ze stěny a vydal se nejistým krokem dopředu. Několik desítek metrů před ním se chodba rozdělovala na dvě. Po krátkém zaváhání se vydal napravo a ocitl se v zrcadlovém sále.

Obraz jeho postavy se tisíckrát odrážel od zrcadel v místnosti a kouř z louče špinil ty, které byly nejblíž.

Zvláštní, pomyslel si.

Jedno ze zrcadel zničehonic prasklo a střepy se rozlétly jako po výbuchu prostorem. Začaly se zasekávat do princova těla – nic však nebolelo, jakoby snil, jako přelud, který není a přitom je.

Tvář prince v tom zrcadle, jak si všiml, ještě než se rozlétlo, byla špinavá a ztrhaná, víc než ve skutečnosti. Jako by si zrcadlo pohrávalo se skutečností a pak komnata zmizela a objevil se hradní sál.

 

Královský ples právě vrcholil a princ s úžasem sledoval řadu princezen, která se střídavě klaněla a poté mizela v davu před královským trůnem, nalevo seděl jeho otec s bílým plnovousem a poněkud unaveným pohledem, který zakrýval chabý, nacvičený úsměv.

„Která se ti líbí, můj synu?“

Naklonil se k princi, jako tenkrát.

Jako tenkrát, i teď princ ani v nejmenším nepomýšlel na svatbu, na ženění, ale na dlouhé pláně a bojovou vřavu, mnohem lákavější než nudné dvoření.

A vyjma toho – jen málokterá z princezen skutečně prince přitahovala. Snil o půvabných tanečnicích, které při západu slunce obšťastňovaly prince i s družinou tancem, snil o těch neskutečných vílách, éterických stvořeních, jejichž půvab tyto trosky stokrát přebil. A tak princ mlčel.

„Vévodkyně z Arsu,“ pronesl komorník, po princově levici.

„Její otec je významným partnerem našeho království,“dodal a spiklenecky mrkl. „Je to vaše nastávající, můj pane.“

Princ se mlčky zvedl a vědom si povinností krále vyzval vévodkyni k tanci.

 

„A co?“ zařval princ, náhle probuzený zpět v křišťálovém bludišti.

„A co má sakra být?“

Řval na tisíce postav, zrcadlících se v místnosti. Příběh měl totiž palčivou pointu – vévodkyni si odmítl vzít a sám pak velel vojskům proti jejímu otci, když vyhlásil království válku.

„Zklamání,“ ozvala se místností slova, šeptaná tajemnými duchy.

„Zrada,“ odrážely se slova dál a dál zrcadlovým světem.

„Útěk,“ zasyčely prázdné obrazy, které zničehonic obživly. Princ v záchvatu vzteku jedno ze zrcadel rozbil. Na druhém konci místnosti prasklo samo od sebe další. Jako domina potom praskaly další a další, až se rozlétla všechna.

Prince se topil ve střepech, které létaly vzduchem a nevěřil, že to přežije. Pak se znovu ocitl v minulosti, v sále, který už dávno nenesl stopy krásy a blahobytu.

 

„Na naše království se snáší prokletí,“ kňučel vrchní kněz, který rázoval po sále sem a tam. Jeho chmurná slova doplňoval rudý obzor, ozářený ohněm vypálených vesnic.

„Zkáza!“ zaúpěl kněz a zabědoval: „ Za naše hříchy, nás nebe trestá tímhle!“ a rukou ukázal ven, k severu, kde hořely živé ohně.

Princ se stal králem, protože otec zahynul na jedné z výprav. Teď seděl na královském trůně, naslouchal knězi i generálům, ale jeho srdce bylo prázdné a tiché.

Vévoda z Arsu se společně s dalšími spojil a přivedl princův svět na okraj zkázy.

„Nemáme šanci, pane,“ promlouval k princi důvěrně jeho společník, přítel, s kterým odmala vyrůstal a nyní vrchní velitel jeho vojsk.

„Jsme slabí, neubráníme se.“

Princ jen smutně pokýval hlavou.

Pohled ven děsil – tak, kde bývaly krásná města, zelené oázy a život, teď plameny bouraly vše, co člověk kdy vytvořil v potu tváře. A bezmoc táhla krajinou společně s hladovým vojskem.

 

Vize se odmlčely a princ stál uprostřed místnosti, plné rámů z vysypaných zrcadel a s podlahou pokrytou vrstvou střepů.

Nebyl ale sám. Přímo naproti němu stál vězeň, který se mi zjevil ve snu. Princ strnul. Namířil špici meče proti neznámému.

„Stůj,“ zasyčel polohlasem a snažil se nedat najevo strach. „Stůj, nebo tě zabiju.“

Přízrak se pousmál.

„Mě nemůžeš ublížit,“ přikročil blíž a sevřel špici meče do dlaně.

„Mrtví neumírají,“ dodal a ušklíbl se. Sevřel špici meče tak silně, až po ní začala stékat krev.

„Ale meč,“ odmlčel se, „meč může tnout oběma směry.“

Princ stál jako zařezaný, neschopen slova.

„Nejsem tu proto, abych ti ublížil.“ Pokračoval vězeň a své chladné oči upíral princi do tváře.

„Poslali mě, abych ti odkryl další kus tvé cesty.“ Sevřel špici meče a vytrhl jej princi z ruky. Tomu se sevřelo hrdlo; přízrak poklekl na zem a do vrstvy střepů kreslil mečem mapu. Na ní byl vyobrazen prokletý hrad, moře a cesta k hranicím, které princi připadaly povědomé.

„Vydáš se na hranice své říše, do oázy v království Arsa. Buď ale opatrný, princi, tvoji tvář si ještě dobře pamatují.“

„Proč to děláš?“ zeptal se nakonec princ.

„Jdi. Jdi a pospíchej. Jinak tu zůstaneš navždy a věř mi, nejsem zrovna společník na dlouhé večery.“

Přízrak se odmlčel a pak vykřikl.

„Jdi!“

Princ se rozběhl tmou, za sebou vězňův smích, spíš krkavčí skřehotání a vytí v jednom. Strach mu dal křídla a vylétl z podzemí jako střela. Na břehu pak probudil Malou, spící v loďce.

„Co je, kde to jsme?“ rozespalá Maličká jen ztěžka vnímala realitu kolem.

„A kde máš meč?“

„Nekecej a napni plachtu,“ zajíkal se princ, zpocený z běhu. „Ať už jsme odsud pryč.“

 

Na břehu stál Pegas, který přívětivě zamával ocasem, když loďka dorazila ke břehu. Stál nehnutě, klidně, protože se jej nic z toho, co nebohý hrdina zažil, netýkalo. Princovy ztrhané rysy však svědčily o jiných prožitcích. Malá si soustrastně prohlížela jeho ostré modré oči, propadlé a plné nevysvětlitelné melancholie, smutku, který v sobě zadržoval.

Princ vystoupil na břeh a galantně podal Maličké ruku. Ta si s úsměvem nakasala krátkou koženou sukni, spíš jako gesto, sukně jí jakž takž zakrývala ty kouzelná hebká místa.

Pak beze slov nasedl na koně.

„Konečně,“ pomyslela si Maličká. „vypadá jako bojovník. Snad poprvé za tu dobu, co tu se mnou je.“

A princ, vědom si svého cíle, pobídl Pegase a ten se rozletěl krajinou.

 

„Co jsi zažil?“ zeptala se po chvilce maličká.

„Spoustu věcí,“ odtušil mrzutě.

„Hm.“ Chvíli nevěděla, jak pokračovat. „A kam jedeme?“

„Uvidíš.“

Pak princ mlčel. V duchu přemýšlel o vidinách, které měl v zrcadlovém sále. Navazovaly na poslední vzpomínky, které ze svého starého života měl, ještě než se probral vedle Maličké. Kolik času mezitím uplynulo? Nevěděl. Ale tušil, že odpovědi získá v oáze. Snad se i dozví, co se stalo s jeho nádhernou zemí. Pak si vzpomněl na varování ducha.

„Tvoji tvář si ještě dobře pamatují.“:

Měl by si ji nějak zakrýt? A čím?

Všichni muži chodili s odhalenými tvářemi. To se má převlíct za ženskou? Neprozradit se. A taky se modlit. A modlit se hodně.

 

Večer se stmívalo neuvěřitelně rychle. Jako lusknutím prstu se nebe zatáhlo a tma pokryla krajinu. Malá rozdělala oheň. Bylo fascinující ji pozorovat, na dlaních vykouzlila plamínek, který sfoukla do písku, kde se poté rozhořel oheň. Pro radost pak do ohně vhodila hrst zvláštního prášku, který nosila při těle v koženém váčku. Oheň zajiskřil a na chvíli se rozhořel až do nebe. Pak hořel mírněji a krásně hřál.

Princ seděl naproti Malé a zpytavě si ji prohlížel. Ta  příhoda v tvrzi jakoby jej vnitřně změnila. Už se necítil tolik nejistý; věčné proč se změnilo v ledový chlad, který si mohl vybít; cestou, bojem, možná na Malé, možná ji bude milovat, možná nenávidět, možná chránit.

Kdo vlastně je? Svůdná čarodějka, ochotná zachraňovat ho a provázet. Ale z jakého důvodu?

Sloužila vyšším silám? Od začátku se o tom zmiňovala, ale jsou čarodějky podřízeny Bohu, nebo něčemu takovému?

Tak kdo sakra jsi?

„Kdo jsi?“

„Čarodějka,“ zazubila se a pohodila vlasy.

