Nemilé malé

Mě snad pukne srdce..

V životě jsem nezažila takovou bolest... Bezmoc... Zoufalství. Teprve teď jsem pochopila pravou podstatu těchto slov. 

Je mi zima... Pořád. Srdce mi buší a nedá se to zastavit. Střídají se u mě záchvaty pláče a absolutní lhostejnosti ke všemu. Nemám chuť na nic, nemám motivaci, žádná hudba ani film mě neuspokojí. 

Jediné, co bych chtěla  je, aby mě objal a už nepustil, aby mě měl upřímně rád. Víc nechci, jen trošku lásky... 

Už nemůžu. Dny jsou tak obtížné, dýchat je obtížné. Čas neutíká. 

Nemůžu jíst, ani spát a když přece usnu- pak se probudím a první vteřinu nevědomosti je mi tak krásně... Ale hned tu druhou se mi divoce rozbuší srdce a pohltí mě taková tíha na hrudi... 

Nemám komu se svěřit, ani nemám potřebu se svěřit. Chtěla bych jen, aby už to bylo dobré. Aby skutečně odpustil a zapomněl. 

Ale to on neumí. Nevyčítám. Je mi to líto. Nechce mě. Nemá mě rád.