1. O hodném obrovi Pachovi, který měl rád nudle s kečupem

Milé děti a děťátka, kluci a děvčátka,

budu vám vyprávět příběh o hodném obrovi Pachovi, který měl rád nudle s kečupem. Poznal jsem ho na svých cestách v dalekých zemích. Že neznáte žádného obra Pacha? No samozřejmě, to ani nemůžete. To byste museli nejdřív prošplhat sedmero hor, přebrodit sedmero řek a přeplavat sedmero moří. Až tak byste se dostali do krajiny kde obr Pacho žije. Ale já to všechno udělal za vás a proto se nebojte, o všem se dozvíte. Hezky si sedněte, začínáme.

Moje první setkání s obrem Pachem

To bylo tehdy, když jsem přeplaval poslední sedmé moře. Vyškrábal jsem se na břeh a co vidím? Od moře až kam moje oči doviděly se rozprostíraly dvě pole a mezi nimi byla cesta široká asi jako u nás dálnice. Jenomže ta cesta byla celkem prázdná, nebylo na ní vůbec nic. Od cesty nalevo bylo pole s obilím a napravo pole s obrovskými rajčaty. Byly velké jako u nás ty žluté melouny. Kolem dokola těch polí byly vysoké hory, celé zelené jenom vrcholky měly bílé, to jak tam byl sníh. A někde v dálce se z těch hor dokonce čoudilo. Asi nějaká sopka, pomyslel jsem si ale to jsem ještě netušil, jak se velmi mýlím.

Po dlouhém plavání mi pořádně vyhládlo, proto jsem si utrhl rajče a vydal se cestou k horám. Sluníčko krásně hřálo, ptáčkové zpívali, rajče bylo chutné, tak mi bylo veselo a cesta mi rychle ubíhala. Kolem poledne jsem přišel k horám a cesta začala stoupat. A stoupala výš a výš až mi už začala být i zima, protože tam vysoko už byl sníh a já měl jenom ty plavecké bermudy, ploutve a brýle. Naštěstí jsem zakrátko přišel do průsmyku a mohl se podívat na druhou stranu hory. A to vám byl děťátka pohled, to jste ještě neviděli. Bylo tam široké údolí a v jeho středu seděl veliký hnědý obr bez vlasů, téměř nahatý, který míchal něco v obrovském kotli. Neviděl jsem mu do tváře, protože byl otočen zády. Z kotle se valila pára. To byl ten čoud, který jsem viděl od moře. Takže žádná sopka. Ten obr byl obrovský a já pocítil hrozný strach. Vždyť si představte, co asi mohl vařit v tom kotli?

Najednou, byl jsem už docela promrzlý, se mi chtělo kýchnout. Neměl jsem se ani kam schovat, všude byl sníh. Snažil jsem se ucpat si nos ale nepovedlo se mi to. A tak jsem kýchnul, pořádně, až se z kopce nade mnou uvolnila lavina sněhu. Znáte laviny, padají dolu a dělají rachot. Hrozně jsem se vylekal, protože na ten rachot přestal obr míchat v kotli a otočil se. Jeho obrovské zelené oči se dívaly přímo na mě. Měl malý kulatý nos, červené líce a pod nosem knír, no takové dvě zrzavé lokny jak si dělají u nás holky. Kupodivu, jeho pohled nebyl nepřátelský, naopak. Pokud jste už zažili jak se na vás dívá překvapené štěňátko, tak to byl ten pohled. Chvilku jsme se dívali jeden druhému do očí a tu najednou se obr usmál a napřáhl paži z údolí až ke mně. Zase jsem se polekal, protože obrova dlaň přišla až ke mně, položila se do sněhu a byla velká jako náklaďák. Veliký ukazovák se pohnul jako když my ukazujeme někomu „pojď sem“. Váhal jsem, ale obr se stále usmíval, tak jsem překonal strach a vyšplhal do nastavené dlaně. Byla teplá a po tom studeném sněhu to bylo moc příjemné. Pohodlně jsem se uvelebil a obrova ruka mě jako obrovský jeřáb snesla z hory dolu do údolí a zastavila se před jeho tváří.  

„Holta matla lafatu“  zahlaholil obr a mě ovanula vůně kečupu z jeho dechu.

Zakroutil jsem hlavou jako že nerozumím. Obr se jenom pousmál a spustil anglicky se zvláštním fufňavým přízvukem:

„Vífej v mojí krajině“ tomu jsem už rozuměl, protože anglicky mě naučili ve škole.