Princ vstal a přistoupil k Malé, zezadu ji objal. V tom objetí nebylo nic erotického, spíš studilo.

Zašeptal ji do ucha: „Jednou.“

Jeho tvář od odlesku ohně nabývala zlověstného tónu.

„Nenávidíš mě?“ vzhlédla od ohně, směrem k jeho tváři.

„Ne. Ale neusnadňuješ mi tohleto bloudění.“

Malá chvíli přemýšlela. Mávla rukou nad ohněm a ten zhasl. Stočila se od klubíčka a přikryla dekou.

„Jednoduchost ale není cílem, můj princi.“ Zašeptala a nechala prince stát samotného v pustině, s tíživou náloží myšlenek a pocitů.

 

Byla noc, ale princ nemohl usnout. Snažil si dát do kupy střípky, útržky a sny, vize, které k němu znovu přicházely a unaven přemýšlením sklouzl do polospánku.

Poslední věc, kterou princ zažil, když ještě stál v čele svých vojsk, poslední vzpomínka na svět, který byl ještě světem k němu přišla jako chlad, co se vkrádá do stěn kamenných domů.

Stál na okraji oázy, za sebou slyšel šepot listí, vítr rozechvíval datlové palmy které zněly jako zpěv harfy; a z dálky se blížila písečná bouře; princ přikázal zajistit tábor a jen sledoval rozzuřený živel, který pomalu pohlcoval kousky pouště. V tichém očekávání, nasyceném netrpělivostí pak sledoval spolu s ostatními, jak bouře přistupuje blíž a blíž. Ukrytí ve stanech čekali, až se bouře přežene.

A tak princ navěky opustil svoje milované, svět, který tolik zbožňoval a který mu patřil. Když se ráno vojsko vzbudilo a setřáslo z beder písek, po princi už nebylo ani památky.

 

V dálce se rozprostírala oáza. Hořela tajemnem a očekáváním, ale v princi ten pohled probouzel i jiný pocit; hrozbu; protože mu v hlavě jako ozvěna rezonovalo varování mrtvého vězně; o hrozbě, kterou jeho dávní nepřátele mohou naplnit.

O bojovnících, kteří u trůnu vévody ze srdce přísahali, že přinesou princovu hlavu. A pokud ještě nezemřeli, jejich přísaha je pálí jako oheň, požene je třeba až na okraj světa, aby ji splnili. Toho všeho se princ podvědomě obával. Ale mince měla i světlý, lákavý líc. Oáza byla klíčem k pochopení toho, co se odehrálo v jeho říši.

Protože jsou chvíle, kdy je lepší být mrtvý než ztracený.

Kůň doklopýtal k jedné z palem, kde ho nechali stát; koneckonců, Maličká i princ věděli, že jim neuteče a Pegas jim to svýma moudrýma očima jen potvrzoval. Vydali se mezi lidi. Oáza byla především místem odpočinku a obchodu; vmísili se mezi horlivě debatující obchodníky a čilý dav, ale nevěděli, jak začít. Bylo trochu hloupé se ptát na to, co musel znát každý. Na minulost Velké říše.

Zkusmo zastavili pár lidí, vyhýbavé oči však nikdy odpověď neznaly.

„Už je to dávno.“

„Ten příběh neznám.“

A tak prince nenapadlo nic lepšího než se zeptat na nějakého mudrce; pokud v oáze nějaký přebýval, jistě bude znát odpověď.

 

Slunce zapadalo a osvětlovalo zlatavým nádechem listí palem; zem byla měkká, udusaná kroky tisíců lidí a z dálky doléhalo štěbetání, občasný smích, halekání kupců řev koní a velbloudů. Smích děvčat, která se u studny bavila a snila o princích na bílém koni.

Mudrcova chýše ležela na severním okraji oázy; z ohniště stoupal úzký proužek bělavého dýmu; barvil nebe nad stanem do šedivých odstínů, jako se kalí víno, nalévané do broušených pohárů.

Princ společně s Malou odhrnuli závěsy a vešli do stanu. Mudrc seděl u nízkého stolečku, kde míchal karty. Vzhlédl:

„Žena pryč.“

Princ soustrastně kývl na Malou, aby odešla; v očích mu ale svítil škodolibý plamínek uspokojení.

„Pojď blíž,“ pronesl pak spokojený mudrc. Vážnost jeho vzevření doplňoval vážnost jeho hlasu; pronikavé oči hltaly každý princův pohyb.

Bojovník si obvyklým způsobem sedl na rohož; i v jeho pohybu bylo cosi vznešeného, co se naučil u dvora a co v něm ani poušť nemohla zabít. Mudrc schoval karty a beze slova vyndal zpoza pláště malé dřevěné kupky a ty potom rozhodil  po stole.

„Přišel jsi se mě zeptat na dávné prokletí, které zahubil tvoji zemi, viď princi?“

Překvapený princ se zmohl na jediné.

„Jak to víš?“

„Jsi princ. Všiml jsem si toho. Je to ve tvém držení, v očích, v jemných pohybech tvojí duše, která ke mně mluví. Tvá duše chce spát, víš to?“

Princ mlčel. Ulekl se, neboť byl prozrazen. Bez výčitek – co mohl čekat od věštce? Znervózněl a měl sto chutí utéct, vzít do náručí Maličkou a s Pegasem uchvátit obzory pouště.

„Neprozradím tě,“ zasyčel pak mudrc a jeho šedivé, kalné oči se rozpíjely v těch princových.

„Protože jsi v moci Toho, kdo vede všechny svoje lidi a Tomu já nemám odvahu se stavět do cesty,“ pokračoval mudrc svým přiškrceným hlasem.

„Je to dávná legenda. Uvolni se, protože je to velmi dlouhá a stará legenda.“

Nadechl se.

„Kdysi dávno, ještě jsem byl kluk, nebylo tvé království takové; oplývalo krásou a hojností a z vojsk tvé říše šel strach; vyhlášení bojovníci byli hrozbou každému, kdo proti nim pozvedl zbraň. Na tvém dvoře komnaty ukrývaly truhlice plné zlata a největší z básníků se ucházeli o možnost přednášet své básně na tvém dvoře.

Tvůj otec vládl zemi spravedlivě a v míru obchodoval s okolními zeměmi. Země vzkvétala na každém kroku.

Pak přišla válka. Ty ostatně víš, proč.“

Princ přikývl.

„Válka byla nekonečně dlouhá a postupně se do ní dostala takřka všechna království světa. Havraní křídla pokryla černou tmou celý svět a přinášela zkázu. V bojích zahynul tvůj otec a ty jsi se postavil do čela  sjednocených vojsk.“

„ To všechno vím,“ skočil princ dychtivě starci do řeči. „Ale co způsobilo tu zkázu?“

Stařec se odmlčel a zadíval bokem, jakoby ve tmě hledal odpověď.  Pak sešel z cesty vyprávění.

„Ze světa, který jsi tolik miloval, se stala poušť, prokletý svět; vítězivší králové se zapřísáhli, že nikdy nebudou chtít půdu tvé říše, že místo, stvořené z pustiny se nikdy nestane jejich lénem; tvůj svět se stal zakázaným místem, kudy i karavany jen nerady jezdí.“

„Proč?“ téměř zasténal princ.

„Ty to nevíš?“ zeptal se stařec s nepředstíraným údivem.

„To všechno máš na svědomí přece ty,“ dodal po chvilce mlčení. „Ten prsten na tvém krku by ti měl jasně ukázat pravdu.“

Princ nahmatal stříbrný kroužek s reliéfem draka. Pak se rozhostilo ticho.

 

Malá se potulovala mezi kupci a když uviděla přicházet prince, usmála se a podala mu meč.

„To je dárek, pro tebe. Je přibližně stejně velký jako ten, co jsi měl předtím.“

Princ si zbraň potěžkal a několikrát zkusmo máchl vzduchem. Jeho meč byl vyváženější a tenhle měl čepel z horší ocele, takže se dříve nebo později zlomí, zauvažoval princ. Ale darovanému koni na zuby nehleď, pomyslel si.

„Kde jsi vzala peníze?“ přerušil ticho mlčení.

„Z nebe zapršely,“ usmála se a zvedla ruce, tvář k obloze, jako když sbírá déšť. „Zapršely a já je pochytala.“

Princ se musel nechtě usmát. Malá čarodějka byla v tom gestu okouzlující, jako panenka z porcelánu. Hluk kolem zesílil. Princ si povšiml, že lidé si něco šuškají a dívají se na ně.

„Možná je nejvyšší čas vyrazit,“ pronesl princ a znepokojeně se zahleděl do očí maličké.

„Možná jo,“ pronesla Malá a dětská radost se z jejích očí vytratila. „Pojedeme.“

Pegas čekal na jihu; museli se prodrat celou oázou. Malá vyzvídala, co se princ dozvěděl. Namísto odpovědi se princ zarazil a povídá:

„Jaktože nic z toho nevíš? Jsi přece kouzelnice, ne?“

Slovo kouzelnice vyslovil téměř šeptem. Bál se, že to slovo zachytí někdo kolem.

„To jo, ale číst myšlenky neumím,“ ohradila se, trochu dotčeně, Malá.

„Zarazilo mě,“ promluvil princ, „že už je to strašně dávno. Možná sto, stopadesát let. Alespoň ten mudrc vypadal že už tu je věky.“

V půlce věty se zastavil a podíval na Malou.

„Tak kde jsem tu věčnost sakra byl?“

 

Procházeli skrz háj fíkovníků a jejich kroky se zrychlily, společně s tím, jak razantněji se ozývaly hlasy kolem; šepot se měnil v nevyřčené „to jsou oni.“ A princ se musel držet, aby se nepustil do běhu. Pohledy obou vyjadřovaly totéž; vědí o nás.

