Písmák Československá literární komunita
Tak jako generace autorů před vámi, publikujte svoji psanou tvorbu. Podělte se o svoje názory a sbírejte zpětnou vazbu na svoje díla. Inspirujte se a učte od nejlepších.
Přidejte seJe to tak... nebo ne?- 1. část
31. 03. 2011
1
4
722
Autor
Zuzzik9
Když jsem se tak dívala na hodiny, pořád jsem nemohla pochopit, proč se musí měnit čas ze zimního na letní.
Kdo to sakra vymyslel? Člověk musí vstávat o hodinu dřív (jasně jde i o hodinu dřív spát), ale i tak je to úplně na nic.
Jak říká náš učitel češtiny, je to na dvě věci. Na nic a na prd. V tomhle mu musím dát za pravdu.
Proč mám vlastně oboje hodiny oranžové? Já vím, divná otázka, ale když se nad tím zamyslím, tak mi to přijde nějaké podivné.
Celý pokoj mám stylizovaný do fialova a kolem samé oranžové věci. Asi mě to k té barvě nějak táhne. Co s tím nadělám.
Nejenom barva mě zaujala. I ručička ukazující šest hodin. Už dvě dlouhé hodiny se učím přírodopis a pořád mi to ne a ne vlézt do hlavy.
Pitomí plazi a ryby. Koho zajímá, že ryba má proudnicovitý tvar těla? No mě teda určitě ne.
Stačí mi, že zvířata rozeznám, víc toho umět nemusím. Náhodou v ZOO jsem toho věděla celkem dost (no tak dobře rozeznala jsem jen žirafu a hrocha, kdo mohl vědět, že ta malá potvůrka je surikata).
No, ale aspoň nějaké pozitivum na zítřku je, že za 1)uvidím svého kluka a za 2) přijde nějaká nová holka.
Snad to nebude taková pipka jako Laura a spol. Asi se na ten příroďák vykašlu. Nejlepší bude, když se půjdu nachystat do školy.
A co si zítra vezmu na sebe? No nad tím ještě popřemýšlím. Byla jsem teď dva týdny nemocná a tak už se do školy těším.
No ne. Sedm hodin. Musím jít dolů na večeři, jinak naši budou zase šílet. Krom toho dnes máme mé nejoblíbenější jídlo. Špagety s boloňskou omáčkou. Mňamka.
„Pojď už dolů, Zuzko,“ slyším z kuchyně volat mámu.
„Jo, vždyť už jdu.“
Zaklapla jsem sešit a seběhla dolů ze schodů. V kuchyni u stolu na mě už čekala hromada boloňských špaget.
S chutí jsem se do nich pustila a než přišel bratr, první porci už jsem měla snězenou.
No jo, můj rozmazlený, předpubertální bratr. Rozkrok až u kolen, kšiltovka otočená kšiltem dozadu a vytahané mikiny. To je on.
Znáte to. Takový ten skate styl. Člověk požádá rodiče o psa a oni mu pořídí bratra. No koho by to nenaštvalo.
„Čau lidí,“ prohlásil můj „velebratr“.
„Tome, nech toho alespoň u jídla, ano? Jestli se tak chováš ve škole, budiž, ale doma se budeš chovat slušně,“ řekla rozhodně mamka.
„Mami, buď ráda, že ho ve škole nevidíš. Tam se chová jak úplný tele,“ zasmála jsem se vlastnímu projevu.
„Ty toho, Zuzko taky nech. Proč se k sobě nemůžete chovat hezky?“
„Protože se Zuzana chová jak nemyslící barbína,“ zašklebil se Tomáš.
„A taky proto, že Tomášovi vysáli mozek mimozemšťani a do hlavy mu místo něj nasypali oříšky,“ oplatila jsem mu úšklebek.
„Moc vtipný.“
„Tak a dost. Okamžitě toho nechte, jinak spát a to bez večeře,“ rozčílila se mamka.
