Růže (volné pokračování miniatury Kresby na chodníku)

Dostal jsem za to pokutu. Docela slušnou. Za ty malby na chodníku. Za pár dní jsem se byl do té ulice podívat. Pořád tam byly. Prošel jsem kolem těch domů a počítal je. Čtyřicet. Několik z nich se pokusili majitelé domů smýt, ale všechna ta srdce tam pořád byla. Ještě to bude stát hodně peněz, pomyslel jsem si (a to nemluvím o pokutě za to, kterou jsem ještě nezaplatil).

Šel jsem do města, do květinářství. V posledních měsících jsem v něm byl často. Tentokrát za jiným účelem a na dlouho asi naposled. Objednal jsem si čtyřicet rudých růží a vyšel ven.

Náhoda je zlá a já jí zrovna náhodou potkal, jen co jsem za sebou zavřel dveře obchodu. Pozdravili jsme se, zdvořile se na sebe pousmáli a šli si každý svou cestou. Bolelo to. Neumím popsat jak. Radši ani nechci.

Dal jsem si na hlavu kapuci a sklonil jsem ji. Nechtěl jsem nikoho vidět, s nikým mluvit. Chvátal jsem domů.

Vyhrabal jsem ze sklepa pět váz. To by mělo stačit. Rozestavěl jsem je po pokoji, nalil do nich vodu. Za chvíli bude můj pokoj mít hezkou výzdobu. Zaběhl jsem zpátky do města pro ty kytky. Stálo to všechny peníze, co jsem měl. Týdenní výplatu z brigády.

Počkal jsem, až se setmí.

Vzal jsem růže a vrátil se na místo činu. Do každého srdce jsem jednu položil. Sedl jsem na chodník na kraj ulice, opřel se o zeď a spal. Nastavil jsem si budík na pátou ráno. Tentokrát uvidím, jak se lidi budou tvářit...