Maličká se mimoděk chytla prince za ruku; stiskla ji pevně a držela, jako se drží dítě. Křečovitě a celou svou silou a princ si uvědomil, jak je křehká; musí jí chránit svým barbarským způsobem, tak, jak to dovedou jen muži a veškerou silou, kterou má.

Pegas už byl nadosah ruky; na zlatavém podkladu písčitého moře se leskla jeho sněhobílá srst. Najednou se z boku nečekaně vynořili vojáci. Jeden, dva, postupně jich mohlo být na dvě desítky. Bezmocný princ tasil meč a postavil se proti nemístné přesile. Prázdné gesto, protože byli v pasti.

III.             ZAJETÍ

Putovali krajinou jako zajatci, se svázanýma očima. Princ neměl ponětí, co se kolem něj děje, kde je maličká, Pegas, kam je vedou; napínal uši, aby zaslechl její něžný hlas, ale všude zněly jen výkřiky jezdců, dusot kopyt, řev velbloudů a frkání koňů. Vzduch byl horký a suchý, tak snad byli ještě v poušti, přemýšlel princ. Slunce se opíralo do jeho kožených šatů a kůže byla vlhká od potu. Princ,ukolébaný dlouhou jízdou sklopil hlavu a zavřel oči.

 

Je to tak dávno, kdy měl svět vůni suchého listí, hebké doteky hedvábí a kousající mravenci, co se plazili v trávě jakoby odešli společně se vším, jakoby se změnily v šedavý prach, který překryl oblohu. Nebe  a moře. Lehounké záchvěvy vzpomínek dál dorážely na bdělé vědomí spícího bojovníka; prach roztáhl křídla jako bílá holubice, špinavá od cesty a dopadl na celou zem. 

Doteky bosých nohou už dávno nestavěly svět; plácání ve vodě utichlo a zem se vzdala svého života, jakoby si přála vydechnout a zastavit se.

Okouzlení prázdnotou přešlo pozvolna do prázdnoty samotné; vítr se utišil a jen bláhovým se zdály sny, jen silnější mohli stát na nohou a sledovat křehký svět, co jim v rukou umíral.

Nebe bylo temné a princ si připadal maličký, menší než zrnko v písku. Naráz utichlo všechno. I vítr zastavil svůj křik, jakoby očekával, že princ začne mluvit sám.

„Ehm..“ odkašlal si, ale nevěděl, co říct.

„Je tu někdo?“ nebo něco, dodal potichu pro sebe. Nesmělý hlásek oblétl krajinu,obrušoval její ostré hrany a splýval s jiskřivým mořem tam, v dálce.

„Hola?!“

Odpověď nepřilétala. Ticho a prázdno prince začínalo deptat.

„Tak slyší mě někdo?“

Na druhou stranu, pomyslel si princ, je možná lepší být tady. Chápal, že se nachází v tom prostoru snových vizí, které jej vytrhávaly z reality. A v realitě měl spoutané ruce a zavázané oči. Nebylo o co stát.

Rozhlédl se kolem. Nuda. Ta na něj v těhle pustinách dozajista čekala a princ zatoužil se vrátit zpátky, k Maličké. Z oblaků se vynořila neznámá tvář. Dívala se kolem sebe s jistou dávkou překvapení ve tváři; kdoví, jestli i ona byla pánem svého bytí.

„Ach. To ty.“

„Ano, to já,“ zamumlal princ a pokračoval.

„Nemohli bychom přistoupit nějak k věci?“

Troufalý tón tu tvář nevyvedl nijak z míry. Princ byl pouhé zrnko v nekonečné poušti, dokonalé, ryzí zrnko, ale stejně jedno z mnoha.

„Co po mě chceš?“
„Chci vědět, proč tu jsem. Co tady dělám?!“ Nebo spíš za co, dodal princ v duchu.

„Aha,“ zamručel pro sebe oblak.

„Máš tu úkol,“ dodal po chvíli.

„Jaký?“ zabědoval princ. Na tváři oblaků se poprvé a naposledy objevil úsměv. Škodolibý, dalo by se říct.

„Máš u sebe prsten?“

Princ popaměti sáhl ke krku, ale prsten tam nebyl. Byl si jistý, že v realitě ho na krku má. Pokud ho neokradli.

„Mám ho doma,“ zvolal srdnatě.

V tu  chvíli ho zaplavily ohromující vize, které nebyl s to pochopit úplně a beze zbytku. Obrazy zvířených písečných dun; jezdců na koních a krveprolití a v dálce obrysy temných zvířat, tak obrovských, jaké ještě nikdy neviděl. To vše se objevovalo a mizelo v neuvěřitelně rychlém sledu a zmatený princ nebyl schopen jasně rozlišit, co je co.

Padl na něj tísnivý pocit, jaký mají šelmy, zahnané do rohu, ještě než se odhodlají skočit. .

„CO?“

„porozumíš,“ pronesla pak tvář a začala se rozplývat na temném nebi.  „Tomu všemu porozumíš, nespěchej.“

Tvář pozvolna splývala s nebem, až nebyla vidět vůbec.

„A princi,“ dodal hlas, který už pomalu nebyl slyšet.

„Ano?“ zeptal se princ s jistou nadějí v hlase.

„Už sem nelez…“

 

Zvuk kopyt se odrážel od kamenné klenby. Tak princ pochopil, že se dostali do města. O městě Arsů slýchával už jako malý; prý se nádherou vyrovnalo jeho říšskému městu; tu nádheru ovšem neměl jak posoudit se zavázanýma očima.

Koně se zastavili. Nejkrásnější pohled na svět je prý z hřbetu koně – pro prince však těžko. A čísi obrovité ruce vzaly prince a posadili ho na pevnou zem. Princ se tváří nechtěně otřel o hřbet zvířete a cosi v tom dotyku jej uklidnilo, dalo mu zvláštní pocit jistoty, který hrubě kontrastoval s chladem, který na něj doléhal. Vlekli prince skrz rozpálené náměstí, kde se ozýval šum z davu čumilů. Prstem si ukazovali na zajatce a dunivý zvuk těžkých bot dokresloval atmosféru jako bubny. Přes rozpálené nádvoří dovedli zajatce do chladivého stínu; princ tipoval, že to jsou katakomby, sloužící jako vězení a čekárna na smrt. Několik schodů do podzemí a princi konečně sejmuli šátek z očí. Zahlédl mříže a otevřené dveře. Pak jím mrskli dovnitř a dveře se zavřely. Princ osaměl.

„Kde je asi maličká?“ pomyslel si smutně.

 

Dny ubíhaly neuvěřitelně pomalu. Slunce skrz malé okénko házelo do místnosti jen občasné světlo – po dvou dnech čekání začal princ čmárat po zdech různé obrazy – vyrýval do zdí vzpomínky, přání, básně a počítal dny, které musel prožít v mučivé úzkosti čekání na rozsudek.

Čas od času se v chodbě objevil strážný – vhodil do cely balík s jídlem,  jako se hází jídlo psům. I psi museli dostávat lepší stravu než princ.

Nepochyboval o tom, co ho čeká – smrt. Stejně tak i maličkou, ne? Bude alespoň ona ušetřena? V princi se míchaly jeho strachy, obavy smutek a zlost. Chvílemi křičel a mlátil do dveří jako smyslů zbavený, chvílemi jen tiše seděl v koutě, opřený zády o zeď a nenávistným ( i když prázdným) pohledem sledoval dveře na svobodu.

Párkrát se ve dveřích mihly půvabné oči – skrz úzkou štěrbinu, kudy házeli strážci jídlo, se dívaly hnědé, světlé a teplé oči, které po chvíli zmizely aniž by se princ dozvěděl, čí jsou.

Dny proto běžely ponuře.  Míhaly se jeden za druhým, až prince přestalo bavit počítat dny, které tak rychle utíkaly. Odevzdal se a čekal.

Čísi ruka otevřela přepážku v nezvyklou dobu.

„Že by steak a doutník?“ pomyslel si unaveně.  Tiše a zlovolně si v koutku duše přál, aby to tak skutečně bylo. Už neměl sílu si přát něco jiného, fantazírovat o útěku tak jako prvních pár dní. Prostě jenom rána a konec putování.

Na zem dopadl balíček, byl měkčí než bývají obvykle a zabalený jemnější rukou, jakoby ženskou, pečlivě.  Otevřel je aniž by měl šanci pohledět do očí strážci – nebo, jak tipoval, těm hnědým teplým očím.

V balíčku kromě dobrého (!) jídla byl zabalený šátek a vzkaz.

„Ničeho se neboj, šátek si schovej, druhou část bude mít v rukou tvůj zachránce.“

Šátek, roztrhnutý v půli, měl namodralou barvu. Na místech, kde jej cizí ruka roztrhla čněly roztřepené bílé konce nití; voněl parfémem a tak princ uhodl, jaká ruka jej držela.
 Steak a doutník na nepřítele říše nečekal. Místo nich hrubé ruce popadly prince nešetrně pod rameny a táhly ho studenými chodbami s celami, podobnými té jeho. Vězni, kteří se nějak dozvěděli, koho vlečou chodbami, spustili řev; podobný smečkám vlků, kteří útočí na kořist. Byl to přece jen jejich hrdina; princ cizí země, nepřítel krále a tím i nepřítel jejich věznitele.

