Nebe nebylo

I thought you died alone

A long long time ago

ráno jsem se rozkřičela u snídaně. stromy mě tiše chlácholily, breptaly a vůbec vydávaly utišující zvuky. prý abych se šla projít po sadě. intiutivně jsem se dotkla šíje a krku, v noci se mi zdálo, že se dusím. celou dlouhou noc jsem pobíhala kdesi ve tmě a sípala. jako by mě někdo svíral, věděla jsem, že to způsobuje moje těhotenství, dítě mě tak zvláštně tížilo, klopýtala jsem a nadávala. dech byl čím dál tím kratší a já propadala panice. zatracená smrt. na cestě jsem potkala ženu, dívala se na dům v jehož oknech se tísnili lidé a křičeli. nemohli dýchat, protože jim pustila plyn a zamkla jejich pokoje. objala jsem ji a ona mi řekla, že se musím spojit s medvědí silou. nebe nebylo. jenom pocit sevření v krku. ráno jsem se vzbudila schoulená ke kmeni mé sestry. má sestra byla mohutná uschlá jabloň, zmrzla minulý podzim. její jablka byla velká a černá jako saze. kinklala se ve větru a toho léta jsem ji už nespatřila.

Nejstarší říkával že rýhy v zemi jsou od božích kolen, když se modlí nad jabloňovým sadem. drze jsem se smála a kreslila žebřík na slunečních paprscích. aby to bůh viděl. dole jsem cítila teplo a měkko, dítě bylo těžké, ale moje. stromy říkaly, že není úplně v pořádku, ale já jej milovala. brzdilo mne v rozběhu a jeho otec mne za noci objímal zezadu, s trnovými šípky vpletenými do slabin. vlastně jsem neřekla, že stromy byly nakreslené černým uhlem. každý pták, který usedl na jejich větev černal od zobáku. štěbetání ustalo. jablečný sad voněl dýmem a nebe nebylo. večer jsem ulehla pod Nejstaršího, jeho kořeny trochu vystupovaly ze země, jako by je ohladil vítr. všimla jsem si, jak jsou sedřené od klečení.