To nebyl jen sen

A sakra. Právě jsem dočetla knížku: Krvavé křídlo. Měli jsme ji jako povinnou četbu. Je mi to, ale nějaké divné. Horor jako povinná četba. Radši se ještě jednou podívám do deníčku.

A sakra podruhé. Půjčila jsem si stejnojmennou knihu od jiného autora. No tak to mám vážně radost. Ne jen, že budu muset přečíst ještě jednu knížku, ale taky jsem četla nejhorší horor v mém životě.

Víte, o čem byl? Vážně to chcete vědět? Rozmyslete si to raději dvakrát. Takže ano? Tak fajn.

Příběh vyprávěl o dívce jménem Valentýna (mimochodem tak se jmenuji i já), které se každou noc zdávaly děsivé sny. Budila se celá zpocená a s křikem. Zdávalo se jí o děsivých situacích, o kamarádech.

Každý sen, který se jí zdál, se pak stal i ve skutečnosti. Po každé chodila spát se strachem, že ve svém snu někdo z jejích blízkých umře.

Nikdy se však nestalo, že by ve snu byla ona sama. Jen jednou, jedinkrát. Ta noc byla obzvlášť děsivá. Ve snu bloudila v temném lese. Pořád za sebou někoho slyšela, ale neviděla.

Cestičkou, kterou našla, přiběhla k rybníku. Někdo do ní zezadu strčil a ona do něj spadla. Snažila se plavat. Jenže to nešlo. Najednou jakoby z rybníka byla hustá bažina.

Po chvíli kopání, mávání rukama a snažená dostat se z té smrtící pasti ven, začal někdo Valentýnu tahat za nohu. V ten okamžik se probudila. Byla vyděšená, zpocená a udýchaná víc jak jindy.

Druhý den ráno se Týna vypravila do školy. Šla si nazout boty, ale byly celé od bahna a zelené husté hmoty. Dívčino srdce tlouklo čím dál rychleji.

Uklidnila se a šla tedy do školy. Celé vyučování přemýšlela nad snem a nad zablácenými botami. Když v přírodopise najednou uslyšela hlas učitelky: „Dnes si zajdeme do lesa na kraji města, kde budeme pozorovat rostliny a různé živočichy."

Se strachem a zděšení vyrazila Týna se svojí třídou do lesa. Když tam došli, všichni měli jít po jednom hledat různé druhy rostlin do herbáře a fotit si zvířata, která uvidí.

A v tu chvíli to začalo. Týna začala pobíhat po lese, protože za sebou někoho slyšela. Všechno se to stalo přesně stejně jako ve snu.

V bažině, kam dívčina spadla, už nemohla dále vzdorovat, byla unavená a zmožená. Nechala se vtáhnout dolů pod hladinu. Její tělo se pomalu sneslo na hladinu bažiny.

Ještě předtím než Týna zůstala v bezvědomí, viděla mlhavou postavu, která měla na tváři škodolibý úsměv a hýbala rty. Asi něco říkala. Tomu, ale děvče nerozumělo.

Tahání zmizelo. Jen tam tak ležela a nic se nedělo. Proč jí chtěl někdo zabít? To se nikdo nikdy nedozvěděl. Možná kvůli jejímu nadání, předpovědět co se stane.

Nějaká síla ji chtěla zprovoznit ze života. A povedlo se jí to. Říká se, ale že holčička přešla do klidného světa, kde teď „žije". Ale to co si prožila, už nikdo nezmění.

Jakmile jsem tento příběh dočetla, běhal mi mráz po zádech. Ne, že by to bylo tak děsivé, ale nevím, působilo to na mě zvláštně, tajemně.

Každopádně, bylo pozdě a já už musela jít spát. Ráno jsem se oblékla, umyla, nasnídala a šla do školy. Před dveřmi našeho bytu stály mé boty, jenže celé od bláta a zelené mazlavé hmoty. Stejně jako v příběhu. To snad ne, ztuhla mi krev v žilách.

To nemůže být pravda, mít stejné jméno neznamená, že mě čeká to stejné, nebo snad ano? ... Dneska máme přírodopis a učitelka nám slíbila, že půjdeme do lesa.

„Osudu neutečeš, holčičko," zazněl zlověstný smích.