V Olomouci 16. března

V Olomouci 16. března 2010

Ahoj Kristy,

pamatuješ si ještě na zvláštní pocity mezi nocí a ránem? Prosím, neříkej, že nevíš, o čem mluvím. Mluvím o té chvíli, kdy nikdo neví, jestli už začal den nebo teprve končí noc. Chvíle kdy si absolutní ticho nedovolí rušit ani netalentování vrabci svým křikem. Slunce se pomalu dere na oblohu a já mám pocit, že něco není v pořádku.

Pamatuješ, kolik takových chvil jsme spolu prožívali. Vím, že teď nejspíš zavřeš oči a zavrtíš svou krásnou hlavou, ale stejně to tu zůstává. To něco, co nevyslovíš, nenajdeš a přece to pořád je. Ty hloupé vzpomínky na to, jak si opouštěla můj pokoj, a já si říkal, že takhle to je v pořádku, že takhle to má být.

Chtěl bych vědět, čí pokoje opouštíš dnes a kam spěcháš? Přes chodbu, přes ulici nebo až na druhý konec vlastního světa? Chtěl bych vědět, jestli jsi šťastná. Já vím, je to takové hloupé klišé, ale já bych si opravdu přál, abys šťastná byla. Dal bych cokoliv, za jeden tvůj úsměv a za kousek štěstí v tvých očích. Vzdal bych se všech nočních pochodů, tím zaplivaným cigaretovým městem a všech svých vzpomínek, na malou kavárnu nedaleko náměstí, i když to je první místo, kde jsme byli spolu. Sami.

Zvláštní, naučil jsem se brát, přijímat a dávat, naučil jsem se prodávat a nakupovat, naučil jsem se zpeněžit cokoliv a přemluvit kohokoliv, ale pocit štěstí nikomu vnutit neumím. A přál bych si to. Moc.

Ale možná už moje přání nepotřebuješ a možná už nevíš, že tajně chodím po obchodech a vybírám ti dárek k narozeninám, který ti stejně jako všechny ty předešlé roky nepošlu, jen si ho vystavím na poličku vedle tvé fotky a budu si říkat to sladké „kdyby“…

V noci mrzne a přes den se sem vkrádá jaro. Možná proto miluju tohle to neurčito. Ani ráno, ani den, svět jakoby stojí, jako by zapomněl na svůj úporný běh a jen hodiny rytmicky sčítají vteřiny. Slyšíš to? S každým jejich úderem jsem o něco starší, ale moudřejší si nepřipadám.

Vidíš, první ranní autobus. Takže asi právě odzvonilo tomu neurčitu, asi už opravdu přišel čas na první ranní kávu a já místo toho stojím u okna a sleduji líně se protahující kočku pod oknem. Čeká ji náročný den.

Co asi čeká tebe?

Kristián