Suicidální tendence

Jednoho dne mi přišla na mobil podivná zpráva. Musela jsem si ji přečíst třikrát, než jsem si uvědomila, co se mi její autor vlastně snaží říct. Poselství přitom bylo zcela jednoduché: „Kláro, neřež si zase žíly kvůli tomu, že jsem Ti řekl, že nemám zájem.“

Nejdřív mi přišlo velice hezké, že i přes nezájem o blízký vztah s mou osobou mu tak moc záleží na mém životě, ale brzy mi docvaklo, jak moc je tato žádost sobecká. A hlavně divná.

Já se totiž neřežu. Prášky na spaní v mé lékárničce nenajdete, troubu mám elektrickou a vlastně ani ta šňůra na smyčku by nebyla kam pověsit. Přes všechny neúspěchy a bolístky, bezpráví, které mě pronásleduje na každém kroku, se považuji za životního optimistu, protože mám stále na vědomí, že to může být i horší.
Ze všech sil jsem se snažila přijít na to, proč si člověk, který o mně ví sotva to, že ráno nesnídám, myslí, že jsem potenciální sebevrah. Zkusila jsem prozkoumat svoje žíly. Spolu se skvrnami od barev vytvářely na mém předloktí hezkou mapu, díky jizvám dokonce plastickou. Nojo, jizvy. S děsem jsem zjištovala, kolik jich hrdě nosím na rukou. A to jsem některé doteď považovala za flek nebo mateřské znamínko! Vždycky tak nějak vzniknou a pak žijí vlastním životem. Nevzpomínám na ně. Nevím o nich.

Přiznala jsem, že mé ruce vypadají děsivě. A pak jsem se urazila.
Vážně jsou na světě lidé, kteří mé jizvy vidí. A soudí mě podle nich. Neptají se – je to příliš choulostivé. Navíc zbytečné – jsem neúspěšná ženská, bez chlapa, bez budoucnosti – co víc bych jim mohla říct, kdyby se mě zeptali, proč si ubližuji?

Možná by mi nevěřili, kdybych jim řekla, že nejsem sebevrah. Že jsem jen úplně levá.
„Tahle velká hnědá je od žehličky a tahle menší od rozehřátého pekáče. Tadyta těsně pod zápěstím vznikla, když jsem se snažila holou rukou obrátit palačinku. Těch několik malých jsou stopy po dlátě a tady… to mě škrábla kočka.“
„Kláro, měla bys vyhledat pomoc.“

Se svou poloplnou lahví vína sedím u nočního stolku a ťukám do zaprášené klávesnice zjizvenýma rukama. Nikdo není doma – někdo se ještě nevrátil, někdo už dávno odešel. Jen čas od času se mi o nohy otře kočka, líně mňoukne a odběhne zkontrolovat, jestli se jí za tu velkou porci lásky v misce neobjevilo něco k jídlu.
Jsem dokonalou ilustrací staré panny, nepochopené umělkyně a neúspěšné ženy. Nic se mi nedaří, štěstí mi utíká a lidé si myslí, že se chci zabít. Vlastně se jim vůbec nedivím. Nezním ani trochu jako optimista, protože umím-lomeno-můžu mluvit jen o tom, jak se mi zase něco nepovedlo.

Ale věřte mi, bloudové… až se rozhodnu se podřezat… tak se mi to povede!