Československá literární komunita

Tak jako generace autorů před vámi, publikujte svoji psanou tvorbu. Podělte se o svoje názory a sbírejte zpětnou vazbu na svoje díla. Inspirujte se a učte od nejlepších.

Přidejte se

Slůnovrat

Výběr: Zuzulinka, Janina6, Danielane

21. 01. 2012

5651

Autor

Lakrov

Úvod

Za jedním úzkým mořem, nejméně dvěma řekami, asi třemi pohořími a čtvero hranicemi teče Vrbový potok a u něj leží neveliká zoologická zahrada. Žijí v ní zvířata maličká i ohromná. Některá jsou ráda ve vodě, jiná chodí ven jen za tmy a další by nejraději celý den létala v povětří. Mnohá z těch zvířat neznají jiný svět než svůj výběh, protože se v zoo už narodila. Ta droboučká si ani nevšimnou, že má jejich území nějaké ohraničení. Ale ta veliká, co byla přivezena z cizích krajů, poznají, že jsou daleko od všech svých blízkých. A tak se lidé, kteří o ně pečují, musí dobře starat o to, aby se v zoo cítila jako doma. Většina zvířat si naštěstí ráda hraje, a v tom má výhodu, protože kdo si hraje, najde si všude brzy kamarády. Pojďme se za nimi podívat.

Slůnovrat

„Taky se vám zdá, že v poslední době chodí do zoo stále míň lidí?“ postěžoval si jednoho zimního podvečera Stehlík.

„Třeba je to tím, že jsou krátké dny a lidi nestačí za světla dojít k nám a zase zpátky domů,“ napadlo Kačenku.

„Ba ne, tím to myslím nebude,“ zauvažoval Tchoř. „Lidé odtud bydlí kousíček. Jak jsem se tuhle vracel z toho kurníku – teda co to povídám –, ale prázdný byl, vajíčka žádná, fakt.“

„Já ti dám vajíčka!“ spustil Slon, „tak se mi zdá, že si na tebe budu muset posvítit.“

„...a víte, čím svítí lidé, když je teď pořád tma?“ využil Tchoř příležitost změnit téma. „To byste nevěřili! Dávají světla na stromy; doma i venku na zahradě. Neumíte si představit, tu krásu, když vidíte pod každou větvičku a...“

„A kam se pak mají schovat na noc ptáci před kočkou?“ napadlo Stehlíka.

Tchoř se zamyslel, ale nevěděl. Žádného ptáka ani kočku totiž nepotkal. Potkal jen psa a o tom se mu vyprávět nechtělo, protože by to nebylo moc slavné vyprávění.

„To bych mohl okusovat větvičky i v noci,“ olizoval se Slon při představě osvětlených stromů. „Škoda, že tu něco takového taky nemáme...“

Vtom se na nebi rozzářilo světlo. Vypadalo jako jasně bílá hvězda, ale stoupalo rychle vzhůru; rychleji, než hvězdy po setmění, a zářilo víc a ještě víc, skoro jako slunce. Najednou se rozletělo na tisíce malých hvězd, a ty pomalu stékaly zpátky k zemi.

„Slunce vybouchnulo,“ zděsil se Stehlík.

„A bude pořád tma jako v...“ zarazil se Tchoř a zavětřil. „A smrad, jako tamtéž,“ doplnil, když k nim vítr donesl oblak kouře; „myslím v komíně,“ dodal na vysvětlenou.

„Ale já nechci, aby byla pořád tma,“ zanaříkala Kačenka. „Jak se teď na sebe podívám do vodního zrcadla?“

„Podíváš se do okna, v pavilonu,“ uklidňoval ji Slon. „Nahoře nade dveřmi svítí...“

Co svítí nade dveřmi už ostatní neslyšeli, neboť se ozvala ohlušující rána. Stehlík s Kačenkou strnuli. Tchoř se schoval do nory. Slon zvedl chobot, poplašeně zatroubil a chystal se k obraně; nebo k útoku? V nastalé tmě sám nevěděl. Naštěstí na nebi zazářilo další světlo.

„Koukněte, jaké má ten páv nevkusně barevné peří,“ pohoršila se Kačenka nad rozprostřeným ohnivým vějířem.

„Neříká se tomu duha?“ zeptal se opatrně Stehlík.