„Děkuji pane obr a dovol, abych se představil. Jsem Max, osamělý cestovatel,“ řekl jsem nebojácně.

„Moc mě těfí Makfi, já jfem Pafo“ řekl obr a prstem napsal do hlíny „Pacho“ abych správně porozuměl jeho jméno.

         Tak jsme se s Pachem seznámili. Chvíli jsme ještě mluvili a já se Pacha trochu s obavou zeptal cože to vaří v tom kotli co byl velký jako hrad. A víte co to bylo? Pacho si vařil nudle, prý je bude jíst s kečupem na večeři a hned mě pozval abych pojedl s ním. Byl jsem hladový jako vlk a samozřejmě jsem jeho nabídku s radostí přijal.

         Za chvíli už byly nudle hotové. Pacho našel malinký talířek co vypadal jako u nás větší vana, položil do něj tu obrovskou nudli a polil ji kečupem.

         „Dobrou fuť“, řekl.

         Ďobal jsem do té nudle stříbrným příborem co měl Pacho od nějaké cizí královny, která ho kdysi navštívila. A byla to dobrota, to vám povím. Pacho si napichoval nudle přímo z kotle zvláštní vidličkou co vypadala jako Eiffelovka. Že nevíte co je Eiffelovka? To vám je taková obrovská železná věž, která stojí ve Francii v hlavním městě Paříži proto, aby si měli kam sedat unavení holubi a aby mohla v noci krásně svítit do dálky.

         Zůstal jsem u Pacha několik týdnů a on byl tomu rád. Pomáhal jsem mu sbírat rajčata a vařit z nich kečup a pak ještě mlít mouku z obilí na ty obrovské nudle. Pacho totiž nic jiného nejedl jenom nudle s kečupem. Měl je moc rád. Rychle jsme se spřátelili. Pacho byl na mě moc hodný, například vždy když chtěl udělat krok, podíval se kde jsem aby mě nezašlápl. Při práci a pak večer u ohně mi vypravoval zajímavé příběhy ze svého obřího života. To bylo vždy příjemné, protože jsem ležel Pachovi na hrudi opřený o jeden z jeho chloupků, bylo mi krásně měkko a teplo a Pacho hezky vyprávěl.

         Jako první vám rozpovím Pachův příběh o tom, jak potkal kozičku Pidi.

Jak obr Pacho potkal kozičku Pidi   

Jednoho dne pracoval obr Pacho na svém obřím rajčatovém poli. Právě se zvedal aby si vyrovnal záda, když tu zpoza horského hřebene vyletěl orel s bílou kořistí v drápech. Nestihl už uhnout a narazil Pachovi přímo do čela. Jak se polekal, upustil kořist a pelášil pryč. Na Pachovo překvapení se mu to bílé co nesl orel v pařátech sklouzlo na nos, postavilo se a zamečelo.

„Méé, pomóc, kde to jsem?“

„Na mém nose a neboj se, já jsem hodný obr Pacho, zachráním tě. Kdo jsi?“

„Jsem kozička Pidi a byla jsem unesena“ řekla kozička jemným holčičím hláskem a trošku se zapýřila. Pak podešla na okraj Pachova nosu a podívala se mu do oka jako do zrcadla, upravila si bílou ofinku, zamrkala víčky a dodala:

         „A teď už mě prosím polož na zem.“

Pacho byl z kozičky celý pryč. Úplně zapomněl, že to od něho není slušné zadržovat Pidi na svém nose a tak jí rychle pomohl na zem.

         Po práci vařil Pacho nudle a kozička se pásla opodál na zelené trávě. Pacho ji pozval aby s ním povečeřela. Kozička byla slušně vychovaná, neodmítla pozvání ale jen co ochutnala nudli a kečup, svraštila tvářičku:

         „Promiň mi obře ale tvůj pokrm mi nechutí, chybí tam sůl a koření.“

         Představte si děťátka, Pacho tehdy ještě skutečně neznal sůl ani koření. Vy je ale určitě znáte že? Zeptejte se své maminky, zdali ona používá při vaření sůl a koření a můžete si je zkusit jemně ovonět. Různé vůně vás jistě překvapí.       

