Tenkrát když šlo všechno do prdele (1. díl- Smaragd pro Pepíčka)

Právě sedím ve svojí ordinaci s nohama na stole a polovičně spím. Ano, jsem doktorka, ale u mě se poslední dobou dveře netrhnou. To víte  devětadvacetiletá  dětská psycholožka málokoho zajímá. Teď si asi myslíte, že jsem úplnej cvok, ale poslední dobou to není  tak zlé.

Naneštěstí mě  z mého přemýšlení vytrhla Maruš.  Je to moje nejlepší kamarádka se kterou ráda zajdu na kafe. Známe se už od malička. Šli jsme spolu na doktořinu, jenomže Maruš nějak  zkazila zkoušky, tak je  sestra. Je pravda, že jí celkem jednu věc závidím… Její  dvě holky, který mají nádherně průzračně modré oči.

Já mít děti nemůžu, protože před dvěma roky jsem čekala chlapečka, ale… Když jsem byla v šestém měsíci opilej hulvát s dodávkou mě srazil do příkopu. Od té doby jsem v podstatě pořád v ordinaci, ale zpět k Maruš:

,, Ahoj Karolíno, Ježiši já tě vzudila promiň já příjdu později…´´ řekla od pootevřených dveří.

,, Ne, počkej  já jsem vzhůru. Pojď dál.´´  říkám a sundavám si nohy ze stolu.

,, No, tak  co máš na srdci??´´ptám se Maruš.

 Maruš  ke mně přiběhla jako kdyby jí někdo střelil do zadku a povídá:

,, Kájo, ono se to neříká snadno, ale… můj manžel , teda  bejvalej … Ne počkej to jsem řekla blbě…´´

Ještě je malá drobnost o které jsem vám neřekla. Totiž Maruš trvá celkem dlouho než se vymáčkne.

,, Karolíno, on totiž…´´blekotá Maruš ,, No, zase jsme se dali dohromady a dneska deme na večeri a já nemám nikoho kdo by mi pohlídal děti… prosím pohlídala bys je ???´´

,, Co??´´

,, Já vím je to hrozně  na rychlo…´´ podotýká Maruš.

,, Ne o to by ani nešlo horší je to s Tondou .´´pozavírám oči.

,, Pořád je, teda ještě se s tím nesmířil???´´ ptá se mě.

,, Ne a vypadá to, že ani do nejbližší nesmíří. Kruci vždyť  budeme za čtyři měsíce slavit třetí výročí..´´ 

,, Tak já to s s s tebou nechci nějak do podddrobna rozebírat , ale víš jaký to to je pro chlapa kkkdyž mu umře nemarrrrozenej kluk??´´ koktá.

,, No jasně. Stejně od tý doby se chová jako pes. Klidně ti holky pohlídám ať si třeba políbí zadnici…´´

,, Díky seš fakt zlatá. Paní doktorko, sním je přivézt???´´

,, Klidně stejně mi za chvíli končí směna.´´

,, Dík tak zatím ahoj!´´ říká a odchází.

Najednou se ve dveřích objevuje znovu i s pacientem.

,, Karolíno, Marie Suková ročník 2005, po těžkém  úrazu  hlavy ztratila většinu paměti a následná roztroušená  skleróza . Odmítá komunikovat a  je na úrovni dvouletého dítěte.´´ říká a podává mi její kartu.

,, Jistě, děkuji sestři. Dobrý den, Slávková Karolína. Posaďte se prosím.´´ říkám celkem zdvořile.

,, Děkuji Suková Jana.´´ podává mi ruku.

,, Tak co Maruško, pousměj se trošku vždyť seš tak hezká holčička.´´ říkám .

,, Crrrrrrrrrr!!! ´´ ozývá se s kabelky té ženy.

