Svědomí

Před malou chvílí jsem se probudil do nádherného sluncem prohřátého květnového rána. Den jako každý jiný, ujišťuji se, i když ve skutečnosti v tom nejzazším koutku duše vím, že to není pravda. Já to musel vykonat. Nemohl jsem dopustit, aby pravda o mém, ještě nedávno tak bezcharakterním životě vyšla najevo. Trochu uklidněn vcházím do kuchyně ke svojí tradiční snídani.

Jen co usednu ke stolu, vytuším přítomnost malého ošklivého skřítka, který opět nenechá ani chvilku na pokoji můj včerejší čin. "To, co jsi provedl, je ohavné. Tvoje bezcharakternost se opět objevila. Jsi nevýslovně zkažený a nic tě nedovede napravit." Opakuji si pro sebe již poněkolikáté tu tolikrát již vyřčenou větu. "Já to musel udělat, ale nemysli si , nedělám to kvůli sobě.""A pro koho tedy. Nikoho nemáš. Matku si utrápil k smrti, sestra se tě bojí a přátelé? Ty si nikdy neměl."

Přemýšlím, od dětství se s nikým nekamarádím, všechny jsem využíval, každý se ode mě odvrátil. Odpovídám:" Ano, možná patřím mezi lotry, ale v zaměstnání jsem nejlepší." Chvíli čekám. Špatné svědomí se neozývá. Uspokojen beru kabát, aktovku a odcházím do práce. Ale ne, svědomí je tu zase. "Ha, pán se rozhodl jít pracovat. Myslíš si ,že práce a kariéra je to jediné, co člověka činí šťastným? Jsi obyčejný chudáček. Chudinko, lituji tě. Nikdy nepoznáš pravé štěstí. Stále se budeš hnát je za jediným ubohým. Moc daleko ale nedojdeš. Objeví tvůj zvrhlý čin. Zavřou tě, až zčernáš.