         I Pacho zůstal stát v překvapení. Až dosud si myslel, že jeho nudle a kečup jsou výborné. A protože nebyl náfuka ale nechal si poradit, poprosil kozičku Pidi aby mu ukázala co sůl a koření je. Pidi ho nejdříve zavedla k moři. Bylo to rychlé, jenom deset Pachových kroků. Vím to přesně protože Pidi se nesla Pachovi na rameni a počítala:

         „Jeden, dva, tři, čtyři, pět, šest, sedm, osm, devět, deset“ a stáli na břehu moře. Moře, jak víte je slané od soli, která je v jeho vodě rozpuštěná. Sluníčko však vysuší některé našplíchané loužičky na břehu a v jamkách zůstane bílá mořská sůl. Kozička proto vybídla Pacha aby si z té soli nasbíral do kapes. Pacho sůl hned i ochutnal ale vůbec mu nechutnala.

         Pokud vám maminka dá sůl na paleček a olíznete ji, zjistíte proč.

         Od moře se Pacho s Pidi vrátili ke kotli a kozička odběhla aby natrhala různé koření. Donesla česnek, majorán, bazalku, pepř a pažitku a ukázala Pachovi jak je má některé usušit a zamíchat do kečupu a pak vše posolili. Nadešla chvíle, kdy Pacho ochutnal posolenou a okořeněnou nudli s kečupem. A že mu chutnala to vám ani nemusím říkat. Pacho jedl a jedl a pak se nahnul do kotle a celý ho vylízal až se zapatlal kečupem za co se pak trochu před Pidi styděl. Pidi se však jenom usmívala.

         Tak skončil den, kdy Pacho potkal kozičku Pidi a ta ho naučila vařit chutně se solí a kořením. Zaspávali pak spolu u ohně, Pidi spokojená, že ji nesežral orel a Pacho s plným žaludkem dobrého jídla nové chuti.

Jak obr Pacho zjistil, co je to domov

 Přešlo už několik dní co kozička Pidi přiletěla v pařátech orla k Pachovi. Za tu dobu se s Pachem skamarádili. Pidi naučila Pacha poznávat a sušit všechny léčivé bylinky a pěkně si spolu hráli a povídali. Pachovi však neuniklo, že je kozička ze dne na den smutnější a smutnější. Proto se ji jednou večer u ohně zeptal:

            „Pidi, milá přítelkyně, tebe něco trápí? Pověz mi prosím, co ti je.“

            Pidi se na Pacha podívala, v očích měla odrazy ohně a slzy.

            „Stýská se mi po domově“

            „Po domově? A co je to domov?“, zeptal se Pacho.

            „Domov je tam, kde je ti krásně, kde se ničeho nebojíš, kde máš svou maminku a kamarády. Je to tam, kam se rád vracíš, protože tam na tebe někdo čeká, kdo tě má rád“, řekla Pidi a teď už se úplně celkem rozplakala.

            Pachovi ji bylo líto, chtěl ji pohladit ale nakonec si to rozmyslel aby jí svou obrovskou rukou neublížil.

Vidíte děťátka, Pacho nevěděl co je to domov, protože žil ve svém údolí celkem sám ale vy máte štěstí, protože nejste sami a máte svůj domov. Ale pojďme zpátky ať víme, co bylo dál.

„A kde je tvůj domov?“, ptal se Pacho.

            „Tam za těmi horami za mořem“, fňukala Pidi a ukázala kopýtkem směr.

„Je to daleko, dívala jsem se když jsme letěli, já se tam už nikdy nevrátím, méé, méé“, naříkala Pidi až se to v horách ozývalo.

            „A to ne děvenko“, řekl Pacho rozhodně. „Jsi moje přítelkyně a přátelé si přece pomáhají. Zítra tě zanesu domů. A teď už nefňukej a pojď spát, zítra bude hezký den“.

            „Jsi moc hodný, děkuji ti Pacho, mám tě ráda“, řekla Pidi, stoulila u ohně a zaspala. Zdálo se jí o mamince, jak na ni doma čeká. Usmívala se.

Pacho se na ni chvíli díval a najednou si uvědomil, jak moc má tu malou Pidi rád. A bylo mu smutno, protože věděl, že se zítra musí rozloučit. Díval se do ohně jak plamínky poskakují ale z ničeho nic se posadil a ťukl se prstem do čela.

            „Vždyť já ji můžu navštěvovat“, zamumlal si pod fousy. „Má mě ráda, bude na mě čekat, budu u ní mít domov!“ A v tu ránu mu bylo veselo na duši.

Jak obr Pacho odnesl kozičku Pidi domů

             Když se ráno Pacho probudil, Pidi už nebyla u ohně. Jako každé ráno, myla se studenou vodou u horského potoka aby byla svěží a krásná. Pacho to taky jednou vyzkoušel, ale moc se mu to nelíbilo.

