Tak to vidím já, hluboký talíř - aneb konec cibuláků v Čechách

,,Nádhera, jsem zase plný´´, zatetelil se hluboký talíř radostí a užíval si horkou kuřecí polévku, která se mu příjemně povalovala po dně. A jak se mastná oka odrážela po stropě, dotvářela nádhernou atmosféru malebné světničky, která už tak dýchala pohodou, dobrotou a prostým půvabem horského obydlí.

                Talíř stál hrdě na hrubě tesaném bukovém stole a dmul se pýchou, že právě on byl vybrán k prostření. V koutě tiše oddychoval velký huňatý pes. Líbilo se mu jen tak lenošit, koukat se do plamenů a čekat na pána. Ani si nevšímal mourovatého kocoura, který předl na peci. Talíř měl dobrou náladu, a že se blížily Vánoce, začal si prozpěvovat: ,,Vondráši, Mátoši, víš-li, co se...´´ V tom se dveře rozlétly a do světnice vstoupil dřevorubec. Vánice sem zanesla bílý poprašek a vítr rozkolébal obrázky svatých na stěně. Bayard si štěknul pod tlapy, zavrtěl ocasem a dál lenošil. Kocour ani oči neotevřel, jen pootočil hlavu a předl hlasitěji.
,,Á, kuřecí polévka. A v mém oblíbeném cibuláku!´´ Řekl dřevorubec a talíř se málem neudržel a tak tak, že nezavýskl radostí.
                Každé ponoření lžíce pro něj bylo jako extáze. Jeho smysly se zbláznily a talíř byl v sedmém nebi. Dřevorubec byl vyhladovělý z těžké práce v lese, a tak talíř rychle vyprázdnil. Jen na samém dně nechal malou kapičku.
 ,,Teď přijde i masáž, krása, pane Bože, to je den!´´ A opravdu, dřevorubec vzal talíř a přiložil jej Bayardovi před čumák. Pes začichal a začal talíř líně vylizovat. Slast.
                Pak postavil dřevorubec talíř na stůl a šel  se ke kádi umýt. Svou příležitost vycítil kocour a ... Prásk! Křach! Plesk! Ticho. Talíř se rozlétl po podlaze. Porcelánové střepy byly všude.
,,Kšc, koucoure prašivá´´, zahartusil rozzlobeně dřevorubec a rozmáchl se silnou paží po kocourovi. Bayard zaštěkal a vstal. Jenom talíř ani nehlesl,  jenom ležel, rozbitý.