Vyšli do ringu. Ohromný kruhový cirk, v jehož hledišti se tísnilo na deset tisíc diváků; jako ve starém Římě, čekali a dychtili po krvi.

Slunce stálo vysoko na obzoru a písek, jakožto podlaha arény, oslepoval oči. Princ strachem nedýchal; cítil po celém těle mrazení a ani v těch nejhorších snech by si nedokázal představit, co jej čeká.

Krev za krev, řval dav. Stráže strčil spoutaného prince do arény a sami zmizely. Otáčel se ze strany na stranu, aby obhlédl velikost arény; řev davu mu hučel v uších a krev se mu vařila. Bude bojovat se svázanýma rukama? Beze zbraně? To nebude boj, ale jatka.

Za velkolepého zvuku fanfár se na královské lóže dostavila královská rodina. Princezna, král, královna a spousta sluhů, strážců, rádců a podobné verbeže.

Král povstal a dav se utišil.

„Před stopadesáti lety se můj pradědeček zařekl, že naše země nebude mít klidu, dokud nenajde a nepozabíjí každého bojovníka nebo muže z Velké říše.“

„A slib, předávaný z pokolení na pokolení nesmí být porušen. Dnes,“ odmlčel se a ukázal prstem na prince „Vyplníme krvavé proroctví na potomcích vládců Velké říše.“

„Myslí si, že jsem jejich vnuk, nebo něco podobného,“ pomyslel si princ. „ kdyby věděli.“

Král roztál paže do aktu, připomínající žehnání.

„Nechť boj započne!“

V písku před princem přistál menší plochý meč. Už na pohled to byla mizerně odvedená práce. Otevřely se velká vrata, pod lóžetem vrchnosti a do arény vstoupili dva tauři s divokým výrazem ve tváři a se sekerami v rukou.

Boj začal.

Princ poklekl a snažil se sevřít meč nastojato mezi patami. Po malé chvíli se mu to zázrakem podařilo – jen za tak malou chvíli se k němu tauři přiblížili o kus cesty.

Zuřivě kmital zápěstími nahoru dolů ve snaze přeřezat řemeny, které jej spoutali. Tauři se začali rozebíhat. Obrovští a silní, rození válečníci, napůl lidé s býčími hlavami a – princ toho byl svědkem stokrát, tauři byli podrobená rasa v jeho říši – neskutečnou silou společně s neuhasitelnou žízní po zabíjení, se  k němu přibližovali nechutně rychle. Už jen malý kousek je dělil. Nad hlavou mávali sekyrami a z jejich křiku tuhla princi v žilách krev.

Na poslední chvíli se princ vymrštil z písku, sotva pouhé dva metry od prvního z nich a v letu vykopl meč nad hlavu.

Zachytil ho ještě ve vzduchu a naslepo udeřil,se zavřenýma očima a vší silou do prvního taura. Sekl ho v úrovni krku a taur, který takovou reakci nečekal, padl k zemi mrtvý.

Druhý taur udeřil sekerou  na prince a ten se stačil vykrýt mečem. Jenomže ten se přelomil v půli a v ruce mu zbyl ocelový pahýl. Princ se překulil přes tělo mrtvého a popadl v letu jeho sekeru. Následně prolétla tauří rána vzduchem a princ, oběma rukama vykryl ránu topůrkem sekery, která se rozpadla vedví. Zoufalý princ vzal pahýl s čepelí a mrštil jí po taurovi.

Tomu se čepel zaryla do ramene, před zraky pološíleného prince si ji z ramene vyrval a hodil do písku. Následoval příšerný řev; takový, při němž všem zatuhla krev v žilách. Tauří bojový ryk; princ i vzpomněl jak jeho oddíly taurů těsně před útokem řvaly jako jeden muž; mnohdy nebylo nutné dál bojovat, protože nepřítel zkrátka prchl.

Princ sebral ze země druhou sekeru po mrtvém taurovi a potěžkal ji. Pak pohlédl na řvoucí nestvůru, která k nebi zvedala sekery jako oštěpy s nabodnutými lebkami; zanedlouho si mohl princ představit i svoji na podobném kůlu.

Sebral veškerou svou odvahu a s křikem ( který v kontrastu s tauřím zněl jako kvičení podsvinčat)) se na něj vrhl, ten jeho úder odrazil a pak už rány jenom dával a nepřijímal. Nakonec dostal princ ránu do ruky, lehké škrábnutí, ale bolest mu nedovolovala sevřít sekeru v pravačce. Chvíli neomaleně mával obrovi sekyrou před ksichtem v levačce; jedním rázným úderem mu ji monstrum vyrazilo z ruky.

Šílenství davu dostoupilo vrcholu; Smrt! Smrt! Řval dav výhružně. A taur se díval směrem ke králi, který se měl po zvyku císařů v Římě postarat o smrt či život, jako Bůh, Bůh tohoto Bohem zapomenutého světa. Princ se zadíval prázdný a kupodivu beze strachu směrem do lóže. Poslední věc, kterou si stihl uvědomit, bylo že princezna není na svém místě.

Najednou dopadal do prachu u jeho kolen dýka. Koutkem oka zaregistroval pohyb ženské sukně někde v prostoru dveří kterými vešli taurové.

Oba bojovníci stáli nedaleko lóže, princ tedy klečel v prachu  a čekal na smrt, tak blízko, že rozeznával rysy královy tváře a jeho napřaženou sevřenou pěst a tiché, mlčenlivé očekávání taura – zdvihl dýku a přeskočil taura kolem ramen – levou rukou se přidržel jeho ramene a pravou bodl hluboko do krku na pravé straně – cestou k zemi pak strhl bezvládného taura na sebe.

Pak chvíli čekal, prudce oddechoval, na sobě těžké tělo taura – které se už nehýbalo. Uvolnil se a odvalil s úlevou mrtvé tělo ze svého. Příšerně ho bolela žebra - možná se jedno či dvě zlomilo, když na něj tří metrákové monstrum spadlo.

Ztěžka se postavil a hrdě zahleděl do lóže. Král se zatvářil zlostně.

„Jsem svobodný!“ zařval princ.  „Zvítězil jsem!“

Z menších vrátek na obvodu ztichlého cirku se vynořily stráže. Princ odhodil dýku na zem.

 

Bolest v žebrech neumožňovala princi spát. Seděl nebo se neklidně vrtěl na zádech, ale bolest nepolevovala – sílila.

Co mohl očekávat? Jaká budou příští rána? Kolik taurů nebo jakou potvoru proti němu postaví tentokrát? A budou dál z nebe pršet zbraně? Těžko.

Princ přečkal chmurnou noc v okovech tíživých myšlenek. K ránu svítalo brzy. Do cely vniklo několik prvních paprsků rodícího se slunce a v zámku zarachotil klíč. Princi se otevřely oči údivem dokořán.

 

Toho večera, kdy dovedli prince s Malou do království Arsů, stála princezna na balkoně a dívala se spatra na průvod.

„Chrabří rytíři. Banda nafoukaných trotlů a arogantních pitomců.“  Pomyslela si sametová kráska. Poodstoupila od okraje balkonu – pak se vrátil a zadívala kamsi daleko, za hranice její říše.

„Zase budou hry,“ dodala smutně sama pro sebe. Nesnášela to mužské předvádění svalů, ega a bylo jí mrtvých líto. Ať už jím byli tauři nebo vězni. Taury přímo milovala. Chodila za nimi do kobek ( tak, aby ji nikdo nepřistihl) a chodila si s nimi povídat. Zjistila      ( což bylo ovšem dost šokující) že jsou tauři neobyčejně hlubocí a moudří. Prastará rasa, která se nikdy nevyvíjela technicky, ale duchovně kráčívali vysoko nad hlavami lidské rasy.

I přes jejich neobyčejnou sílu byli zranitelní pro svou hlubokou lásku ke svým druhům – vždyť Velká říše si je po nekonečně dlouhých a krvavých válkách podmanila tím, že unesli jejich děti a ženy a pohrozili, že je pozabíjí. Tauři neměli sílu protestovat.

A tady, v království Arsů, jich zbyla už jen hrst. Hrst, která jen těžko bude odolávat tisícům.

Princezna naslouchala jejich vyprávění o lásce, a nekonečných pláních; o ohních a tancích, ve kterých ztráceli své já a splývali s duchem nekonečna. O síle a svobodě, která jim kdysi patřil a nyní byla pouhou vzpomínkou, vzpomínkou, která jen pálila, v očích i v srdci.

Jednou, ze zvědavosti nebo možná z čistého rozmaru navštívila i kobky zajatců. Nejdřív se šla podívat na tu dívku, prý oslnivě krásnou, kterou přivlekli společně s princem.

Nahlédla dovnitř – a protože se znala se strážným, kteří jí přísahali věrnost – vešla k Maličké. Ta vzhlédla od svých rukou a její krásné hnědé oči vypovídaly o smutku a bolesti, které jen podtrhly velké kruhy pod očima a splihlé vlasy, které jí obtáčely ztrhané rysy.

Maličká jen naslouchala, neptala se. Princezna, která měl trochu breptavou povahu, potvrzoval její nejtemnější obavy.

Princ  musí zemřít. Nepřítel státu zemře v aréně naplněné krvelačnými taury. Jak princezna později podotkla, slovo krvelační není to vhodné. Spíše výkonní. Zasmála se, ale po chvilce si uvědomila smutek Maličké. Zarazila se.

Maličká? Tak krásná dívka se stane konkubínou jednoho z rytířů nebo samotného krále. Princezna ale nepřišla maličkou týrat. Strávila s ní celý podvečer a ač Malá neotevřela své srdce, přesto to byl krásný večer.