„Plnej kýbl slepičinců...!“ ulevil si Tchoř.

„To není žádný páv, ani duha,“ rozesmál se Slon, který první pochopil, co se děje. „To je přece ohňostroj! Maminka vyprávěla, že...“

Co maminka vyprávěla se však přes další praskání a rachocení opět nedozvěděli.

Pozdě v noci, když byli všichni – tentokrát i s Tchořem – v pavilonu, se ozval nový, zdmi trochu tlumený výbuch; po něm další a další a...

„Dvanáct?“ odhadl neurčitě Slon, když k nim již delší dobu žádný zvuk nedolehl.

„Tolik máme všichni dohromady nohou,“ napadlo Stehlíka.

„Kolik nohou mají vlastně lidé,“ prohlédla si ho zkoumavě Kačenka. „Dvě, jako ty a já, nebo čtyři?“

„Dvě,“ oznámil suše Tchoř. „Těm předním se u lidí říká ruce a mají je na to, aby si jimi mohli něco podat; jako Slon chobotem. Nebo aby si je mohli podávat s jinými lidmi.

„Maminka vyprávěla,“ přispěchal Slon s další příhodou, „že tam, kde žila, než nastoupila do prvního zaměstnání, vítali ohňostrojem Dlouhý rok. A taky si při tom podávali ruce.“

„A nebyl to náhodou Nový rok?“ ujišťoval se Tchoř. „Když jsem byl včera u tučňáků...“

„Cos zas dělal až u tučňáků,“ spustil Slon podezřívavě.

„Ale nic,“ mávl Tchoř tlapkou. „V zimě vajíčka stejně nemají. Ale jejich ošetřovatel si podával ruku s ošetřovatelem z bažantnice – tam taky žádná vajíčka nejsou – a přáli si hodně štěstí do Nového roku.“

„Tak to bude asi nějaký jiný svátek,“ zkonstatoval Slon, „protože Dlouhému roku, co o něm vyprávěla maminka, říkali také Slůnovrat a slavil se, když bylo venku teplo; a teď je zima.“

„A tam, odkud je tvoje maminka,“ napadlo Stehlíka, „mají vůbec někdy zimu?“

„To maminka neříkala,“ přiznal Slon. „Ale myslím, že tam mají úplně všecko; moře, pralesy i vysoké zasněžené kopce. Ale hlavně spoustu větviček na okusování,“ olízl se. „A o slůnovratu, to je když se sloni vracejí z dlouhého výletu zpátky domů, se větvičky zelenají nejvíc.“

„A ti dva ošetřovatelé u tučňáků,“ zpovídala Kačenka dál Tchoře, „taky si slibovali, že od Nového roku – nebo Dlouhého?“ koukla tázavě po Slonovi –, „budou všechno dělat jinak a lépe? Včera tu totiž byli kluk s tátou, a ten kluk říkal: 'Od Nového roku se začnu víc učit, abych už si nepletl zebru se žirafou.' a táta mu zase slíbil, že když se doopravdy začne učit, dá mu nějaké... peníze? – co jsou to vlastně ty peníze?“ změnila najednou Kačenka téma.

„Peníze,“ zamyslel se Tchoř, „to jsou takové vzácné papírky. Lidi s nimi chodí na trh a vyměňují je za zeleninu,“ oklepal se při představě, že ji jedí, „za slepice a taky za vajíčka,“ přivřel zasněně oči a zívl. „A jindy si zas ty papírky schovávají a mají radost, když nějaké dostanou.“

„Tak to jsem asi zrovna včera zahlédl,“ vybavil si Stehlík, „jak náš – tedy Slonův – ošetřovatel takový papírek dostal; měl z něj náramnou radost, ukazoval ho zvěrolékařovi a pak jej dal na nástěnku v té místnosti, kam je vidět oknem u východu z pavilonu.“

„Nezajdeme se tam podívat?“ napadlo Slona.