            A co vy děťátka? Dokážete si ráno umýt tvář studenou vodou? Pidi to dokázala, určitě to zvládnete taky, vyzkoušejte to.

Sluníčko právě vykuklo zpoza hor, když Pacho s Pidi usedali ke snídani. Nikdo z nich nemluvil. Věděli, že dnešní den je jiný, rozlučkový. Pacho to ale nevydržel.

„Včera jsi řekla, že mě máš ráda. Já tě mám taky moc rád, zažili jsme spolu mnoho pěkného. Jsi v mém srdci a já nevím, co s tím budu dělat, až tu nebudeš.“

Pidi se podívala na Pacha těma svýma něžnýma zelenýma očima, pohladila ho a řekla: „Jsi hodný kluk Pacho, jsi a zůstaneš můj přítel navždy. Taky tě mám ve svém srdíčku a nikdy na tebe nezapomenu. Vždy, když budu jíst kečup, budu na tebe myslet stejně jako ty budeš myslet na mě vždy, když si budeš solit nudle. A když ti bude někdy až moc smutno, přijdeš mě navštívit. Budu se na tebe vždy těšit.

Pacho nevěděl co má říct tak raději neříkal nic. Někdy není potřeba mnoho slov. Měl slzy na krajíčku ale protože byl chlap, nedal to najevo a raději vstal.

„Je čas, pojďme“, řekl nakonec. Vysadil si Pidi na rameno a vykročil. Zakrátko byli u rajčatového pole.

„Tady jsme se poprvé potkali, pamatuješ? To byla švanda, jak se ten orel vylekal“ řekl Pacho. Pidi se jen pousmála, že to tak dobře s tím orlem dopadlo.

Pacho si dal do kapes několik rajčat aby měli svačinu, udělal dalších pět kroků a byli na břehu moře.

A to vám bylo to největší sedmé moře, přes které jsem já plaval mnoho dní a kterému není viděk začátek ani konec.

„Pidinko dobře se drž , já teď budu brodit ale nevím jak je to moře hluboké, proto se musím soustředit abych neupadl a tebe neutopil“ řekl Pacho starostlivě.

Opatrně vstoupil do vody a nohou hmatal po dně. Naštěstí na dně toho moře byl písek a ne koraly. Koraly totiž píchají a lechtají a to by bylo pro Pacha nebezpečné.

Při kraji měl Pacho vodu po členky, pak po kolena ale když došli asi tak doprostřed moře, začala být voda hluboká Pachovi až po prsa. Pacho našlapoval velmi opatrně. Věděl, že nesmí udělat ani jediný chybný krok, jinak by byla Pidi navždy ztracena.  Pak začalo dno pozvolna stoupat. Pacho se tomu těšil ale najednou ucítil nepříjemné štípnutí do hmm, pardon, do zadečku. Hmátl rychle pod vodou, chytil to něco, co ho štípalo a vytáhl to nad hladinu. Pidi se polekala, protože v Pachově dlani se mrskal a zubisky sekal obrovský bílý žralok. Pacho si ho dal ke tváři a řekl:

„Poslyš kamaráde, to sis dovolil moc štípat mě. Plním tady šlechetné poslání. Nerozmáčknu tě jen proto, že vím, že jsi to neudělal z rozmaru, ale že máš hlad. Slib, že to už víckrát neuděláš a daruji ti život.“

Žralokovi vytryskly slzy štěstí, že nezemře a svatosvatě slíbil, že už bude hodný, načež ho Pacho položil zpátky do vody. Žralok od radosti vyskočil nad hladinu a zamával jim ocasem na pozdrav. Celou cestu pak plaval před Pachem a odháněl ostatní ryby aby se nepletly Pachovi pod nohy.

Jak byla Pidi ráda, když uviděla v dálce břeh. Hned ukazovala Pachovi kudy má brodit aby přišli přesně k jejímu domovu. Až na břeh ale Pacho nešel. Chtěl se s Pidi rozloučit o samotě. Natáhl paži až ke břehu a řekl s úsměvem:

„Dokázali jsme to milá Pidi, jsem šťastný, že jsi doma“. Pidi podešla k Pachovu líci a jemně, jak to umí jenom kozičky, ho políbila.

