Písmák Československá literární komunita
Tak jako generace autorů před vámi, publikujte svoji psanou tvorbu. Podělte se o svoje názory a sbírejte zpětnou vazbu na svoje díla. Inspirujte se a učte od nejlepších.
Přidejte seCo je malé, to je milé
21. 04. 2011
25
34
5140
Autor
Lakrov
Úvod
Za jedním úzkým mořem, nejméně dvěma řekami, asi třemi pohořími a čtvero hranicemi teče Vrbový potok a u něj leží neveliká zoologická zahrada. Žijí v ní zvířata maličká i ohromná. Některá jsou ráda ve vodě, jiná chodí ven jen za tmy a další by nejraději celý den létala v povětří. Mnohá z těch zvířat neznají jiný svět než svůj výběh, protože se v zoo už narodila. Ta droboučká si ani nevšimnou, že má jejich území nějaké ohraničení. Ale ta veliká, co byla přivezena z cizích krajů, poznají, že jsou daleko od všech svých blízkých. A tak se lidé, kteří o ně pečují, musí dobře starat o to, aby se v zoo cítila jako doma. Většina zvířat si naštěstí ráda hraje, a v tom má výhodu, protože kdo si hraje, najde si všude brzy kamarády. Pojďme se za nimi podívat.
„Víš, co je na světě nejkrásnější?“
„Nevím; možná slunce...?“
„Ne, přece peří! Peří a vzduch, jenž je jím vířen.“
Co je malé, to je milé
Od té doby, co se přistěhovala Kačenka, bylo ve sloním výběhu o poznání veseleji. Slon sice předtím nebyl vyloženě smutný, ale neměl si s kým povídat. Hrál si totiž hlavně s lidmi. Ti jeho řeči moc nerozuměli, a tak mluvili o věcech, které ho příliš nezajímaly. Jediný, kdo mu občas dělal společnost, byli vrabci. Ti toho napovídali! Jenže se pořád hádali a to Slona nebavilo. S Kačenkou to bylo jiné. Nehádala se, nekřičela, vlastně ani moc nemluvila. Většinou jen tiše plavala po rybníčku a prohlížela si svůj obraz ve vodě nebo si čechrala a pak zase urovnávala pírka. Když však něco řekla, byl to vždycky důvod k zasmání. Už od prvního rána, kdy se se Slonem seznámili.
„Jmenuji se Slon Indický a domů to mám daleko,“ představil se jí tehdy. „Ale teď mám vlastně doma tady.“ Myšlenka na nepředstavitelnou vzdálenost ho rozesmutnila.
„Říkáš Indický...?“ zamyslela se Kačenka; „A to je od našeho potoka napravo nebo nalevo?“
Se vzdálenostmi si Kačenka nelámala hlavu; sto kroků nebo tisíce kilometrů. Její příbuzní přece hnízdí po celém světě. Nějaká ta louže se najde skoro všude. A jestli je tam teplo nebo zima? Když se jim někde nelíbí, roztáhnou perutě a frrr! Na Slonovu odpověď, je-li Indie od potoka napravo nebo nalevo, Kačenka zjevně nečekala. Protáhla několikrát křídla, rozpřáhla je, udělala pár cákavých kroků po hladině a byla ve vzduchu.
„Co je malé, to je hezké,“ zasmál se do chobotu Slon, a rozhodl se, že o domově, který beztak nikdy nepoznal, už tedy mluvit nebude. Po mamince se mu díky téhle nové společnici už taky tolik nestýskalo.
Kačenka zčeřila nohama hladinu a dosedla zpátky na vodu. „Pojď si hrát,“ zavolala na Slona. „Umíš třeba žížaly? Nebo drobečky?“
Slon zavrtěl hlavou, protože žádnou z těch her neznal. Jenže slon, když zavrtí hlavou, rozkýve chobot, a to přišlo k smíchu zase Kačence. „Ještě!“ tleskala křídly a ze samé radosti se chystala znovu vzlétnout. Vtom se přihnalo povětří, až se na rybníčku udělaly vlny. Kačenka raději složila křídla a schovala se pod vyšší břeh. Topoly kolem výběhu se ohýbaly hned tím a hned zas opačným směrem. Vrzalo v nich a zlověstně praskalo. Slon se zadíval na kymácející se větve; jak se vlastně takhle zjara pozná, které jsou živé a které suché? Než naroste listí, tak těžko. Nejjistější by bylo, je ochutnat; dřevo jedí sloni moc rádi. Pár klacíků zrovna spadlo na zem.
