Ráno

Každého potká štěstí i zvrat,

já tu teď v klidu umírám

a stále na svém trvám,

že nepomýšlím na návrat.

Ležím tu a nedoufám v záchranu,

mám neobvyklé snad hloupé přání,

že až  příjde ke mně jistá paní,

ať mne veme s sebou pomalu.

Roky ubíhaly rychlostí světelnou,

kéž smrt dá mi  na chvíli uvěřit,

že jsem mohla chtít víc žít

s radostí mně tak nemilou.

Cítím, jak se mne dotýkají cizí rty,

probouzím se s bolestí hlavy

nesnáším tyhle raní stavy

a jen prohodím:" To seš zas ty?"

Odcházím sama s vědomím,

že bruslím na tenkém ledě

a vidím to celkem bledě

ve svých dvanácti - už nebloudím.