Zkouška

ZKOUŠKA

Jelokož patřím mezi lidi, kteří mají také svůj příběh ze života, ráda bych se o něj s Vámi podělila.
            Na učiliště do Karlových Varů jsem přišla, stejně jako další moji spolužáci, téměř neznalá života, ale rychle jsem se osamostatnila. Rok jsem bydlela u mé sestry, další následující dva roky na intru s mojí kamarádkou. Chodily jsme do města na nákupy, nebo jen tak posedět do hospody, i do cukrárny, kde jsme probíraly dívčí záležitosti. Brzy nás začalo přibývat a netrvalo dlouho, byla nás celá parta. A to byla teprve zábava!  Dni, týdny, měsíce i roky plynuly a přiblížilo se období závěrečných zkoušek.
             S kamarádkou jsme nechtěly dopadnout špatně, proto jsme si co nejdříve začaly shánět podklady k učení a dávat si do kupy všechny odpovědi na otázky, které měly být u zkoušek.
             Učení mi "lezlo" do hlavy celkem dobře, až na jedu otázku čísla 25, která byla dost obsáhlá a složitá. Zaměřila jsem se na ni a nechala si na ni více času než na ty zbylé.
              Týden před zkouškami už nám začalo být těžko a všichni jsme se bály, jak to dopadne. O to víc se strachovali tací, kteří se právě téhož týdne teprve začínaly učit. Moc jsem je nechápala, byla jsem si totiž jistá, že kdybych se já sama učila až na poslední chvíli, asi bych moc dobře neskončila.
              Den před zkouškami jsme s kamarády zašly do města a na učení se snažily nemyslet. Stejně už by se nám do hlavy ani víc znalostí nevešlo. Večer jsme si ještě popřály hodně štěstí a šly s těžkou hlavou spát.
                Ráno se nám vstávalo dobře, protože jsme už chtěli mít zkoušky zasebou. Ve škole jsem se zapojila do příprav pohoštění pro hodnotící komisi, abych nemyslela jen na tu hodinu "h", při které se nejspíš hoodně zapotím. Někteří do slova brečeli, protože litovali toho, že se nezačali učit včas. Pak už to začalo odsýpat, učitelé si nás postupně volali na potítka a mně začalo být "divně od žaludku". Když jsem čekala na chotbě, než vyjde ze zkušebny spolužačka kterou zkoušeli přede mnou, seděla jsem tam na židli jako hromádka neštěstí. Koukala do země a to čekání mi přišlo nekonečné. "Kéž by tady byl tak někdo se mnou, třeba moje máma, nebo babička, máma mě umí utišit a babička, když ještě žila, byla jakomoje kamarádka."... říkala jsem si vduchu. Najednou se kolem mě přenesl slabý vánek, a cítila jsem, jako by mě kdosi pohladil po ruce. Zarazila jsem se a rozhlédla okolo, ale dveře ani okna, kterými by vánek mohl proniknout n a chotbu, otevřena nebyla. Ani jsem vedle sebe nikoho neviděla stát. Zároveň jsem uslyšela v podvědomí jaký-si hlas, který mi říkal: "ty to dokážeš, dokážeš to!" Vím, že to zní hloupě, ale opravdu jsem to slyšela. 
               Rozlétly se dveře. "Tak hodně štěstí, Terko", řekla mi spolužačka, která právě vyšla ze zkušebny. A mně nezbylo nic jiného, než jít. Jeden učitel z přísedící komise mě vyzval, abych si vytáhla jeden papírek s otázkou. Přede mnou na stole ležela nádoba s lístečky, všechny byly naprosto stejné. Natáhla jsem ruku  k jednomu z nich. Ale opět jsem uslyšela ten samý hlas jako před chvílí na chotbě: "Nee, ten to není, ten si neber". Znovu mě to překvapilo, tentokrát už méně, ale přece. Pak mi ruka, bez mého myšlení, jako by mi ji kdosi vedl, sáhla po jedné z otázek.
              Vytáhla jsem si ji a podívala se na druhou, schovanou stranu lístu. "Otázka čísla 25". Řekla jsem. Byla to ta otázka, na kterou jsem se nejvíce připravovala, prtože se mi při přípravách zdála složitá. Na potítku jsem popsala celý lístek a, u mě nevídaným, naprostým klidem jsem se posadila u zkoušejícícho učitele. Pak už jsem mluvila a mluvila... "Výborné, dávám za jedna". Prohládil na závěr učitel. "No, Terezo, dobře jsi povídala." Říkala mi zároveň celá komise a při odchodu ze zkušebny mi ještě všichni zatleskali.
               Počkala jsem ještě, než bude hotova moje kamarádka z internátu. Ta zkoušky také složila, i když s mnohem horší známkou než já, ale přece. Já byla šťastná a děkovala jsem v duchu z celého srdce tomu,kdo mi v duchu radil. Možná, že to byl duch mé babičky, na kterou jsem při čekání na chotbě tak usilovně myslela.
    Letos mě čeká státní maturita, pokračuji totiž v nástavbovém studiu. Ale u z té nemám ani trochu dobrý pocit. I když si maturitu moc přeji, nevěřím, že ji složím úspěšně. I když... kdo ví?

Obr: Moje babička