„Pojď si se mnou zahrát větvičky,“ zavolal Slon na Kačenku. Smotal chobotem otýpku a pustil se do žvýkání. Většina větví byla suchých. Znovu si vzpomněl na maminku; na její vyprávění, jak pracovala pro cestovní kancelář, a jak museli občas odklízet z chodníků padlé stromy. Vtom se ozvalo mohutné zapraskání. Slon napřáhl chobot, jako by se chtěl bránit. Pak si vzpomněl na Kačenku a postavil se tak, aby tělem chránil rybníček. Silná větev se zakymácela a zvrátila se na opačnou stranu, ven z výběhu. Ozval se zvuk, jako když se rozzuřený pes zarazí o drátěný plot. Odněkud vystartovalo hejno poplašených ptáků a s křikem se rozlétlo všemi směry.
Den se přehoupl přes poledne. Slon dojedl větvičky, napil se vody a chystal se k odpočinku. Jedním okem pozoroval Kačenku; pestrobarevné peří se zrcadlilo na hladině. Druhým okem sledoval topoly; vítr se zmírnil, a tak se zdálo, že žádné další překvapení se již nechystá. Pohled na pastelové odstíny Kačenčina peří Slona uspával. Zavřel na chvilku oči. Když je znovu otevřel, překvapilo ho, že barvy, jež viděl předtím jen levým okem, vidí najednou i pravým. Dvě Kačenky? Kdepak, to se mi asi zase jen něco zdá, pomyslel si. Znovu zavřel a otevřel oči, ale barvy z pravého oka nezmizely. Naopak, zdály se být sytější než předtím. Hnědá, červená, černá, bílá, žlutá... Žlutá?! probral se Slon a otočil se doprava. Na zdi sedělo ptáče velké sotva jako vrabec, ale tiché jako Kačenka a stejně pestré.
„Co je malé, to je hezké,“ vydechl obdivně Slon a vydal se k ptáčeti.
To se trochu polekalo, popolétlo a sneslo se k rybníčku.
„Neboj,“ obrátil se Slon a vykročil k němu. „Budeme kamarádi. Jak se jmenuješ?“
„Já jsem Stehlík a jsem...“ odmlčelo se nesměle ptáče.
„Já jsem hezčí!“ skočila mu do řeči Kačenka a pro zdůraznění si dupla. Sprška vody a bláta, kterou rozstříkla, byla dost velká na to, aby Stehlíkovi podrazila nohy.
„Dávej pozor,“ napomenul Kačenku Slon a spěchal Stehlíkovi na pomoc. Jak ale šlápnul do vody, zvedla se vlna a Stehlíka s sebou spláchla dál od břehu.
„Stůj!!“ zarazila Slona Kačenka. „Nebo ho snad chceš učit plavat?!“ Dobrodila ke břehu a pomohla Stehlíkovi z vody.
Slon o kousek couvnul, a aby byl aspoň něco platný, natáhl ke Stehlíkovi chobot.
„Pomóc, had!“ vylekal se Stehlík a klovl.
„Jéjej, to to lechtá,“ zavrtěl se Slon. Špičkou chobotu pak opatrně uchopil zmáčeného Stehlíka a zvedl jej z bláta.
Teprve v proudu sloního dechu si Stehlík uvědomil, že ho nedrží had, že mu žádné nebezpečí nehrozí, a tak si ještě chvíli užíval tepla. Slon zatím hledal, kam by Stehlíka usadil. Všechny větvičky, na něž kdy dosáhl, už totiž dávno okousal. Jediné, co přečkalo, byl uschlý loňský bodlák, trčící z pukliny ve zdi. Stehlík se na něm kupodivu spokojeně uvelebil, jako by ani jiné sezení neznal. Pak se rozhlédl po výběhu. „Kde jsem to skončil,“ navázal na překažené představování. „Už vím,“ vzpomněl si: „Jsem Stehlík z voliéry lučního ptactva a jsem tu vlastně taky doma, protože z tohohle kraje pocházím. Takže tady zůstanu, i když vítr voliéru pobořil. A tobě jsem chtěl ještě říct,“ podíval se na Kačenku, „že jsi opravu hezčí než já. Jsi nejhezčí ptáče, jaké jsem kdy viděl.“
„Co je malé, to je hezké,“ bručel si pro sebe Slon a šmátral chobotem, nenajde-li za zdí ještě nějaké větvičky. „A když je to kromě hezkého ještě milé...“
Děkuji za návštěvu. Pokud se vám pohádka líbila, můžete otevřít další nebo zanechat komentář.