„Ahoj milý Pacho, moc ti děkuji příteli. Nezapomeň, u nás doma budeš kdykoliv vítaný“, mrkla na něj jedním očkem a radostně odběhla na břeh kde ji už čekala maminka a všichni její kamarádi. Pacho tam ještě chvíli stál, usmíval se, mával a všichni mávali jemu, pak se otočil a brodil moře zpátky ke svému údolí.

Jak obr Pacho vymyslel most pro mistrovství světa v motokrosu

 V jedno ráno uviděl Pacho nad svými horami létat červený vrtulník. Nebylo to nic divného. Lidé občas přelétávali nad jeho údolím a vždy mu uctivě mávali na pozdrav. V podobném jednou přiletěla i jedna královna protože se o Pachovi dozvěděla z novin a chtěla ho poznat osobně. Přivezla si sebou tlumočníka, protože Pacho tehdy ještě neuměl mluvit anglicky. Tlumočník je takový člověk, který umí mluvit více jazyky jako tento uměl po obrovsky a po anglicky. Královna byla z Pacha tak ohromená a nadšená, že mu navrhla aby ten tlumočník zůstal bydlet u Pacha a naučil ho po anglicky. A protože Pacho se vždy rád učil nové věci, souhlasil a zakrátko se anglicky naučil. Ale vraťme se k vrtulníku.  

Tak tedy ten vrtulník létal tam a zpátky až nakonec přistál na louce nedaleko Pachova ohně. Vystoupil z něj nějaký pán v černém obleku s černým kufříkem. Přistoupil k Pachovi a uctivě pozdravil.

„Dobrý den pane obr Pacho. Já jsem John Black a jsem ředitelem světové motokrosové soutěže.“

Děti, vy už asi víte kdo to je ředitel, že je to člověk, který má na starosti něco zařizovat a přikazovat jiným lidem co mají dělat a většinou je to moudrý člověk. Ale asi nevíte co je motokros. To je vám soutěž, kde se jezdí na motorkách po horách, po blátě s takovými velkými drapáky na pneumatikách. A tento pan ředitel řídil právě takovou soutěž pro všechny motokrosové závodníky na celém světě.

„Pane obře, já jsem tě přiletěl požádat o pomoc. Chtěli by jsem uspořádat mistrovství světa v motokrose ve tvých horách, protože jsou na to široko daleko nejlepší. Co myslíš, souhlasil bys?“

Pachovi se to líbilo, že by u něj bylo veselo ale protože byl rozvážný, zeptal se:

„A co by bylo k takovému závodu potřeba?“

„Létal jsem nad horami dlouho, jsou úžasné, není potřeba dělat nic, jenom postavit most přes řeku v tomto údolí aby se motorkáři mohli dostat z jedné hory na druhou“, řekl ředitel.

Středem Pachova údolí totiž tekla široká horská řeka, která se pak vlévala do moře jak to řeky dělávají.

Pacho se zamyslel a řekl:

„Ale to nebude potřeba, já sám vám udělám most“. Ředitel John se na Pacha podíval nechápavě ale Pacho už s úsměvem vykročil k řece. Tam si lehl na záda na oba dva břehy tak, že řeka protékala pod ním. Roztáhl ruce od hory k hoře a usmál se.

„Už rozumíš řediteli Johne? Takhle vám udělám most a vy nebudete muset kopat žádné díry a ničit mi tady přírodu.“

Pan ředitel byl v úžasu. Tohle ještě neměl nikdy nikdo na žádné soutěži. Motorky budou jezdit po mostě z obřího těla z hory na horu. Hned poprosil Pacha aby ho vyložil na jednu z hor aby si mohl udělat fotku na plakát mistrovství světa. Pacho mu rád vyhověl a pak ho zanesl k vrtulníku. Domluvili se, že přesně o jeden rok a jeden den se tady začnou mistrovství světa v tom motokrosu. Na to ředitel John Black nastoupil do vrtulníku, nastartoval motor a s úsměvem a máváním odletěl za hory do krajiny lidí.

Jak se stal obr Pacho hvězdou mistrovství světa v motokrosu

             Ředitel John Black splnil slib. Víte děti, plnit dané sliby je velmi dobré. I vy se vždy snažte dodržet co slíbíte. Víte proč? Aby o vás ostatní mohli říkat „to je dobrý člověk, dá se mu věřit.“

            Uběhl jeden rok a do Pachova údolí přijeli lidé s ředitelem Johnem, smontovali tribuny na úbočích hor a různé stánky pro závodníky, novináře a televizní štáby. Tito lidé taky změřili Pacha a nechali mu ušít hezké nové bermudy.

