Klářina cesta

Těžko říci, zda to bylo odpoledne, nebo už večer. Byla zima a stmívalo se velmi brzy. Mrzlo tak příšerně, že byl problém vůbec pohnout končetinami a donutit své tělo k pohybu. Chodci bloumali ulicemi a snažili se co nejrychleji doplížit do svých příbytků. Klára trpěla mrazem i během letních měsíců a přežít zimu jí dělalo skutečný problém. Cestou ze školy se navíc rozhodla vyzvednout vyvolaný film, takže musela jít pěšky a odpustit si teplo autobusu. Bylo to po hodině literatury a po hodinách literatury měla Klára vždy náladu na nějaký neobyčejný zážitek. Představovala si, co dramatického by se jí muselo toho dne stát, aby se to vyrovnalo příběhům jejích oblíbených literárních hrdinů. To by nebylo zase tak zvláštní, mnoho lidí si takové věci možná představuje, nebo to alespoň tvrdí. Klářin dramatický zážitek by ovšem musel přeskočit poměrně vysokou laťku, Klára měla totiž velmi vyhraněný vkus. Se stejně odhodlaným výrazem, s jakým zavrhla jak Marqueze, tak Hemingwaye, přešla hlavní ulici.

Něco se mohlo odehrát v obchodě, kam si šla Klára vyzvednout vyvolaný film. Situace měla všechny předpoklady – zajímavé místo, podivný prodavač, kouzlo klasických fotoaparátů, zlaté rybičky v akváriu. Ale nestalo se vlastně vůbec nic. Podivný prodavač z tohoto zajímavého místa prostě na chvíli přestal krmit zlaté rybičky a předal Kláře špatně naexponované kouzlo klasických fotoaparátů. Magie skončila, Klára vysypala na pult celý obsah peněženky a s povzdechnutím odešla. Pokusila se o zvrat a do slova „Nashledanou“ vložila veškerou svojí jemnost a éteričnost. Těžko říct, co tím zamýšlela, ten prodavač byl opravdu podivný. Nicméně efekt se nedostavil a Klára pokračovala v cestě. Uklouzla na ledě a procítěně zaskuhrala, ale žádný princ s pomocnou rukou se nedostavil. Vlastně si jí nevšímal vůbec nikdo. Zvedla se, oklepala, a došla až k přechodu u konečné, jak my zdejší říkáme, smyčky.

Stála a čekala na přednost od některého z řidičů. Čekala a přemýšlela o všech věcech, co jednou řidičům zakáže a přikáže, až vstoupí do politiky. Pozorovala při tom skupinu uřvaných kluků, co po sobě metali kusy ledu. Přestala tedy myslet na politiku a plně se soustředila na vymýšlení plánu, jak se skupince vyhnout. Nebylo to snadné, v bludišti přechodů bylo těžké najít skulinku, navíc skupinka byla roztažená přes celou silnici i chodník. Klára nenáviděla tento typ svých vrstevníků a to jednoduše proto, že ona taková nedokázala být. Chtěla samozřejmě být suverénní, zapálit si cigaretu, prohodit pár sprostých slov a začít na ostatní házet rampouchy. Nakonec plány na útěk zavrhla úplně a rozhodla se pro prosté zírání do země.

Nejvíce ji vyděsilo to, když jednoho z mladíků rozpoznala. No jistě, byl to přece David, chodila s ním na základku. Byli docela dobří kamarádi, vlastně když nad tím tak přemýšlela, byli hodně dobří kamarádi. Chodili si hrát do zakroucených stromů do parku, na které se nesmělo lézt, protože byly zakroucené asi nějak kvalitně. Vzpomněla si i na onu hru s kartičkami udávajícími hodnoty nákladních vozů, kterou hráli hodiny a hodiny na schodech před domem. Doufala, že jí nepozná, o takovýhle zvrat zájem vážně neměla.

David vypadal, že si vrhání ledu opravdu užívá. Ve skutečnosti to zase takový hulvát nebyl, ale užíval si ten pocit sounáležitosti s ostatními. Slovo sounáležitost taky hodně často používal, když svoje primitivní přátel poučoval o životě. Bylo mu celkem jedno, jak hloupé názory mají, byl rád, že ho vyslechnou a ještě to nebudou kritizovat. Neměl náladu na to, aby někdo vnímal jeho názory, ale chtěl, aby ho poslouchali. Měl rád tvrdou hudbu, občas něco posprejoval, ale tím to tak končilo. Násilnickými historkami svých přátel sice pohrdal, ale tím to končilo. Ani tu věc s ledem si zase tak neužíval. Od mala nenáviděl zimu a zábly ho prsty tak, že nenáviděl i stavění sněhuláků. Kluci navíc rukavice nenosí a tak jen s největším sebezapřením sbíral kusy ledu a pak je co nejrychleji odhazoval. Dalo by se snad až říct, že tuto aktivitu nenáviděl.

Rozhodl se své mučení ukončit závěrečnou frajeřinkou a hodil vší silou náhodný kus ledu na projíždějící autobus. Řidič autobusu po přejetí přechodu nabral rychlost a Klára se usmála při vzpomínce na to, jak šla s Davidem na škole v přírodě na noční bojovku. Vykročila na přechod, protože cesta byla konečně volná.

Sesunula se k zemi a všichni přihlížející strnuli. David Kláru poznal naprosto okamžitě, hned se mu vybavili společné vzpomínky, nutno říci, že mnohem rychleji než Kláře, která na to měla celou věčnost, než se silnice konečně uvolnila. David věděl, že by měl okamžitě běžet ke Kláře, ošetřit jí, zjistit zda potřebuje doktora, všechno to věděl. Chodili spolu přece i na kurz zdravovědy. Věděl dokonce i to, že pokud byl led zrovna hodně ostrý a zaseknul se Kláře do hlavy, neměl by ho vytahovat a měl by počkat na lékaře. Byla to otázka číslo pět v závěrečném opakování. Ale to mu bylo všechno jedno, jako první se pohnul a rozběhnul se opačným směrem.

A tak Klára konečně získala, co chtěla. Ležela uprostřed přechodu s ostrým ledem u hlavy, který jí mrazil všechny nervy v těle, všichni lidé se o ní starali a obskakovali jí. Dokonce i auta zastavovala a řidiči vyskakovali ven aby se podívali, co se to stalo. Mnoho lidí ten den přijelo domů pozdě, protože Klára na silnici ležela ještě o chvíli déle, než musela. Nestalo se jí vcelku nic, ale vychutnávala si svůj dramatický moment a chvěla se blahem, když ucítila pár kapek krve na své hlavě. Klára cítila, že tento moment, který sice neměl příliš obsáhlou pointu, obstojí i jejímu vyhrocenému vkusu. Nebylo to ani moc přehnané (Kláře se vlastně nic nestalo a ani David se nešel nikam věšet), ale mělo to krev, dav lidí a napětí dopravní zácpy.

Klára věděla, že si tento moment bude pamatovat celý svůj dlouhý život.