Smutnění

Smutnění

Jako když lístek na podzim usychá,

jako když křik koncertu utichá.

Jako když se predátor vkrade do cizího doupěte,

jako když člověk postaví dům v podobě poupěte.

Jako když láska nad nenávistí ve vztahu vyhrává,

jako když láska v nenávist se propadá.

Jako když po létě musí přijít podzim,

jako když nechci něco udělat, ale musim.

Jako když otec nenávidí svého syna,

jako když vypijeme moc vína.

Jako když němci dobili Varšavu,

přesně tak, jako když teď mám velkou obavu.

Přesně tak se někdy muž cítí,

přesně tak, jako po sezóně uschlé kvítí.

Sedí, do pokoje se vkrádá sluneční paprsek,

v místnosti dusno, nálada jako policejní okrsek.

Sedí, sám, nic neříká, sám se sebou v duchu si povídá.

Mluví se sebou, ach jo, je to asi blázen,

mluví se sebou, hledá v sobě sílu, kázeň.

Život je takový, jaký? Ne, takový ne , není černobílý.

Už zapomněl, že svět není jenom černá kaňka před nebem,

není dobré říkat, vše je zlé a nic s tím  nesvedem.

Snadné sedět v místnosti, sám v sobě si brečet,

snadné sedět v místnosti, v rohu na hrachu si klečet.

Snadné sedět v místnosti, jenom sobě vzlykat,

těžké, přetěžké sedět v místnosti, začít recept hledat.

Probuď se chlapče, zvedej se, najdi ten stabilní pilot,

Protože víš chlapče, utíkám..já jsem totiž tvůj život!!