            Ředitel John přivezl taky dřevorubce. To jsou chlapi s motorovými pilami, kteří umí kácet stromy. Pacho si lehl na hřbet a ředitel John barvou vyznačil dřevorubcům kudy povede soutěžní trať po Pachově těle. Jak tam tak po Pachovi chodil, napadlo ho, že by bylo zajímavé, pokud by závodníci jeli z jedné hory po pravé Pachově paži až na břicho a pak na druhou paži a na druhou horu. Zeptal se proto Pacha, zdali bude souhlasit a Pacho byl nadšený. Jak byla trať jednou vyznačená, přišli dřevorubci a opatrně, aby Pacha nezranili, vyřezávali z tratě motorovými pilami všechny Pachovy chlupy. A že jich panečku bylo. Pacha to trochu lechtalo ale vydržel. Věděl, že bez toho by motorkáři neprojeli.

            Konečně bylo všechno připravené a mistrovství světa v motokrosu mohlo začít. Jak se ve světe dozvěděli, že se bude jezdit po obrovi, všichni to chtěli vidět. Přijeli sportovní novináři a televize ze všech koutů světa. Všude po horách byly kamery. Tolik lidí Pacho ještě neviděl. Všichni se usmívali a jako dary mu přinášeli na ochutnání nudle a kečupy ze svých krajin. Pacho je za to přenášel v obrovském koši po svých horách, ukazoval jim svá pole s obilím a rajčaty. Novináři se o všechno zajímali a všechno si fotili, jak to novináři dělají. A Pacho jim o všem rád i povyprávěl. Pacho byl slavný. Za jediný den ho poznal celý svět a všichni ho měli rádi. Pošta mu začala doručovat plné pytle pohlednic s pozdravy od dětí ze všech koutů světa. Pacho si je pomocí lupy četl a byl šťastný.

            A už tu byla neděle a závodníci v údolí byli seřazeni na startu, motory svých motorek nastartované. Pacho si lehl na své místo na břehy řeky a napřáhl paže z hory na horu. Diváci jásali stejně tak lidé po celém světě, protože to uviděli v televizi a na internetu. Byl krásný den, sluníčko se na všechny usmívalo.

Tu najednou zvedl rozhodčí startovací pistoli a „prásk“, mistrovství světa v motokrose bylo odstartováno. Motory motorek zařvaly, drapáky pneumatik se zakously do země a závodníci vyrazili na trať. Ta je vedla z údolí nahoru do hor a po horských cestičkách až k Pachově ruce. A už tam byl první závodník. Vjel na Pachovu ruku a řítil se po ní na břicho. Pak druhý a třetí. Drapáky Pacha lechtaly až sebou jemně cukal a to bylo pro motorkáře něco neznámého. Trať se jim hýbala pod koly, někteří i upadli ale hned se zvedli a jeli dál. Diváci byli nadšení a jako bez dechu sledovali závod. Tu se ale stalo něco, s čím nikdo nepočítal. Začal pofukovat slabý vítr, který nesl smrdutý kouř z výfuků motorek Pachovi rovnou do nosu. A pak to přišlo. Pacho to nemohl vydržet a zastavit. Udělal jen „ha, ha, ha, hapčííí“. Kýchnul právě když jeden závodník jel po jeho břichu. Ten chudák vyletěl i s motorkou do výšky jako by ho vystřelili z děla a pak padal dolů až dopadl do měkkého Pachova pupku. A to byla pro něj katastrofa, protože byl rázem uvězněný v hluboké propasti ze které nemohl ven a nemohl dokončit závod.

            Závod byl velmi rychlý, závodníci se předjížděli a bojovali o své pozice. Zanedlouho se první z nich přiřítil z druhé hory dolu do údolí do cíle. Rozhodčí mávl bílo-černou vlajkou a byl vítězem. Pak dojeli i ostatní závodníci. To už se Pacho mohl posadit a pomoct zapadnutému závodníkovi ze svého pupku ven. Jemně ho vytáhl i jeho motorku a omluvil se mu za kýchnutí. Všechny televizní kamery se na to dívaly a všichni novináři chtěli závodníkovu fotku, proto se nezlobil.

            Pak dostali první tři závodníci medaile a věnce. Pacho je vzal na svou dlaň a nesl je kolem tribun kol dokola po údolí a všichni diváci jim tleskali a mávali jim.

            Tak to byl děťátka ten slavný den, kdy se Pacho stal hvězdou mistrovství světa v motokrosu a známým pro celý svět.

1. pokračování