Vyplázla jsem na Tomáše jazyk, jelikož já už jsem jedla. Mamča to zahlédla a já už věděla, že bude zle.
„Zuzano, další porce už nebude. Okamžitě do postele zhasnout a spát,“ vyjela na mě.
„Vždyť je teprve půl osmé. Nemůžu jít přece tak brzo spát,“ vyhrkla jsem.
„Už jsem řekla.“
No skvělý, teď s ní už nic nehne. Celý večer strávím zavřená v pokoji. A to jsem se chtěla dívat na SuperStar.
Když jsem vycházela po schodech, zahlédla jsem ještě bratrovo vypláznutí jazyka. Ten malý skřet!
Tak po pár hodinách ležení v posteli a tajného čtení už se mi celkem začínalo chtít spát.
Ale chuť na špagety, únavu přemohla. Tak jsem se proplížila do kuchyně a tajně si tam jich pár na talíř dala.
To mamka určitě nepozná. Když jsem je dojedla, po chvíli jsem usnula. Zítra bude náročný den, pomyslela jsem si, než jsem padla do hlubokého spánku.
Ráno jsem se probudila šokem. Ten budík mě jednou zabije. Takový zvouček, to musí probudit celý barák.
Tak se jde vzít si něco pěkného na sebe. Jenže co, že? No tak třeba tu riflovou sukni a červené, pruhované tílko.
Jo, to by šlo. Sakra ještě umýt zuby, já bych na to úplně zapomněla. Snad bratříček zase nebude blokovat koupelnu.
To bych ho už přerazila. A ještě se musím nasnídat. Jak já to všechno stihnu?
Bratr měl štěstí, koupelnu neblokoval, nejspíš ještě spí. Že by mu někdo vypnul budík?(hihi)
To jsou ty moje noční procházky. Takže zuby vyčištěné, už jenom snídaně. Nebo že bych se na to vykašlala?
Vzala jsem si jen do ruky housku, dala tašku na záda a už jsem valila. Ještě, že to mám ke škole blízko, jinak bych to asi nestihla.
Procházela jsem vstupní bránou, když najednou vidím, houf kluků a uprostřed nějakou osůbku.
Co to tam je? Nějaký nový model skeatu, či co? Když se ale zadívám pečlivěji, vidím, že to není žádný nový model skeatu, ale ta nová holka.
Proč kolem ní stojí tolik kluků? Aha, už jsem to pochopila. Dlouhé nohy, krásné blond vlasy a růžová minisukně.
A proč tam ksakru stojí i MŮJ KLUK? Vždyť on nad ní doslova slintá. Najednou do mě vrazila moje kamarádka Sára.
„Ahoj Zuzi. Všimla jsi si té nové holky? Ona je doslova magnet. Všichni kluci se za ní hned zběhli. Jako by je očarovala,“ chrlila slova rychle.
„Jo všimla. Je to nějaké divné,“ prohlásila jsem klidně.
Doopravdy jsem se, ale cítila hrozně. Tohle měl být super den. A místo toho? Přijde nějaká blondýnka a všechno zkazí. Ale to by mi Petr (ten můj supr boží klučina) přeci neudělal.
„Podívej. To musí mít nějaké vysvětlení. Třeba jim něco ukazuje, nebo tak,“ snažila jsem se to nějak objasnit a podívala se směrem k blondýnce.
„No to určitě. Leda tak svoje super dlouhé nohy v té minisukni. Si ji rovnou nemusela brát, vždyť je tak krátká, že ji ani nepotřebuje,“ zakončila kamarádka.
Najednou se k nám přihnala Kristýna. Konkrétně, moje druhé nejlepší kamarádka. Byla tak udýchaná, že jí ani nešlo rozumět. Mlela něco o té nové holce.
„P.. prý se se jme…jmenuje,“ koktala.
„Hele Kristy, zpomal, jo? Hezky pomalu,“ nabádala jsem ji.