Po chodbách zabloudila i k princově kobce. Zaváhala. Co mu vlastně přijde říct? Poslední útěchu? Co jí tolik táhlo? Soustrast? Možná ano. Soucit a také touha někoho poznat, dokud je tu. Maličká o princi hovořila s tou zvláštní jemností, jakou v sobě nosí ženy, když jsou zamilované.

Princezna se pousmála.

Válečník a čarodějka – poznala to na ní na první pohled, kým je a slova vše jen potvrdila. Zvláštní souzvuk slov a činů, dvou bytostí jako z pohádky.

U dveří odtáhla přepážku, aby se podívala, jestli tam princ je a srdce se jí zastavilo.

Byl tak krásný!

Najednou ztratila veškerou odvahu vstoupit. Byl jako sen, který si odmala představovala. Jeho tmavé vlasy, dopadající přes tvář, krásné tělo a především oči a výraz tváře, modré pronikavě zářící oči a výraz bojovníka s ostrými rysy a přesto neztrácejícím ten zvláštní měkký podtón; plameny v očích, které pomalu, den za dnem pohasínaly.

A princezna se přistihla při myšlence, že by byla hrozná škoda, aby ty plamínky vyhasly docela.

Otočila se a vydala do svých komnat.

 

Tolik času uběhlo, ale nikdy nezapomněla na svoje dětství, na bezstarostné dovádění v rozlehlých komnatách a taky na pradávnou věštbu cikánky, kterou potkali na vyjížďce s králem a královnou.

Jako by to bylo včera.

„Usměj se, malá princezno!“ Pronesla vlídně cikánka a vzala opatrně dětskou ručku a začala v ní číst.

Matka se dívala zdálky, lidé ji znali jako dobrotivou královnu, která byla lidem vždy nakloněna a trochu tím mírnila králův despotismus. Dívala se zdálky a téměř nadřazeně; babské povídačky.

Pro malou princeznu to povídačky nebyly; zázrak té projížďky v sobě nosila soustu let a úžas, který jej provázel, nikdy zcela nevymizel.

„A přijde krásný princ,“ zadívala se cikánka hluboko do jejích očí „ ale nebude jako ostatní princové; na sobě bude mít jen obyčejné hadry a budete spolu navždy…“

V tu chvíli královna zasáhla, bála se, že se  z té věštby stane všelidová pověst o chudém rolníkovi a princezně.

Tu, jak tomu doba chtěla, čekal smluvený  partner kdesi v dálné zemi beze jména,.Až ten večer, kdy se setkala s princem, poznala, že se její sny naplnily. Byla to ona, kdo vhodil dýku do arény v okamžiku princovy jisté smrti; byla to ona, kdo vstoupil do princovy kobky toho večera.

Byla to ona, kdo využil důvěřivosti strážců a spoutala je; byla to ona, kdo riskovala svůj život a zatratila vše, co měla a čím byla výměnou za prince samotného.

 

Dcera krále. Princ nevěřil svým očím.

„Co tu děláte?“ zeptal se princ.

„Pšš…“ položila princezna prst na ústa. „ musíme jít, dokud je čas. Strážci spí.“

Princ neváhal ani vteřinu. Vyšli ven z cely a procházeli úzkými chodbami. Na jednom konci spala stráž. Princ se sehnul a sebral stráži meč.

„Spí?“ zeptal se vyzývavě princezny. Stráže ležely v bezvědomí, spoutané a s roubíkem v ústech.

„Pojď,“ zatahala princezna hrdinu za rukáv. „musíme rychle vypadnout. Mohou se vzbudit co nevidět.“

Zatímco táhla prince úzkými chodbičkami, zeptal se jí:

„Kdo jsi a proč mi tedy pomáháš?“
„Všechno ti vysvětlím později,“ téměř zasténala princezna. „Prostě mi věř!“

Princ si v duchu řekl, že stejně nemá co ztratit. Cokoliv může být lepší než smrt. Pak se zastavil.

Maličká.

„Kde je Maličká?“ řekl potichu.

„Kdo?“ zeptala  se princezna, nechápavě, zatímco dál táhla prince k východu.

„Dívka, kterou přivedli se mnou. Bez ní neodejdu. Nemůžu.“

Princezna zasténala.

„Ale my nemáme tolik času.“ Popadl jí vztek. Obětovala všechno pro člověka, kterého neznala a namísto vděku se dočkala dětského trucování.

„Pojď už!“

„Ne,“ zašeptal princ a zastavil se.

„Já bez ní skutečně nikam nepůjdu.“

Princezna váhala. Možná by stihli čarodějku osvobodit. Ale chce ji osvobozovat? Ten něžný hlásek a čarodějný vzhled. Princ se vytrhl a začal prohledávat cely, jednu po druhé.

„ Ale takhle nás chytí!“  úpěnlivě prosila princezna.

„Nevadí. Mám tohle,“ ukázal princ na meč. „Budu bojovat.“

A tak to princezna prostě vzdala a vydala se napřed, ke kobce s Malou, následovaná princem.

Maličká zvedla oči a v tom okamžiku, kdy uviděla prince, explodovaly. Padli si kolem krku. Ani jeden o tom nepřemýšlel – bylo to hluboko v nich, ukryté a čekalo na svůj den D. A princezna, která vše sledovala téměř z dálky, začala sama o sobě pochybovat.

 

IV.             MĚSTO TAURŮ

„Kde jsou koně?“ zařval princ, zatímco probíhali přes rozlehlé nádvoří. Za zády se jim vynořila  eskorta strážců z temného podzemí a celý hrad uprostřed noci ožil.

„Tam!“ ukázala princezna napravo, ke stájím a obydlím čeledníků. Princ se modlil, aby mezi koňmi byl i ukradený Pegas.

Cestu do stájí jim zastoupili dva čeledníci – s výrazem úžasu ve tváři, protože poznali princeznu – a princ, po krátkém zaváhání, odstranil oba několika údery jílce.  Pegas mezi koňmi byl a jakmile zahlédl prince a Malou, vzepjal se na zadní a zařehtal. Princezna mezitím odvázala dalšího koně.

U sedla Pegase viselo pouzdro s mečem, který Malá koupila v oáze. Díkybohu, pomyslel si princ a zahodil napodobeninu meče od strážného na zem stáje. Vyvedli rychle koně ven a z dálky přilétl šíp, který se zapíchl do dřevěné konstrukce.

„Ven!“ zařval princ a na nádvoří nasedli společně s Malou na Pegase, princezna na svého vybraného koníka.

Brána byla otevřená a poušť lákala svou nekonečnou prázdnotou k běhu.

Unikali pronásledovatelům tři dny. Byly to tři dny, kdy neměli možnost spolu mluvit, nijak rozvíjet sebe samotné, byly to tři dny naplněné během a zoufalstvím.

Tři dny beze spánku, takřka bez odpočinku, tři dny na ně v poušti číhala zkáza. Teprve čtvrtého dne se všechno uklidnilo. Teprve po čtyřech dnech měli možnost se hlouběji poznat.

Princ s Malou naslouchal vyprávění princezny; princ, jak poslouchal, přemýšlel, jestli se mu to prostě nezdá. Byl mrtvý a tohle byl ráj ( při té myšlence se rozhlédl do černočerné tmy; nehostinná poušť a vůně popela, vůně mokrého písku ale žádní andělé).

Nebo jeho ztýraná duše upadla do živého snění; a s tělem uvězněným v cele se jeho duše toulá neskutečnem. Princezna záměrně vynechala pasáž o věštbě i ten tajný, skutečný důvod, proč prince unesla. Když pak večer uléhali, princ přemýšlel, co dál, ale i o tom, proč jim princezna pomohla a sebe vystavila nebezpečí. Ať už o tom přemýšlel ze všech stran, nic jej nenapadalo.

 

Spánek byl ten nejsilnější zážitek za poslední dobu. Princ se zmítal jako klubko hadů. Chvílemi se probouzel a pak znovu usínal, na úzké hranici mezi spánkem a bděním, mezi bytím a nebytím. Malá a princezna se střídaly v péči o blouznícího prince. Říká se,že lidé v horečkách neblouzní, ale jejich duše odlétá a hledá jiný, snad lepší svět. A princova duše bloudila daleko za hranicemi pouště a přicházejícího svítání.

Ustaraná Malá se skláněla nad jeho tváří a jeho ztrhané rysy jí znepokojovaly. Princ vypadal jako po těžkém boji. Zatímco ho ošetřovala, rozepla mu blůzu a všimla si modrých podlitin na jeho hrudi. To nebylo dobré.

 

Posledních pár věcí jsou vždy ty nejsilnější. Poslední údery hodin, poslední polibky, utichající tlukot srdce a dotek, pohled nebo vůně jídla, o kterém člověk ví,že bude jeho poslední.

Princovo srdce se zastavilo uleknutím.

A stejně tak poslední setkání. Poslední setkání je jako polibek na tvář umírajícího.  Jako dotek, který se už nebude nikdy opakovat.

Ozvěna toho iluzorního světa,kam se princ odvážil, jen tiše mlčela. Vzpomněl si na poslední setkání s tváří, která se zhmotnila odnikud. Stejně jako teď – modrá obloha, mísící se s rudou září odkudsi za obzorem. Vysoká a strmá skaliska, odkud zcela nepatrný princ shlížel na zem, obrovská travnatá pláň  před ním, která se rozprostírala až k obzoru. A tiché vyčkávání na tvář, která mu stejně nikdy nic moudrého neřekne.

