Podzimní romance

Dešťové kapky snášejí se na zem
my pohrouženi myšlenkami jdem,
jedem do neznáma, v lásce a nenávisti,
podívej na stromy, stále padá listí...

Vždycky jsem milovala podzim.
Listí se proměnilo do mnoha barev a když spadalo, po silnici se rozléhaly desítky barev.
Život se pak přece jen zdál barevnější a trochu více snesitelnější.
"Álo!" uslyším známý hlas.

Otočím se a ve směsici jiných barev v této aleji uvidím svého dávného kamaráda.
"Romane," usměju se a na přivítanou ho bez meškání obejmu. "Co tady děláš?" zeptám se ho o chvíli později.
"Znáš to, šel jsem se podívat do staré školy a tak. Doufal jsem, že tě uvidím."
Přikývla jsem a roztáhla ústa do velkého úsměvu.

Tak starý a známý byl náš svět
proč vzpomínáš, chceš to snad vzít zpět?
Minulost se nedá vrátit, to víš snad,
tak přestaň si s ohněm hrát

"Co vlastně dělá Monča?" optám se ho, když se spolu procházíme alejí a listí příjemně šustí, když se jím prohrabáváme botama.
"Moc nám to spolu neklapalo, měla jsi pravdu. Měl jsem zůstat s tebou."
Oba se odmlčíme a ticho mezi námi přeruší spadající list k mým nohám.
Roman mě obejde tak, aby stál naproti mě a dlouze se mi zadívá do očí. "Už jsme se tu jednou procházeli, pamatuješ? Tenkrát jsme spolu začali chodit. Pamatuju si to. Bylo to přesně tady, u té lavičky. Řekl jsem ti, že tě mám rád a ty jsi mě tehdy políbila."

Podívám se směrem k omšelé lavičce, kde již téměř nejsou vidět písmena, která jsme tam tehdy udělali. A+R=SL . Ta dětská hloupost...
Pohledem zabloudím zpět k těm nebesky modrým očím prosebně se na mě dívajícím.
Trochu se ke mě nakloní obličejem a ruku pozvedne tak, aby mě mohl pohladit po vlasech.
Nic nedělám, jen se dívám, jak se odhodlává k tomu, co je tak jednoduché a přitom tak obtížné.
Rukou se dotkne mých vlasů, které poté projede a chvíli si s nimi pohrává.

Nakonec ke mě ještě více nakloní obličej a trochu více se přitiskne. Vdechne mou vůni a čeká, jestli také něco udělám.
Nevydržím ten pohled a sklopím oči. "Mnoho věcí se ale změnilo, Romane." odstoupím krok od něj, takže jeho ruka sjede z mých vlasů a spadne k jeho tělu.
"Jdi za Monikou a omluv se jí. Pochopí to."
"Proč?"
"Protože by jsi za ní stejně nakonec šel... i kdybych tě teď políbila. Trvalo by to dýl, ale nakonec by jsi šel za ní."

Ohromeně se na mě podívá. "No... já..."
"Ráda jsem tě viděla," přeruším ho.
"Jo. Jo, já tebe... taky."
Posmutněle se pousměju a dám mu přátelskou pusu na tvář. Otočím se a bez ohlédnutí pokračuju alejí směrem pryč od minulosti, která mě tak záludně chtěla dohnat...

Budoucnosti směrem vstříc,
pojď rychleji, častěji a víc.
Co se stalo vrátit nejde,
chceš se vrátit? To přejde.
Opět padá list, podívej,
podzimní romancí se prodírej...