A jednoho večera ...

Hlava mu pomalu klesla na prsa, ruka se svezla z opěradla. Zemřel okamžitě. Jsou místa, kde smrt nečekáte ani vy. Tohoto pána jsem pozoroval delší dobu, nápadně se do zdejšího prostředí nehodil. A nehodila se sem ani jeho smrt. Vážně. Koncert jsem vnímal spíše z povzdálí. Nad barem seřazené desítky poloprázdných lahví destilátů z celého světa, v prudkém světle hrají mnoha odstíny hnědavě zlaté. Po stěnách fialová barva v kombinaci se zelenou. Obvykle by to snad nemělo vzájemně ladit, ale zde ano. Některé tóny zní až příliš nahlas, v jemných a decentních předělech se pro změnu ozývá rušivý rozhovor dvou žen napravo ode mě.

Ruka se svezla z opěradla, prsty zůstaly viset těsně nad zemí. Zemřel okamžitě. Jsou místa, kde smrt nečekáte ani vy, a pak jenom uhnete očima, abyste ji viděli co nejméně. Byl snad o generaci starší než zbytek publika. Seděl u kulatého stolečku těsně pod pódiem. Úplně sám. Jedna ze servírek je dnes obzvláště černovlasá a krásná, souhlasně na sebe s kolegou pokyvujeme vždy, když prochází kolem nás. Přivonět k jejím vlasům, když se ke mně nakloní, pak dlouho držet tu vůni na patru v ústech a pozvolna ji vydechnout, vychutnávat proměny dojmů v závislosti na momentální situaci v záhybech jejích šatů, hře stínů a odlesků. Let příčné flétny na několik vzdušných vteřin, dva proplétající se falzety, finální gradace, další obdivný potlesk. Kombinace fialové a zelené podle mě přece jen není možná.

Když pak uhnete očima, abyste neviděli, stejně se neubráníte vizuálním i pocitovým rekonstrukcím celého původního vjemu kdesi uvnitř vás. Měl řídké a téměř bílé vlasy, poměrně dlouhý nos, nepůsobil však nějak směšně. Smrt proběhla bez komplikací. Lidé okolo v poklidu seděli až do posledního taktu hraného kusu, muzikanti se lehce uklonili, pak jsme se teprve začali věnovat čerstvě zemřelému. Shodli jsme se na tom, že byl perfektně oholený a celkově pečlivě upravený, také nezvykle vysoké postavy. Obsluha na chvíli zpomaluje, přestávají kolovat talíře s chuťově pestrými jednohubkami. Hlavní barman zanechává míchání svých koktejlů, opře si hladce vyholenou hlavu do dlaní a pozoruje večer.

Když pak uhnete očima, abyste viděli pokud možno co nejméně, neubráníte se naléhavým seberekonstrukcím a stane se konkrétně toto: zahlédnete sami sebe, jak odcházíte z klubu pomalým krokem, po vašem boku ta černovlasá kráska, v ruce drží talíř jednohubek. Položí ho jen na chvilku, když jí pomáháte do kabátu. Venku zase mrzne. Ukládáte si v paměti detail po detailu. Všechno se v životě děje doopravdy, nejenom to, co někdo později zapíše do slov. A už končí pauza, ozývají se hluboké kontrabasové linky. Barvy lze kombinovat dle libovůle tvůrce.

*           *           *

Hlava mi pomalu klesla na prsa, cítil jsem, jak to škublo, zavadil jsem prsty o hranu stolu, hladina vína ve sklenici se nepatrně zčeří. Zemřel jsem okamžitě. Přál jsem si takto odejít, nesnáším náhody, jde-li o skonávání. Jeden z muzikantů právě rozehrával další citlivé sólo na příčnou flétnu. Pozoroval jsem ho už vícekrát, jeho otce jsem dokonce kdysi učil. Na smrt jsem byl připraven. Pečlivě jsem se oholil, ještě ráno vyzvedl oblek z čistírny, rezervoval malý stolek přímo pod pódiem. Nikdo se přece za svou smrt nemusí stydět. Svůj život jsem spojil s hudbou. Kdysi jsem zde poznal svojí první ženu. Pracovala jako servírka, za jejími kroky se volně do prostoru vznášela její vůně. Když jsem ji v noci doprovázel domů, stále jsem ještě ničemu nerozuměl. Co všechno jsem v životě prožil? Byla o tolik lepší člověk, než jsem byl já.

Venku tehdy mrzlo. Při polibku jsme se oba chvěli. Měla náhrdelník z kamenů, kombinaci fialové a zelené. Obvykle by to snad nemělo vzájemně ladit, ale zde — na jejím obnaženém krku — to bylo opravdu velmi působivé.