Ale princ do téhle fantasy země nelezl dobrovolně. Něco ho sem vždy vymrštilo. A tedy… proč? Na obzoru se zvedala velká bouřková mračna. Kupily se s neuvěřitelnou rychlostí a k zemi šlehaly oslnivé blesky. Zvedl se vítr tak silný že se princ musel zapřít, aby ho nestrhl ze skály. Vítr fičel silněji a silněji – na pláni se zvedla obrovská mračna prachu, která prince pohltila. Ten se vleže držel výstupků na skále, jinak by ho vítr uchvátil a odnesl bůhvíkam.

A po chvilce bylo po bouři; prach obstoupil prince a zmizel v dálce za ním. Přímo před princem stála hora Milra, nejvyšší hora v království. A kousek před ní stál Aseidon, královské město. Ve skutečnosti Aseidon s Milrou nesousedil, princi spíš přišlo, jakoby sledoval nějakou umělou plastiku.  Až z dálky se k Aseidonu blížila hejna stříbrných draků.

Princ vše pozoroval jakoby z dálky, jako film běžící v kině, než se jej něco zmocnilo a ocitl se v místě Aseidonu, v ulicích královského města, mezi pobíhajícím davem naplněným zoufalstvím.

Lidé pobíhali sem a tam, nosili džbány a hasili ohně od draků, kteří přelétali nad městem a zapalovali dřevěné konstrukce domů.

Princ se vyškrábal na hradby, kde stáli lukostřelci a snažili se draky poranit. Ale šípy nemohly ty stříbrné dravce ani poškrábat. Jeden z draků se snesl níž k hradbám, tak blízko, až mu princ mohl spočítat šupiny na těle; zvrchu stříbrné a zespod černé jako uhel.

Drak břichem zavadil o zubaté hradby a velké kusy kamení dopadaly do ulic, kde zabíjely obyvatele. Princ se skrčil a zakryl si rukama hlavu. Po chvilce se zvedl a zatřásl s jedním z válečníků.

„Kde se tu vzali?“

Voják v něm nepoznal nástupce trůnu, viděl jen dalšího řadového vojáka.

„Schovej se!“ zařval a strčil do něj, těsně před tím, než další kusy dopadly z hradeb.

Princ náhle pocítil nával zoufalství. Rozhlédl se kolem. Na zbídačené lidi, bezmocné válečníky a krev po ulicích, hradbách, na hořící domy… a pak bylo po všem.

Hradby Aseidonu zmizely a objevila se vysoká hora, u jejíhož úpatí stál princ. Podle pověstí na vrcholu hory sídlili bohové a samotnou horu strážili stříbrní draci. Na zemi, pod sebou, v písku ležel šáteček, jeho půlka, kterou mu darovala princezna. Shýbl se a vzal ten kousek látky do rukou. Promnul jej a přivoněl si. Vůně v něm probouzela vzpomínky, ale nebyly jeho. Patřily princezně.

Viděl setkání s čarodějnicí a její sny, tužby a pochopil tak, že on je tím člověkem, který má naplnit její osud. Její srdce, které čekalo na něj, se dočkalo. Ale otázkou bylo – přijme ten dar?

 

„Nebo je to spíš prokletí?“ pomyslel si princ a převalil se na bok. Ve tmě rozeznal obě spící tváře. Maličkou i princeznu a nutně si musel položit otázku, jestli necítí cosi hlubšího k čarodějce, která si ze snu povzdechla jak ženy vzdychají při milování.

Ale pokud je jeho cesta jinačí – jak dlouho může vzdorovat samotnému nebi?

Mimoděk sáhl do kapsy a nahmatal utržený šátek. S neklidnou myslí se zavrtal do deky a usnul.

 

Nebe nad horizontem se uklidnilo a pestrobarevná změť mraků získala narudlý odstín. Poušť směrem k horizontu zrůžověla; jakoby nasávala stíny karmínu, který zářil z nebe.

Ráno bylo studené a princ, opírající se o Maličkou, která seděla na Pegasovi, ještě trochu podřimoval. Jeho neklidná mysl se ustálila v polospánku, na hranici mezi životem a smrtí.

Princezna na svém koni seděla zpříma a v hlavě se jí honily spousty vzpomínek na domov, kterému dala právě vale. Její kůň, který nebyl na takové cesty a společnost zvyklý, občas neklidně zaržal; zvláštní respekt a odstup si udržoval k tomu bílému koni, téměř jakoby z něj měl strach.

Na princeznu teď čekala velká dilema a ona z nich měla pocit, že na ně není připravená. Její impulzivní jednání se jí vymklo z ruky a mohla teď snad očekávat zázraky?

Potajmu žárlila na onu malou čarodějku s blýskavýma očima, která měla prince v hrsti – ráno, zdálo se jí to tak – Malá  mu doslova učarovala. A ani si toho nevšiml, dodala v tichu sama pro sebe.

Koně klopýtali pouští a od kopyt jim odletoval písek, jako kapky deště padal zpátky na zem. Byla to celkem nádhera, ale nikdo si toho moc nevšímal. A v dálce se zničehonic vynořily obrovské zuby hradeb.

„Co teď?“ zakřičela princezna a pak ztišila hlas. Dojela na koni k Pegasovi.

„Co teď uděláme?“

„Pojedeme dál,“ řekl princ.

„Pokud nás už někdo viděl, nemá smysl se schovávat.“

Pobídl Pegase a ten se rozletěl směrem k Aseidonu. Princezna zůstávala trochu pozadu. Pegas byl rychlejší než každý kůň z jejich stájí. Věděla to dobře, protože si na cestu vzala toho nejlepšího.

Dojeli k hradbám a sesedli. Koně nechali volně stát. Princ věděl, že Pegas neuteče a svého mladšího druha bude hlídat.

Kolem hradeb vysokých tři metry, ve kterých chyběly kusy kamene ( byly vyrvané draky) došli k hlavní bráně, která byla jako pěst na oko.

Postoupili o dva kroky a ocitli se uvnitř.

„Co tu budeme dělat?“ ozvala se Maličká.

„To sám nevím,“ řekl princ a hned jak dořekl, obstoupila je skupinka taurů. Princ už se mohl jen bít do hlavy za svou neopatrnost.

 

Noc potáhla oblohu šedavou záclonou a nad hlavami zajatců se objevily první hvězdy. Princ, se svázanýma rukama měl hlavu vzhůru a mlčky si vychutnával nádheru hvězd; snad aby nemusel vnímat bolest té chvíle; nebo protože hvězdy byly dnes krásnější než kdekoliv jindy.

Seděli zády k sobě, všichni tři obklopení mlčící hradbou obrovských taurů.  Princ obdivoval jejich sílu, mohutnost, po celou dobu se ani nepohnuli; na otázky ani řeč nereagovali až do chvíle, kdy se mezi ně vedral postarší, už prošedivělý taur. Několika posunky vyzval strážce, aby se zajatců chopili a následovali ho.

Vlekli trojici celkem nešetrně po bývalém nádvoří; princ rozeznával trosky domů a okousané štíty hradeb, vše, co se ještě nerozpadlo bylo spálené jako černé drápy zatnuté do hnědého dřeva.

Cesta vedla do podzemí; princ si od počátku myslel, že se tauři budou ukrývat uvnitř, kam na ně nemohly dohlédnout zvědavé pohledy karavan a zbloudilých duší.

Několik taurů odvalilo z podlaží ulice velký kámen, pod kterým se ukrýval vchod do podzemí. Sestupovali po točitém schodišti poslepu jistým krokem bytostí, které tudy kráčely stokrát. Jen princezna několikrát škobrtla, tak se jeden z mohutných taurů rozhodl přehodit si ji přes rameno a do podzemí nést.

Vnitřní prostory byly tmavé a vlhké; na stěnách hořely louče a plameny se skláněly doleva, což znamenalo že tu někde musí být větrací šachta.

Vlekli zajatce do kobek, Maličkou dali k ponuře vyhlížejícímu a vyzáblému zajatci; už při pohledu na něj princ cítil jak se mu zastavuje srdce úlekem. Pak mrštili prince a princeznu do společné kobky a beze slova odešli. Jen stařešina se dlouho a zpytavě díval do princových očí. Princi přišlo na jeho tváři cosi povědomého, zíral do jeho obrovských, otevřených očí a sám sobě opakoval, že všichni tauři vypadají stejně. Pak odešel i on a v kobce se rozhostilo naprosté ticho, doprovázené mučivě úzkostnými myšlenkami na to, jak se povede Maličké.

 

Maličká se mezitím spřátelila s ponurým zajatcem; kdysi to býval mudrc jako ten, s kterým se setkali v oáze. Tauři oázu vyplenili a jeho, společně s několika dalšími, odvlekli jako zajatce. Zpoza nevelkého černého pláště, který nesl známky opotřebovanosti a na mnoha místech byl roztrhaný vytáhl svou tajnou zbraň; čtvero malých hůlek, které, jak se pak Maličká dozvěděla, mu umožňovaly věštit budoucnost.

Zatajila dech, když se jí zeptal, jestli chce vědět, co je čeká. A položila první otázku. Sama nevěděla proč, ale z úst jí vylétlo slovo : „Princezna.“

Hůlky dopadaly na zem a zkřížily se jako tyčinky mikáda. Věštec cosi zamumlal, sám pro sebe, oči se mu obrátily v sloup  a napřažené ruce se viditelně třásly.

