Niveou zaplácnout, upravit vlasy

Trhla sebou. 

Voda ve vaně už vystydla a Šárka zjistila, že poloha ve které usnula jí moc nevyhovuje.

- Sakra. Kolik je hodin? 

Měla husí kůži. Rukou šátrala po hranách umyvadla. Popadla skleničku, přičichla si.

- Fuj, bílý.

Ale po červeným jí bolela hlava. Hltavě dopila a skleničku položila vedle vany. 

- Kolik je hodin? 

Věděla jen to, že ve dvě se vrátila a že zítra začíná v práci. Vylezla z vany a se slabým bolehlavem se natáhla po osušce. Osušit, natáhnout župan a spát. 

- Na zuby kašlu. Zítra je taky den. Chci jen do postele.

A hodiny v kuchyni ukazovaly půl třetí, když je míjela. Ale tenhle čas hlásily skoro hodinu. Župan nestál za tu námahu a ona usnula.

- Mám vůbec nařízenej budík?

Budík nařízenej byl. Dokonce zazvonil. Ale Šárka byla disfunkční. 

- Kdybych byla budíkem, radši bych se rozbila, než takhle brzo cvrlikala. Aů! Moje hlava! Jo, to máš z toho života, co žiješ! Nemáš chlastat porád, ale soustředit se na svůj vzestup!

A pád... Jo, matka byla chytrá, když nešlo o ní. Radit uměla, ale svých vad si nevšímala. Radši hledala ty Šárčiny... S myšlenkama na matku se blbě vstává. Rychlý kafe a cigáro na balkonku, zkouknutí v zrcadle.

- Niveou zaplácnout, upravit vlasy. Vyžehlit košili! To je ráno, tohle.

Vždycky byla hezká. Jemnej dívčí obličejík a tmavý vlasy. Nikdy se nebarvila, neměla to zapotřebí. Šárka - chytrá, pilná studentka. Škola jí bavila. Na první pohled maminčin mazánek. Na druhej maminčina továrna na sny. Jenže všechno to vydržela. A všechno vyplnila. Fakulta byla maminčiným snem. Ale je cukrářka. Šárce to nevadilo. Vždycky chtěla učit. Děti od šestý třídy vejš. A angličtinu. Jednou si splní svůj sen o Americe. Ráno kafe do kelímku a bude jí fajn. Jednou..

Nazula botičky, nebo spíš to, čemu se tak v téhle době říká. A šup na tramvaj. Kožená brašna přes rameno byla podezřele lehoučká. Šárka znervózněla. Měla pocit, že něco zapomněla. Bylo prvního září, sedm hodin. Celkem se na děcka těšila. Z kolegů měla srandu. Přece o jejich názor nikdo nestojí. Je jaká je a pedagogický sbor školy Jana Ámose jí nezmění. Už o prázdninách na ní koukali přes prsty. Jako na každou mladou učitelku. 

- A co? 

Tramvaj dobíhala. Botičky málem nevydržely. Tělocvik po ránu prospívá. Nesedla si, bylo tu potřeba míst pro maminky s prvňáčkama a pro drmolící stařečky. Stařenky s úsměvem pozorovaly dětičky a pokoušely se komunikovat. Nervózní maminky pouze protáčely oči. Šárka se usmívala. Sluníčko slabě zářilo a ona přemýšlela jen nad tím, jaký budou ty "její" děti. 

- Musím pak zavolat Máje. Káfo by bodlo a musíme porovnat dojmy.

Mája - nejlepší kámoška. Ze střední a pak spolu měli byt. Měly se rády. Mají se rády. Dnes už učitelka v mateřince. Milovala prťata. Cestou k hlavní budově školy Jana Ámose pozorovala lidi kolem sebe. Jsou to příběhy. Smutný i veselý, hořký i sladký. Jako ten její.

Po práci zavolá nejprve matce a sdělí jí, že uspěla. A potom Máje. Zasmějou se, zavzpomínaj nad kafem. Zapálila si svojí jablečnou slimku. 

- Sakra! Půjdu dětem špatným příkladem!

Típla navoněnou tyčinku. Odučí si pár let a pak si splní svůj sen o Americe a ranním kelímku kafe do ruky.

A bude jí fajn.