Chvíli se vydýchala a pak spustila:
„No, chtěla jsem vám říct, že ta nová se jmenuje Soňa. Přijela prý z Prahy. Slyšeli jste ji, jak mluví? Ta má víc sebevědomí než my všechny dohromady.“
„To snad není možný. No, já zkusím s Petrem promluvit. Třeba jsme to špatně pochopily, jo?“ pověděla jsem s nadějí v hlase, že by se snad z tohoto fiaska mohlo nakonec vyklubat ještě něco dobrého.
Rozeběhla jsem se k houfu těch uslintaných, pod sukni čumících kluků.
„Ahoj Peťo. Co tady prosím tě děláš?“ zeptala jsem se.
„Ehm. A ty jsi kdo?“
„Jak kdo jsem? To je nějaká hodně hloupá sranda, ne? Já jsem přece Zuzka. Tvoje holka, vzpomínáš?“ zasmála jsem se s trochu podezřením v hlase.
„Moje holka? Já, ale miluju jenom Soňu. Běž pryč. Nechci tě vidět. Jsi lhářka,“ zakončil.
„Cože? Lhářka? Jak to myslíš? Vždyť spolu přece chodíme. Sám jsi mi to říkal,“ snažila jsem se mu připomenout a do očí se mi draly slzy.
Jenže Petr už mi nevěnoval jediný pohled. Otočil se zpátky k Soni a naslouchal jejímu rádoby vtipnému příběhu.
Co se to s ním děje? Jakoby to ani nebyl on.
Když jsem se vracela zpátky k holkám, už jsem slzy zadržet nemohla. Prostě jsem se rozbrečela jako malé dítě.
Sára a Kristy se ke mně hned přihnaly a vyptávaly se, co se stalo. Mezi vzlyky, jsem jim celou událost vypověděla.
„To přece není možné. V tom něco musí být. Přece by se s tebou nerozešel. A už vůbec ne takovým způsobem. To není on, vždyť ho znáš,“ ujišťovala mě Sára.
„Já už nevím, čemu mám věřit,“ rozbrečela jsem se znova.
„Musíme zjistit, co se stalo. Budeme Soňu sledovat, nebo tak něco, třeba se něco dozvíme,“ napadlo Kristy.
„Holky, vy jste tak hodný. Díky,“ zasmála jsem se přes ubrečenou tvář.
„Však my víme,“ rozesmály se taky.
Celý den proběhl celkem v poklidu, ale pořád jsem se nemohla soustředit. Přemýšlela jsem nad Petrovými slovy.
S holkama jsme se dohodly, že po škole budeme Soňu sledovat a podíváme se, kde bydlí.
Po obědě už jsme čekaly schované za keři a nemohly jsme se dočkat, až vyjde ven Soňa. Samozřejmě byla obklopena davem kluků, ale když se vypravila domů, všechny je odehnala, že chce prý být sama.
A jako špionky jsme ji sledovaly až k jejímu domu. Nebyl nijak zvlášť velký, ale za ním se rozkládala poměrně obří zahrada.
Dům byl nabarvený na světle fialovo a vypadal útulně. Ale nějak nám k Soni neseděl.
Když do něj vcházela, ohlédla se, jakoby nechtěla, aby ji někdo viděl. Rychle jsme se přikrčily.
Po chvíli jsme uviděly z okna domu vyšlehnout záblesk bílého světla. Všechny jsme se podivily, co to asi může být.
Když Soňa z domu zase vyšla, rozhodly jsme se, že se po něm trochu porozhlédneme.
Když o tom přece nikdo vědět nebude, tak se nám nic nestane. Okno, ze kterého záblesk vyšlehl, bylo otevřené a tak jsme jím vlezli dovnitř.
Čekala, bych v domě cokoliv, jen ne to, co jsem viděla.
4 názory
Opravdu je mi 11 :)) Děkuju, vždycky se tu "kapitolu" snažím ukončit nějak tak, aby to bylo zajímavé a aby se diváci vraceli.
Její brat je opravdu mladší, možná jse to měla ještě upravit :) Jestli se podíváš i na další díl, až vložím budu moc ráda :))