„Je tma a z dálky přijíždějí jezdci,“ pronesl děsivým, přidušeným tónem stařec a Malá pochopila, že spíš než přímé odpovědi na otázky bude vyprávět příběh. „A nad pouští se stahují mraky. Padají první kapky deště a stékají po brnění černých jezdců. Všichni zarytě mlčí a na nádvoří odevzdávají koně do rukou pohůnků.“

Malá se ošila. Pokud bude vyprávět takhle beletristicky, pomyslela si, tak tu budeme až do popravy.

„Přicházejí blíž a moje srdce se láme. Uzavřeli sňatek s cizím princem, toho jsme se tolik bála.“

Věštec sebral z hromádky jednu hůlku a uctivě ji položil bokem. Jeho oči na chvíli ztratily ten démonický  výraz. než na něj dopadla další salva vizí.

„Byla jsem ještě dítě a každý podvečer mě maminka vozila v kočáru po panství. Jednou jsme zastavili u staré čarodějky, která mi vyvěstila prince na bílém koni. Ti jezdci v černém brnění mi ho přišli vzít.“

A znovu ticho. Odmlčel se a zdvihl hůlku ze země. Zbývaly dvě. Ještě než položil hůlku na lavici, zeptal se Maličké, jestli snese další várku. Němě přikývla.

„Ten je krásný! A ty krásné oči! A…“

„Dost!“ vykřikla Malá bolestí.

 

„Pohoda, co?“ protnul princ ticho v kobce.

„A takhle to máme na denním pořádku. Nějaký ten žalář, sem tam boj o život, plahočení se pouští…“

Princezna vypadala, že omdlí. Byla bledá a trochu se chvěla. Čekala dost, ale rozhodně ne tohle.

„A když už ti každý přestane usilovat o život, tak po tobě Vyšší síly chtějí splnění nadlidských úkolů. Tohle jsi ale nečekala, viď…“

Princezna zavrtěla hlavou. Útěchou jí bylo, že ji princ půjčil deku. Seděla a třásla se, zčásti zimou, zčásti šokem.

Princi jí bylo líto. Přisedl si k ní blíž a objal ji. Ta začala vzlykat, natahovat a posmrkávat, jak se na urozenou šlechtičnu rozhodně nesluší.

„Když… Já…Ach.“

Snažila se mezi vzlyky něco vyjádřit, ale nemohla se ani pořádně nadechnout.

„Když já sem tak hloupá. Tolik jsem věřila tomu proroctví.“

Prince to zarazilo. Jaké proroctví měla na mysli? Pohlédla na něj se slzami v očích. Byla hezká. Dlouhé světlé vlásky, stočené a sepnuté kolem krku, ozdobené šperky. Stříbrný náhrdelník a jemné odstíny barev na jejích šatech vykreslovaly její něžnou krásu.

„Hned v první chvíli jsme věděla, že jsi to ty,“ vyhrkla na něj.

„Kdo, já?“

Potáhla nosem a oči se jí zalily dalšími slzami.

„Máš tak krásné oči. Sama se v nich vidím. Jako otevřená okna do nebe.“

„No, děkuju,“ pronesl poněkud zaraženě princ. Princezna se na něj usmála. „Odpusť mi to,“ zašeptala a políbila prince na rty.

 

Když je druhý den několik taurů vedlo znovu podzemními chodbami, princ už nebyl s to něco chápat.  Guláš, který mu princezna včerejškem uvařila v hlavě přebil i pocity ohrožení z toho, že jsou zajatci a čeká je znovu vyhlídka na smrt.

Pak prince oddělily od obou krásek a vedli chodbou nalevo. Princ se zmítal a kladl odpor – ale hrubé ruce jej rychle zkrotily a vedly, spíš smýkaly, chodbou dál. Zahlédl ještě trpký úsměv Maličké, který, jakoby říkal. „ To nic, to bude dobré.“

Když se poddal, došli až k vydlabané komůrce ve skále, kde za velikým dřevěným stolem seděl onen stařešina. Kývnutím hlavy poslal stráže pryč, dveře se zabouchly a princ zůstal nehnutě stát.

„Navzdory tomu, že už nejsem žádný mladík,“ pronesl stařešina „Mám dost síly na to, abych tě zabil. Tak se prosím, princi, nepokoušej dělat blbiny a támhle se posaď.“

„Princi?“ blesklo mu hlavou a mlčky se posadil. Židle byla veliká, vešli by se na ní i s Maličkou a džbánem vína vprostřed.

„Tak, teď popořadě,“ zamumlal stařešina. „Mé jméno je Olaf. Ty jsi princ Adei, syn krále Mustaca. Tobě i tvému otci jsem sloužil v armádě.“

Ano, tauři se dožívají vysokého věku, mnohdy přes dvě stě let, pomyslel si ohromený princ. Je to zřejmě pravda. Měl chuť vyskočit a zeptat se, co se stalo s touhle prašivou zemí, znát celou pravdu, ne střípky hádanky, které mu osud předhazoval. Ať si totiž lámal hlavu jak chtěl, mozaiku se mu nedařilo poskládat ve zvolený obraz.

„V první řadě ti chci sdělit,“ pronesl vážným hlasem taur, „Že tu nejste vězni. Tím chci říct, že vás pustíme na svobodu, jakmile odpřísáhneš, princi, že už se nikdy k Aseidonu nevrátíte.“

„To ti lehce odpřísáhnu,“ odpověděl princ.

„To je dobře,“ řekl stařešina a podíval se takřka zlým pohledem do očí princi.

„Přinesl bys sem jen zkázu. A té už bylo dost. Po stopách princezny půjdou králova vojska  - my nechceme válku.“

Taur, který obcházel stůl sem a tam, se otočil ke dveřím a vyzval prince.

„Pojď. Něco ti ukážu.“

Vyšli ven ze dveří a úzkou chodbou se dostali až k úrovni země. Stoupali společně se strážci po točitých schodech, které se v půlce lámaly ve stoupavé. Okolí se změnilo, kámen zmizel a nahradily ho poslepované kameny.

„My jsme v hradbách?“ podivil se princ. Hradby byly necelé čtyři metry široké a chodba dost úzká, technicky to jistě šlo, ovšem… dost podivné.

Nadzvedli kámen na vrcholku schodiště a vlezli na hradbách – přesně jak to princ očekával.

Pohled do rozlehlých pustin a nevyřčené volání svobody ho osvěžilo. Pak už jen naslouchal.

„Kdysi,“ začal starý Taur a rozmáchl rukama, žehnajíc svému umírajícímu světu „byla naše říše rájem; sloužili jsme tvému otci, ale mohli se vracet k rodinám. Smutek a štěstí se obracely jako strana mince, a nám toho tolik nechybělo.“

Odmlčel se.

„Poté přišla zkáza, dolehla na nás všechny.“

Stará pohádka, pomyslel si princ.  Taurovi se zaleskly oči a naplnily se slzami; odvrátil svůj zrak od prince a zadíval se do písečných plání, do soumraku  zalitého světa, který v jeho vzpomínkách žil stejně, jakoby se jej dokázal dotknout; stejně hmatatelný a reálný, jenom už dávno pryč, pod tlustou vrstvou skal a spáleniny.

Chtěl ještě něco říct, ale slova se mu zadrhla v hrdle. Pak tiše dodal:

„Jdi princi, uteč,“  dodal pohnutým hlasem taur. „Uteč a nikdy se už nevracej. Nejsi tu vítán.“

 

„Jsi dobrý,“ řekla Maličká starci a ten se pousmál.

„Vždyť ty taky umíš kouzlit. Ne, nezapírej, cítím, vím, že máš magickou moc. Předveď něco.“

Maličká se uculila. Vlastně, proč ne. Malé kouzlo. V dlaních nechala rozhořet malý plamen, který jakoby se živil jejím masem, aniž by ji popálil. Sfoukla jej na prašnou zem a uprostřed cely plápolal táborový oheň.

„Dobré, ne?“ smála se Maličká. Skrz šlehající plameny, které ozařovaly temná zákoutí kobky, mohla pohlédnout do tváře mudrce – tváře, která se zničehonic začala měnit.

Nejdřív se proměnily jeho oči – z prázdných, skelných očí se změnily ve zvířecí, s úzkými štěrbinami duhovek a hrozivým zvířecím žárem uvnitř.  Vrásky a jizvy na tváři, na rukou se stáhly, zmizely a naproti ní seděl někdo jiný. Čaroděj se vymrštil a skočil po Maličké, která jen hrůzou vyjekla.

 

V.                PROKLETÍ.

 

Princ rychlými kroky procházel skrz bludiště chodeb. Stráže nechával za sebou – tušení jej vedlo k Maličké. Ježily se mu vlasy na hlavě při pomyšlení, že se jí něco stalo. Došli ke kobce, uvnitř které plápolal oheň. Strážci dostali od stařešiny vyhubováno, ale princ to nevnímal; otevřel těžké, kované mříže, teplé od ohně a vešel dovnitř.

Na místě nezůstala ani stopa po těch dvou. Otočil se ke stařešinovi, který poklekl a začal prohledávat prach. Vzal do ruky hrst, smíšenou se zeminou a přičichl k ní. Princ jen nechápavě zíral. Stařešina něco rychle prohodil k přihlížejícímu strážci.  Nesrozumitelné mumlání bodalo prince jako roj včel. Zdálky se připojila princezna, kterou mezitím pustili na svobodu.

Ale Maličká byla pryč.

 

Kroky dál vedly k Milře, hoře Bohů. Princ seděl na Pegasovi, ale sotva vnímal mihotající se krajinu kolem. Jako duch bez těla putoval krajinou, v duchu jen jedno přání.