,, Promiňte. ´´ omlouvá se mi a bere telefon:

,, Rýšo, prosim tě nech toho jsem tady s tím malým kryplem. To víš že jí klidně nechám doma.  Jo, zamknu jí v pokoji,  aby nemohla nic zkurvit a ráda pudu s tebou na tu večeři. Pa pa lásko.´´

Dívám se na ní a kroutím hlavou:

,,  Jak můžete tohle říct o vlastní dceři??´´

,, Co prosím??? Vy asi nemáte tak debilní děti. Nevíte jak je to strašně těžký  je vychovávat….´´ ječí na mě ta ženská.

,, I kdybych měla tak s nimi rozhodně nebudu zacházet jako s kusy hadrů.´´ vytíkám jí.

,, Je jí skoro šest a pochcává se, šišlá a neudrží v ruce tužku!´´

,, Vypadněte z mojí ordinace! Tady máte kartu a jděte si hledat doktora, kterýmu to je jedno! Nazdar!!!´´ křičím na ni.

,, To Vás bude ještě mrzet paničko! A ještě moc dlouho!!´´

 V tu chvíli se ve dveřích objeví s pětiletou Anežkou a  tříletou Eliškou:

,, Co se tu děje??´´ ptá se.

,, Nic, ale máme o pacienta  míň…  Tak co holky půjdem? ´´

,, Jasně teto!!´´ usmívá se radostně Anežka.

,, Výborně! Tak já se jdu převlíknout…´´ říkám a beru do náruče malou Elišku ,,Tak ahoj já pádim… Holky dejte pusu mamince…´´

,, Ahoj mami!!´´ volá Eliška.

V šatně jsem to zvládla cekem rychle asi kvůli dětem.

K naší malé vilce to mám asi kilometr všemi  možnými ulicemi a uličkami. Bydlíme s Tondou v celkem  klidné části Prahy.

Beru za kliku u branky a přitom přemýšlím co mi na holky řekne Tonda. On není zlej, ale trochu mu přeskočilo. Má nádherné tmavé oči a kaštanové vlasy. Pracuje jako chirurg v jedné pražské nemocnici…

,, Teto, co dělá strejda Tonda?? Je pořád tak protivnej??´´ ptá se Anežka.

,, Neboj, strejda je ve skutečnosti hrozně hodnej, ale teď není ve své kůži.´´ říkám a dávám Anežce pusu.

Došla jsem k vchodovým dveřím , otevřela jsem a v šatně jsme holkám řekla:

,, Tak, zujte si botky a já jdu se podívat na strejdu…´´

 Od té doby co se stala ta věc tak nechce vidět ani jediné dítě… Nechci být na něj hnusná, ale v podstatě se chová hůř než všechny děti světa…

Jdu přes jídelnu do úzké chodby ke třetím dveřím z leva. Nevím proč, ale po každé  tam chodím. Je to pokojíček pro naše miminko.

Postýlka , polička s plyšovými hračkami, koberec….  Manželovi  nezáleží na postýlce, nebo koberci. To čeho si nejvíc  cenní je Malý dudlík. Dudlík leží na malém stolečku. Byl to první dudlík, který jsem koupili našemu mimi…

 Stojím otočená k oknu a svírám  dudlík v rukou, najednou na mě kdosi promluví:

,, Karolíno, slíbili jsme si přece, že jsem nebudeme chodit….´´

,, Antoníne, já tu chci být!!!´´ pravím vážně a dudlík si strkám do zadní kapsy od kalhot.

,, Pojď a zamknem tady!  A co to máš v ruce?´´

,, Nic!! Tak se podívej!!´´ natahuju ruce před sebe.

,, Ukaž mi to!!´´ křičí a chytá mě za ruce. Přejíždí mi rukou po zádech až k zadku. Já se bráním, ale…sahá mi do zadní kapsy kalhot a vytahuje dudlík.

Dívá  se na dudlík a pořád mě drží za zápěstí. Napřahuje  ruku a dává mi facku na tvář.

Já padám na podlahu a pokládám si ruku na tvář.