„A nezkusíme si nejdřív něco přát nebo slíbit, jako to udělali včera ten táta s klukem,“ vzpomněla si Kačenka. „To se mi totiž moc líbilo.“

„Tak dobře: Já bych si přál,“ zívl Tchoř a ostatní už tušili, co bude následovat, „aby nebyla pravda to, co jsme říkali zvečera; že vybouchlo Slunce a bude pořád tma. Chtěl bych, aby ráno slunce zase vyšlo, jako každý den, a svítilo. I když svítí hlavně ostatním, protože já jsem přes den většinou zalezlý v noře. A taky slibuju, že už nebudu tolik nadávat.“

„A já,“ načepýřila se Kačenka, „už se nebudu před ostatními ptáky vytahovat, že jsem nejhezčí. A přeju jim pestřejší peří, než je to moje.“

„A já už nebudu poplašený pokaždé, když někdo řekne kočka; teda dokud nějaká doopravdy nepřijde,“ dodával si kuráž Stehlík.

„Tak už se pojďte podívat na ten barevný papírek,“ přešlapoval nedočkavě Slon. „Já už chci konečně vidět, jak vypadají peníze.“

Tchoř a Kačenka podlezli ohraničení Slonova vnitřního výběhu. Stehlík odlétl a za chvíli se objevil za oknem v místnosti. Slon natahoval chobot přes zábradlí a snažil se dohlédnout, kam Stehlík ukazuje zobáčkem. Nad stolem visela nástěnka za jejímž rámem byl zastrčený tuhý papírek. Nebyl vůbec barevný. Byly na něm rovné čáry, na nichž seděly jakési klikyháky, a taky plocha plná čmáranic, připomínajících zamotané nitě. Vypadal spíš jako nějaká tabulka. V rohu papírku byl kulatý otisk, podobající se malé sloní šlápotě. Pod otiskem pak byl nevelký obdélníček se zoubkovanými okraji; ten jediný byl barevný.

„Co je na tom malém barevném zubatém obrázku?“ obrátil se Slon na Tchoře, protože se v šeru nemohl rozkoukat.

„Já myslím,“ začal nejistě Tchoř...

„A já už to vidím,“ rozradostnil se Slon. „Na tom obrázku je moje maminka! a ten papírek možná znamená, že už brzy přijede. Nebo ji za něj třeba budeme moci vyměnit. A víte, co bych si přál já?“ obrátil se k ostatním. „Chtěl bych, aby tu teď byla; nebo nejlépe celé naše stádo.“

„A jak by se sem asi vešlo,“ zeptal se pohoršeně Tchoř.

„Potřebovali bychom větší výběh,“ rozhlédl se Slon. „Tady už se stejně sotva otočím.“

„Když nedohlédneš od plotu k plotu, je výběh velký dost,“ zhodnotil Tchoř.

Slunce ráno vyšlo, jako každý jiný den. Tchoř se zaradoval, že se jeho přání splnilo a užuž se chystal pronést nějakou peprnou poznámku. Včas si ale vzpomněl na svůj slib, a tak řekl jen: „Krásný zimní den,“ a protáhl si hřbet.

Kačenka se rozhlížela po okolních stromech, kdy už se objeví pták s peřím ještě pestřejším, než je to její.

Stehlík nebojácně přeskakoval z keře na keř, vyhlížeje kočku, s představou, jak si to s ní tentokrát vyřídí. Naštěstí se žádná neobjevila.

Dopoledne se v místnosti za oknem stavil zvěrolékař a luštil klikyháky na tom včerejším papírku. Slon napjatě čekal, co bude, a schválně přecházel před oknem tam a zase zpátky, aby si ho zvěrolékař všiml. Ten však nakonec strčil papírek do kapsy a odešel. V dálce zaznělo cosi jako zatroubení a hned potom se za zdí ozval rachot nákladního auta, který všechno přehlušil. Lidské hlasy, dolehnuvší z toho směru, zněly, jako by se domlouvaly o jakési těžké práci. Za chvíli se pak ve výběhu objevila hromada větviček nebo spíš malých stromků, jaké Slon dosud nejedl; místo listí měly drobné zelené jehličky a chutnaly sice kysele, ale znamenitě. Přesto Slon vypadal zklamaně. Ostatním však neřekl nic.

Děkuji za návštěvu. Pokud se vám pohádka líbila, můžete otevřít další nebo zanechat komentář.

Pohádky zahrady u Vrbového potoka - Obsah

Úvod

Slon a barevné sny

Co je malé, to je milé

Čtvrtý kamínek

Ohně blízké, ohně vzdálené

Jak Kačence vyschnul rybníček

Kdo vystěhuje vetřelce

Čí je poklad

Jak se dal Slon k cirkusu

Maškarní