Sedět, sedět.....

Sedím a koukám kolem sebe. Nikde nic zajímavého. Jen tak sedím a čekám až přijde. Tuším, že to bude každou chvíli. Cítím ji. Zlehounka, jak zurčící , ještě mladý potůček, začíná zaplavovat moji mysl, moji duši, mé smysly, mé tělo.

Vím, že nejsem sám. Je se mnou má kamarádka Nuda.. Má mě moc ráda. Nedovolí, abych myslel na někoho jiného než na ni. Chce být často se mnou a já to dovoluji. Nikoho věrnějšího neznám.

Zatím zabírá jen malou část mé mysli. Nechce mě naráz ovládnout. Mohl bych se vyděsit. To nechce. Netouží po lidech, co se ani na chvilku nezastaví. Před nimi utíká. Miluje lenochy a budižkničemy. S nimi si rozumí.

Nejspíš bych se měl zvednout a jít udělat něco užitečného. Řekněte však! Nejsou přátelé důležitější než práce? Co bychom si bez nich počali. Já musím bavit slečnu Nudu. Pracovat půjdu za chvíli.

Nuda zaplavila můj báječný  a neodolatelný mozek. Nyní vládnu jen nad svými smysly a ubohým tělem. Co si s ním však počít? Nic ohavnějšího neznám. Nudo, vem si tuto ohyzdnou tělní schránku. Naše přátelství se tím snad stane pevnějším. Doufám. Nuda získala moc nad tělem a mozkem

Přemýšlím. Co smysly? Mam se jich zbavit? Sluch? Nepotřebuji. Na co? Nechci poslouchat žádné příkazy a rozkazy. Musel bych vstát a jít pracovat. Zrak_ Na co. Viděl bych lid ukazující příkazy a rozkazy. Nechci pracovat. Hmat? Ten je nebezpečný. Nudo! Vem si ho.

Sedím a nic mě nezajímá. Nudím se. nádherný pocit. Jenom sedět, sedět, sedět, sedět.....