Písmák Československá literární komunita
Tak jako generace autorů před vámi, publikujte svoji psanou tvorbu. Podělte se o svoje názory a sbírejte zpětnou vazbu na svoje díla. Inspirujte se a učte od nejlepších.
Přidejte seLesba
Autor
brackenridge
volne navazuje na Pokrytce, Onanistu a Kurvu
Útulné přítmí v pokoji s krbem: Rain se rozvaluje na ovčí kožešině z Ikey a listuje brožurkou klenotnictví Birks. Zastaví se na straně sedm, kde ukazováčkem obkrouží diamantový prstýnek s exkluzivním solitérem. Tři tisíce dvě stě dvacet pět dolarů. Klidně by jí ho koupila. Vzala by si půjčku a koupila by jí ho. Těší se na Maggie, alespoň se o to snaží. Představuje si jí v tom umolousaném myším kožíšku (prej nutrie, haha), s kufříčkem polepeným nálepkami hotelů (dobře, tohle už je její fabulace), jak si skládá pestrobarevné mohérové svetříky do úhledného komínku ve vyklizené polovině šatny (Rain dokáže rozhodit i šmouha na zrcadle a tudíž obraz hromady sešlapaných hadrů je jí cizí).
Když uslyší klíč v zámku, nervózně škubne časopisem a řízne se papírem do palce. Strčí jej do úst a vysaje kapičku krve: Sliny prý obsahují hojivé látky. Namísto pomalého startu, skočí hladově na Maggie, popadne překvapený obličejík do dlaní a vlhce ji políbí na nalíčená ústa. Pak se trochu odtáhne:
„Tak jak ses rozhodla, kotě?“
Maggie ji žertovně odstrčí a rozepne si semišové kozačky.
„Abysme si na to radši otevřely flašku, Rain.“
Bez flašky ani ránu. Rain se bolestně zachmuří, ale dech nezatají. Strašně nutně se teď potřebuje ujistit o tom, že ji má Maggie pořád ráda. Ta prádlově poskládaná idylka jí pořád leží v hlavě a kromě toho, Rain nemá ráda změny.
„Tak jak ses teda rozhodla?“ opakuje Rain po prvním půllitříku Valpolicella.
„Je to dobrý tak, jak to je teď.“
„To budeš jako do smrti pendlovat mezi mnou a Stevenem? “
„A proč bych nemohla? Proč se musím rozhodovat? Já vás mám ráda oba.“
„Stejně tě jednou vykopne. Ta tvoje vulvodynie je pěkně debilní výmluva. Chlap to bez šukačky dlouho nevydrží.“
„Ale prd. Neznáš ho. Miluje mě. Radši by si ho uříz, než aby mě opustil. A krom toho: Von si ho honí večer na záchodě, když já dělám večeři. To mu stačí.“
Rain se konečně kousne do jazyka. Jasně, slunečnice, chlapec si ho suší do zásoby.
„Takže mě máš taky ráda?“
„Jo,“ přisvědčí dlouhovlasá žena.
Rain už jí zase nevěří.
Maggie nevinně zamrká a zeptá se záměrně dětským hláskem:
„Ukážeš mi kundičku?“
Rain vyprskne červené na kožešinu a pak zmateně pobíhá po obýváku, střídavě skvrnu zalévá sodovkou, sype solí a pracím práškem Tide. Maggie ji spokojeně pozoruje; je ráda, že ona nepokecala nic.
Rain si vybavuje trapný okamžik, kdy se rodičům poprvé svěřuje se svojí sexuální orientací (ve druhém ročníku U of A se na koleji zamilovala do atletické spolubydlící Brianny):
„Maminko a tatínku... (trapná pomlka)... líbí se mi ženy.“
Fotr nepřítomně mručí To mně taky, děvče, to mně taky a odchází si ukřivděně postěžovat, jak on říká, energii, do pokoje Rainina mrtvého bratra (po tragické nehodě otec proměnil Maxův pokoj v jakési mauzoleum, které Rain morbidně nazývá Maxoleem). Máti zapíjí trankvilizér plechovkou Spritu. Pak už o tom nikdy nemluví. Krátce po pohřbu si Rain začíná připadat jako nějaký rodinný vetřelec. Jako by neexistovala. A přitom to je Max, který už neexistuje. V bouři rodičovského truchlení klesá Rain na poslední příčku důležitosti: Je přece živá, dýchá, jí, spí, studuje... Dokáže se postarat sama o sebe. Lesbictvím si navíc pečetí osud: Od ní se rodiče vnoučat nedočkají.
Skvrna konečně začíná pouštět.
„Víš co,“ prohodí Rain k Maggie, „obleč si zase tu krysu a vysmahni. Na kundičku se radši podívám sama kapesním zrcátkem.“