Pohádky zahrady u Vrbového potoka - Obsah
34 názorů
Slon je občas náramný chytrák a tak trochu pruďas, ale celkově jsou ty přiběhy vedené v duchu kamarádství, spolupráce a porozumění, postaveném na drobných nedorozuměních.
Děkuji za návštěvu a ocenění.
Není nad malé a milé kamarády... Slon je v Tvé pohádce hrozný sympaťák. Moc se mi to líbilo.
Pro Květoň Zahájský:
Děkuji za návštěvu a připomínku k "cestovní kanceláři". Budu ji mít na zřeteli při příštím kontrolním čtení.
Květoň Zahájský
19. 09. 2011
Pro Deepness:
Děkuji za návštěvu a zvláště pak děkuji za nabídku číst tyhle pohádky opravdovým dětem, kterou považuji (tedy pokud budou děti těm pohádkám rozumět) za jedno z nejvyšších ocenění :-)
Budem ich čítať deťom (veľa deťom) a vnukovi :) Sú nádherné. Chýbajú ju mi novodobé rozprávky, ktoré majú v sebe toľko "ľudskosti". Zvláštne, že ju majú práve Tvoje rozprávky o zvieratách...
Budem ich čítať deťom (veľa deťom) a vnukovi :) Sú nádherné. Chýbajú ju mi novodobé rozprávky, ktoré majú v sebe toľko "ľudskosti". Zvláštne, že ju majú práve Tvoje rozprávky o zvieratách...
Pro Laurent a maruna:
Moc děkuji za návštěvu a spolupráci při ověřování účinnosti textu.
Přeji, ať se dětem líbí:-))) Jsou to největší kritici... líbí, ani neditají, nelíbí - otočí se a jdou pryč:-))) Při čtení jsi mi připoměla můj nedávný pokus v jednom svém textu, označil jsem všude "to" a snažil se je nahrazovat, teda moc úspěšný jsem nebyl, hodně těžko se z textu odstraňují, nakonec jsem to vzdal:-)) Pohádka je milá, má i nápad, ale otázkou je, že je musí ohodnotit ti největší kritici - sami děti:-))
Vytiskla jsem si ji a přečtu dětem, píšeš dobře a pohádka je příjemná a milá. Je vidět, že máš zkušenosti s psaním.
Děkuji všem dalším čtenářům za návštěvu, komentáře a ocenění.
Vydání příští pohádky je plánováno na 21. května. Jste vítáni.
Děkuji za avi. Zatím jsem stihla jen tuhle, ale myslím, že taky vytisknu a zkusím číst naší Mišce. Je to moc milé, mám ráda takové čisté přírodní zvířátkové pohádky.
"Znovu si vzpomněl na maminku; na její vyprávění, jak pracovala pro cestovní kancelář, a jak museli občas odklízet z chodníků padlé stromy."
:))
ke zvířatům jsem měla vždycky blízko a tyhle se ti povedly. Pohádek není nikdy dost. :c)*
nezaměstnaný
22. 04. 2011
Všem dalším čtenářům děkuji za návštěvu, komentáře a ocenění.
Pro Edvin1:
Děkuji za nejúčinnější formu pomoci, ověření přijatelnosti textu na opravdových dětech :-)
(ty, pro něž tyhle pohádky chystám, jsou ještě příliš malé).
Pro nostalgik:
Taky nevím, odkud se vzalo: "Inter armas silent musae" :-)
Pro 45rpm:
V těchhle pohádkách je Kachnička (mandarínská) především velká parádnice; jenže v přírodě je to vlastně kačer :-)
Plus několik avíz (dotčení nechť prominou).
Ještě jako voják jsem v neděli odpoledne z malého tranzistorového rádia poslouchal pohádky. A nebyl jsem sám!
Pohádky, ty nás dokáží provázet celým životem...
***
Sebastiana
08. 04. 2011
Tvé pohádky se mi tak líbí, jsou tak dobře sepsané a dle mne hodnotné, že si je tisknu a večer je vnučce v posteli předčítám. Naslouchá - a to je pro Tebe dobrá známka, neboť je "literárně rozmlsaná" - už jsme jí přečetli pár moc dobrých knížek (Vítka jí musím číst furt dokola).
Díky za to - potěšil jsi mne.
Ed :-)
Pro baronka:
Děkuji za návštěvu a doufám, že ze snů, pohádkou přilákaných, zbyly jen ty hezké, barevné :-)
A protože od dodatečně zveřejněných 'děl uložených jako koncept' nejsou odesílána avíza, troufám si odhadovat, komu by byla adresována, a odeslat je pěšky (ručně). Dotčeným se omlouvám, ostatním přeju příjemné čtení.