,, Jasně jsem ti řek, že na něj nemáš šahat!!! Co o sobě myslíš!!!´´ křičí na mě ze shora.

 ,, Teto,  Eliška si úplně sama sundala bo…´´

Usmívám se na ní a… To bylo tak všechno co jsem udělala než se rozbrečela.

Manžel pořád svírá v ruce dudlík a prochází kolem plačící Anežky.

Konečně vstávám z podlahy  a snažím se Anežku trochu uklidnit:

,, Copak princezno? Měla by ses radovat, že tvoje malá sestřička si konečně sama sundala botky… ´´    

  Popotahuje nudli a utírá si slzičku:

,, Já tě mám ráda a maminka s tatínkem  mě mají rádi.´´ popotahuje.

,, To víš že tě mají rodiče rádi nade všechno, ale… Co kdyby si mi s Anežkou pomohla uvařit nějakou dobrotu k večeři. Co říkáš?´´

,, Ráda!´´ cení na mě zuby radostí.

Beru Anežku do náruče a jdu směrem kuchyň.

,, Teto, této!´´ křičí na mě Eliška,, Podívej už jsem si sundala boty!´´

,, Seš šikulka! Tak jde kuchtit holky?´´ říkám a pokládám Anežku na zem.

,, Jasně!´´ usmívají se obě.

V tu chvíli vchází do místnosti manžel a klidně si sedne na židli u jídelního stolu. Dívá se na mě jak se snažím dělat maminku cizím dětem a usmívá se.

,, Tak ´´ mnu si ruce,,  Hotovo, holky! Teď nám zbývá ten nejtěžší úkol: připravit příbory a umýt hrnec a ,protože vidím jak jste hrozně unavené tak to asi budu muset udělat sama….´´

,, Ne, teto my to uděláme!´´ křičí jedna přes druhou.

,, Myslíte, že to zvládnete??´´

,,  Ano!!  Já už jsem velká holčička.´´ usmívá se Eliška.

,, Cože? Já jsem ale starší a chytřejší!´´ dodává Anežka.

,, Počkat , počkat! Tak to uděláme takhle: Eliška připraví stůl a Anežka umyje hrnec… Tak a hotovo!´´

Vidím vlastně celou dobu co jsme vařily jsem kouskem oka sledovala Tondu. Byl nadšený a usmíval se na všechny strany, ale když se na něj pořádně dívám tak se zase tváří jak na pohřbu.

Najednou vstane a jde do šatny.

,, Ty nebudeš večeřet?´´ ptám se zvýšeným tónem, protože dneska už mě vážně naštval, Halóóó! Slyší mě?´´

,, Jo, slyšim!´´  křičí.

,, Tak odpověz na otázku!´´ otáčím mu hlavu směrem ke mně.

,, Du do práce na noční, tak mě nezdržuj!! Už jsem tam dávno měl bejt!!´´ nazouvá si boty.

,, Víš co už mě serou ty tvoje čtyřiadvacítky!!  A nevracej se do tý doby dokud se nebudeš chovat normálně!!´´

,, Ty, ale víš moc dobře proč se chovám jak se chovám!´´

 ,, No, tak promiň, že kdybych znovu otěhotněla, tak by mě to zabilo!!´´

,, Nech toho!!´´

,, A čeho? Toho jak sis představoval, že budeš mít  svého chlapečka, jak on se měl  jmenovat…Jo Petříček….´´

,, Nech toho!! Lalalalalalala!´´

,, Chtěl si ho naučit chodit, mluvit a pak hrát fotbal. Viď, že jo?´´

,, Nazdar!!´´ bouchá s vchodovými dveřmi.

Vracím se do kuchyně a děti už seděly za stolem s výkřiky:

,, My máme hlad!´´´

,, To víš že vám to hnedka dám!!!´´

Večer  ukládám holky do postele a jdu si taky lehnout. Jako vždycky sama.

---