Můj noční nepřítel

Mám ráda procházky za nocí, kdy tma mě objímá, a mým největším nepřítelem je ticho.

Dost často neslyšně křičím a zoufám si, krok za krokem, jako voják, jdu se svým stínem.

Snažím se volat o pomoc, ale mé výkřiky pohltí noční město, jeho světlo vychází z útrob lamp.

Snažím se utíkat, ale mezitím mi nohu, sevřel temný stín.

(byl to můj muž!)

Srdce mi buší na poplach, když svírám v rukou nůž od krve.

Jdu dál a nemyslím, na rtech visí mi úsměv, 

prohlížím se ve výlohách a vidím jen šílenství.

Stále svírám nůž,

a dívám se na noční oblohu,

dívám se před sebe a bodnu.

Potom sklopím hlavu k  louži a vidím, jak směji se,

jak se třesu a můj stín mě objímá.

...byl to jen sen,

jen hříčka...

ničeho se neboj, šeptá,

a já padám do sítě,

do sítě noci, oči zavírám a usmívám se, v rukou svírajíc ten nůž,

jenž skolil dvě duše.