Zem byla vyprahlá a čím více se v dálce rýsovaly obrysy vysoké hory, tím zlověstněji poušť vypadala. Dýchalo z ní cosi tajemného, nepřívětivého. V písku, který jim šlehal do tváře ( před kterým se museli ukrýt do šátků) si princ sahal na dno. Navzdory všem překážkám, smrtelným ohrožením byli vždy s Maličkou spolu a tak si princ uvědomil, že jeho život na téhle cestě leží právě v jejích rukách.

Dotknout se dna je podobné tomu rozbít se ve svém nitru a vychutnávat si zvolna střepy, které pozvolna pronikají do těla. Písečná bouře sílila. Písek sekla do tváří a zabodával se v nich. Koně odmítli jít dál a Princ si přikryl tvář rukou. Koně poklekli a vzdorovali síle větru – a po chvíli bezmocného zápasu – princ nevěděl, kam se ukrýt – se náhle vítr utišil. Z prachu, který vířil vzduchem, se vynořily obrysy hory. Oslepený princ zamžoural. Slunce prosvítalo skrz mraky, před obrysy hor, zalité třpytem, co vypaloval oči. Hora Milra. Zakázané místo jeho světa. Hora, na které podle legend sídlili samotní Bohové, místo pro obyčejné lidi nedosažitelné.

„Tam, v dálce, co  je to?“ zeptala se princezna.

„Cíl pro nás dva.“ Řekl Princ.

„Pro nás, pro oba.“

Jako dvě svíce, dva plameny co hoří velmi blízko sebe, až se plameny spojí v jeden. To samé v tu chvíli pocítila princezna – když se v dálce zableskly štíty Milry, pocítila osten vášně naplněné osamělostí. Vzpomněla si na šátek, který princi darovala a o kterém doufala, že je spojí. Pochopil to vůbec? Pochopil, proč spolu tančí pouští v záři usychajícího slunce?

Neměla by mu to říct na rovinu?

Vzala prince jemně za rukáv; ale ten byl duchem mimo, ponořen v rozjímání o cestě tam a zpátky.

Všechno je k ničemu, pomyslel si otráveně a nasedl na Pegase.

Princezna mlčky poodstoupila a vyšvihla se na svého koně. A hora se blížila, jako symbol princovy roztrhané duše – magnet, co roztrhával kusy jeho duše. Kdyby bylo kde hledat čarodějku, určitě by se pro ni rozjel. Ve stínu těch zmatků princi vytanul jen jediný cíl. 

U upatí hory sídlili černokněžníci a vědmy.

 

Pod rouškou tmy dobrázdili na dohled k hoře. A noc, jako znamení, zahalila jejich srdce – noc, jako otisk po šlépějích dne rozlévala svoji vůni do duší ztracených a jako přikrývka, co přiléhá k ranám, je zacelovala.

Vítr chladil na šatech a všudypřítomný písek svědil po těle, v botách a dostával se do zubů, do rtů, které poškrábal. Byli jen nedaleko, už na dohled k úpatí hory, když náhle vzduch proťal pískot. Hvizd téměř na hranici slyšitelnosti prince zastavil a donutil zpozornět.

Táhlý hvizdot, připomínající zvuk kluzáku, se ozval znovu, tentokrát blíže a silněji. Koně začali být nervózní. Obzvlášť Pegas začal odfrkávat a lekat se. Princ seskočil a snažil se ho uklidnit.

V ten okamžik se ve tmě před nimi vynořil obrovský stříbrný drak a zaútočil na princeznu. Princ jen stěží zařval: „Pozor!“ ale princezna už ležela na zemi a její kůň s rozdrásaným bokem taky.

Princ se sebral a běžel k princezně, ulepené od písku a pomohl jí vstát. Přikrčení pozorovali tmu kolem, z které se vynořila ona příšera.

„To byl…“

„Jo.“ Přitakal zaškrceným hlasem princ. „Stříbrný drak.“

„Ti zničili naše království,“ dodala princezna a s vyděšenýma očima těkala po přikrytém nebi.

„Tvoji říši?“

„Ano,“ Polkla. „Podle legendy před staletími byla naše armáda poražena právě díky…“

Nedořekla, protože obří drak se objevil znovu, tentokrát z boku a zaútočil plameny na Pegase.

Prince v tu chvíli zabolelo u srdce. Pegas ale nehodlal dát svůj život zadarmo a rozběhl se tmou. Drak znovu vzlétl do tmy, bez kořisti.  Princ vytasil meč . Jako by chtěl zabít býka párátkem. Jenže v tu chvíli neměl po ruce zhola nic. Postavil se a s napřaženým mečem pozoroval svět kolem, náhle tak znepokojivě temný a klidný.

Hvizdot se teď ozýval z vícero stran. Princ s sebou škubal podle toho, odkud se zvuky ozývaly, ale neviděl nic. Pak přilétli dva draci, každý z jiné strany a zaútočili na princeznu.

Princův dech se zastavil, když sledoval ty obří těla, dopadající na křehké tělo princezny. Jeden z nich ji srazil k zemi – a princ jen vykřikl: „Ne!“

Jakoby slovo samotné dokázalo zastrašit tak obří stroje na zabíjení. Jakoby jen slovo mohlo odvrátit smrt. A draci se zničehonic zastavili v letu, jako vážky, které stojí na místě.

Princeznino bezvládné tělo leželo v přikrývce z písku. A draci viseli ve vzduchu, nehýbali se, jen čekali na prince, který jako ve snu, omámený, k nim přistoupil blíž.

Vzduch, rozechvívaný jejich křídly byl jako silný vítr, který prince brzdil každým krokem. Zahodil meč. Věděl, že by mu byl k ničemu. Obří, rudé oči na něj hleděly, studené a bodající. A strach v princi přerostl do ledového klidu, hraničícího s vytržením.

Došel až k tělu princezny. Zatímco draci stále čekali několik metrů od něj, klidní, nehnutí, nereální.  Vzal do náruče její tělo a klidnými kroky odešel, metr po metru, pryč od zkamenělých draků.

 

Pegas se neozýval. Něco silnějšího v princi jej skálopevně vedlo k úpatí Milry, vyčerpaného a polomrtvého únavou.

Slunce už dávno  vystoupilo nad horizont a spalován vedrem, hnán neúprosnou touhou najít kohokoliv, kdo by mohl pomoci, kráčel peklem s umírající princeznou v náručí.

Bodavé horko a palčivá žízeň byly přehlušeny tím tupým klidem, který se rozléval v princově duši. Prostor, čas a vzpomínky to vše uhasínalo pod jejím sotva slyšitelným dechem.  Bolest z jeho zranění v souboji s taury se znovu ozvala jako další, nepodstatný vjem do chladivé hladiny nynějšího bytí – nebytí.

Když princ konečně došel až k úpatí, začal z plných plic řvát o pomoc. Poslední zbytky drahocenných sil vložil do svého výkřiku, jako dítě, žádající mléko.

U stromů na úpatí (stromy! Blesklo otupělému princi hlavou, ale myšlenka zněla hluše, jako bez života) se už daly rozeznat jednotlivé listy, kůra byla téměř nadosah lidské ruky – a princ klopýtl, nohy se mu pletly, ale nepřestával volat o pomoc.

Pak se zhroutil. Poslední myšlenka, která mu prolétla hlavou, než se sesunul do písku, byla ta, ať proboha nepadne celou vahou na princeznu, ať padá ona na něj.

 

Milosrdné ticho. Jak z ní tvoje volání skrz hvězdy! Je rájem tvé nebytí, zbavené útrpného trmácení. Růže, zbavené i trnů, ten sladký zdroj ničeho, po čem tolik prahne má duše. Buď vítáno, buď vítáno v temnotě mého bytí!

 

Maličká, vydechl princ a z dálky, vysoko nad horou Milra viděl Maličkou, spoutanou v jeskyni se zářícím ohněm, kolem kterého tančil čaroděj. A viděl i princeznu, ležící společně s jeho tělem u upatí hory, oba bezmocní a bezvládní, to vše pozoroval jako duch, vznášející se na několika místech naráz.

A on sám se vznášel v mléčně bílém světle, které jej obklopovalo jako hustá mlha. A uvědomil si, že to světlo je Bůh.

Hlavou mu prolétly doposud ukrývané vzpomínky – na to, jak oživil stříbrné draky, porážel díky nim jednu armádu po druhé a jak se draci vymkli kontrole a spálili vše na prach.

„Až sestoupíš dolů,“ přicházelo k princi ze všech stran „vezmeš si princeznu za ženu. Obnovíte spolu říši.“

„A Maličká?“ zeptal se princ.

„Můžeš zachránit jenom jednu z nich. Princezna umírá – ale na úpatí jsou léčitelé, kteří jí oživí.“

„A pokud neposlechnu?“

Princi hlavou proběhly vzpomínky na obyvatele jeho říše, kteří umírali v plamenech ohně draků.

„Zodpovědnost za svoje bytí neseš na svých bedrech,“ dodal Bůh a mlha se rozplynula.

Princ se probudil zpátky na úpatí hory. Pohlédl na princeznu, pak se zadíval směrem, kde tušil onu jeskyni, kterou tam nahoře viděl.

Sebral princeznu do náruče a chvíli váhal. Jeskyně byla daleko.

„No co,“ pomyslel si princ. „Určitě stihnu obojí. Alespoň teda doufám.“

Ještě jednou, naposledy znepokojivě pohlédl na princeznu, z které vyprchávalo teplo a rozběhl se směrem k jeskyni s Maličkou.

 

 

 

 

 

 

 

 

---