Mraky

Občas mívám velkou touhu prostě si jen tak sednout a začít psát, prostě jen tak, o čemkoliv, nechat se unášet věčným proudem myšlenek ve své hlavě, nechat prsty, aby se rozběhly a vytvořit něco, snad hezkého, dojemného, potěšujícího, uklidňujícího, povzbuzujícího, silného... Když si ale sednu a chci začít psát, všechno se jakoby stáhne někam za závěs a já uvnitř zmateně hledám a rozhlížím se, vždyť ještě před chvílí tu bylo tolik krásných myšlenek a věcí a najednou, jako kdyby se hejno ptáků v mžiku vzneslo, zamávalo svými křídly a letělo daleko a já se jen dívám a ptám se sám sebe - jsou skuteční, byly před chvílí opravdu tady, nebo to byl jen můj sen, moje zdání, prostě se mi zdálo, že je tu nějak pusto a prázdno, tak jsem si vysnil hejno ptáků a ty teď letí kamsi do dáli... Myšlenky jsou zvláštní a krásné, když jen tak klidně sedím, dají se pozorovat celé hodiny, jak se formují, mění svoji barvu a tvar, někdy jich bývá moc a někdy jen pár. Myšlenky jsou jako obláčky na obloze, stačí chvilka nepozornosti a ony se rozplynou v nekonečnosti prostoru a věčnosti času. Nezbude nic. Stejně jako můžeme pozorovat obláčky na obloze a můžeme se nimi nechat fascinovat a těšit se z nich, z jejich tvarů a odstínů, z toho jak plynou, jak se mění, prolínají a znovu oddělují, jak při východu, nebo západu slunce mění svou barvu a vrhají stíny, z toho jak dokáží dělit sluneční svit do nejrůznějších pásů a paprsků, stejně tak můžeme pozorovat své myšlenky. Stejně jako ty obláčky dokáží myšlenky zastiňovat naše srdce, naší radost, naše emoce, správný úsudek a rozum. Při pohledu na myšlenky dostáváme mnohdy falešnou představu o vnějším světě a stejně jako když pohlédneme na oblohu s úmyslem vidět "jak bude", můžeme pohlédnout do svého nitra na své myšlenky a třeba uvidíme "jak nám bude". Možná je velká škoda, že se tak málo díváme na svou vnitřní oblohu a nevidíme a možná ani nechceme vidět, jaké myšlenky po ní plují, obyčejně se na ni zadíváme, až když je to opravdu nutné, až když uvnitř zuří velká bouře, když se není kam schovat a naší duší se prohání tornádo vášní, zlosti a někdy i nenávisti. Každý z nás by chtěl mít svou vlastní oblohu bez jediného mráčku, aby mohl stále pociťovat jen to nádherné teplo svého vnitřního slunce, ale to přeci nejde, za chvíli by naše nitro bylo vyprahlé a vyschlé, naše nitro by se přeměnilo v poušť, a my by jsme pak stáli někde tam uprostřed ničeho v žáru našeho vnitřního slunce a marně vyhlíželi aspoň jeden malinký mráček. Většinou nejsme připraveni na vnitřní nebe bez mráčků a svým způsobem asi ani nejde, aby na té naší obloze žádné mráčky nebyly. Jde spíš o to, aby to byly jen krásné bílé mráčky, co si tak skotačí a my se na ně dívali se zájmem a s pobavením a ne velké černé mraky, které když se blíží, tak všechno kolem duní, je cítit chladný vítr, který sílí a někdy se nás i zmocní vnitřní neklid a strach, z toho, co se blíží, co se bude dít, co nám to přinese a co nám to vezme. Možná to bude znít zvláštně, ale my sami jsme pány počasí uvnitř, máme tu moc nechat mraky narůst do obrovských rozměrů a nechat bouře, aby nás vnitřně bičovaly a zužovaly třeba i celé měsíce, nebo roky. Stejně tak ale máme tu úžasnou moc, nechat ty velké černé mraky rozplynout, úplně klidně a bez jakékoliv újmy a strachu. Je to jen na nás jak se rozhodneme a jestli chceme věřit v tu naší moc, nebo jestli se necháme jen tak unášet a dál budeme s falešným pocitem bezmoci snášet ty naše vnitřní bouře a rozmary počasí. Není to snadné, obzvlášť v dnešní uspěchané době a mnohým vnitřní slunce již zastínila souvislá vrstva mraků, takže by se mohlo i zdát, že nic takového ve svém nitru nemají, ale není to tak, stačí pár okamžiků, pár usmání, prostě jen tak, jen se tak mimochodem občas podívat na oblohu, na ty skutečné mraky, na to, jak se zatažená obloha vyjasňuje a jak třeba během pár chvil je najednou krásně modrá a na nás pak dopadnou paprsky slunce, co nás krásně hřejou, pak zavřít oči a moc chtít to samé zažít a cítit uvnitř a ono to po čase přijde, uvidíme paprsek našeho vnitřního slunce jak protrhává mraky a ucítíme tu sílu a to, jak se postupně vyjasňuje a náš vnitřní svět dostane nádherné barvy, on je prostě takový, jaký ho chceme mít, ale aby takový byl, musíme se o něj starat - hodně moc starat... Může být moc krásný a čím je krásnější, tím krásnější je i náš opravdový svět kolem, je škoda, že tolik lidí utíká ze svého vnitřního světa někam ven a hledají to, co už dávno mají, někde hluboko v sobě, pod vrstvou černých mraků a přitom stačí tak málo, ale oni radši dělají že nic takového uvnitř není, ale proč?...