Pósa

Umírající záda. Osten momentu zabořený hluboko do masa, řeže ve svalech. Noha přes nohu, na zádech hrb, nevím jak sedět, neposedím, drama. Všude kolem noc. Mládí dojmů. Symfonie výjevů života: chlast, ženy a samota.

Nademnou stojí v kruhu vše, krátkozrací sobci, mžourají na mě úzkýma očima, natahují ke mě zkoustnatělé paže, prsty, pařáty. Čtou moje myšlenky a vytrhávají mě z toku času. Jsou mi cizí, ne jsou vůbec cizí, tohle, tohle je můj hotel! Žijí v mé hlavě, kdesi hluboko, nepozváni, cizinci v pokoji bez oken. Turisté bloumající mojí duší, prohnilými blaty, s lucerničkou a drzým chichotem.

V ten moment, v tenhleten jediný moment zavírám. Je ticho. Konec. A odteď již jinak, odteď již jen naopak. Už nebudu dirigent, teď jsem jen kýlem lodi, a oni všichni, ty sobci, jsou odteď moje moře. Já mým kýlem rozrývám jejich duš, teď je moje chvíle, jejich svět.

Prodlužují se mi ruce, rostou mi nehty, protahuje se mi obličej, nohy se mi lámou v kolenech. Objímám zevnitř cizího člověka, prostupuji každou jeho částí, až je plný. Plný mnou. Stávám se jím, a v něm se sám zrcadlím.

Otočím ho na židli, hlavu mu podepřu rukou. Sedím na stejném místě, jako v počátku. Stále stejný, v kůži jiného člověka.

V jiné kůži sedím sám.