Písmák Československá literární komunita
Tak jako generace autorů před vámi, publikujte svoji psanou tvorbu. Podělte se o svoje názory a sbírejte zpětnou vazbu na svoje díla. Inspirujte se a učte od nejlepších.
Přidejte seInfekční
13. 04. 2011
6
20
2837
Autor
lenkak
Sedí u okna. Paprsky slunce ji šimrají v očích, mhouří je a zpívá písničku. Chová miminko v zavinovačce. Někomu by se asi zdálo příliš oblečené, ale jen ona ví, že ho musí pečlivě chránit před chladem a světlem.
Vzpomínala s úsměvem, jak se v porodnici bála svých představ. Že spoluležící maminka, rozcuchaná a s hysterickým smíchem jako Viktorka u splavu, vezme její dítě a ho vyhodí z okna. Nebo uklízečka, ta taky často ve fantazii rozbouřené návalem hormonů, házela dítě ze třetího patra na chodník anebo do odpadkového koše s nápisem „INFEKČNÍ“.
---
Cítila se divně, když po delší době vyrazila s malým na procházku. Konečně vysvitlo sluníčko, jaro dorazilo a vonělo intenzivním příslibem pseudokrásných dnů. Lidi dokonce odložili i bundy a svetry, zahlédla několik bláznů pouze v krátkém rukávu. Zas až takové horko není, řekla si a raději malému přitáhla deku ještě víc kolem ramínek. Střechu kočáru stáhla hlouběji.
Nenápadně zkontrolovala, jestli si nezapomněla vzít kalhoty nebo nemá na rameni dětské zvratky. Neshledala ale nic netradičního- tak zase nechápala, proč na ni tedy lidi civí? S pohledem upřeným přímo před sebe, minula rychle skupinku maminek s kočárky nebo většími dětmi, které pobíhaly a ječely kolem. Jen letmým kradmým pohledem se ujistila, jestli je náhodou nezná. Nevěděla ale, nebyly jí povědomé. Tomu se nedivila, poslední dobou jí totiž nikdo nebyl povědomý. Souseda odvedle poznala jen tehdy, měl- li s sebou svého černého knírače a paní z prvního patra zase vozila stříbrný kočárek se třemi koly. Taky domovnici s jezevčíkem si pamatovala. Zbytek paneláku jí splýval v bezvýrazné obličeje a postavy, lidi, které každý den vždycky viděla poprvé v životě.
Když byla pár metrů za maminkami, najednou se hlasitě rozesmály. Trhla sebou, ale pokračovala dál. S největší pravděpodobností se smějí jí, blesklo jí hlavou. Byla zvyklá na takové myšlenky, přesto se pokaždé ještě víc stáhla do své ulity, jejíž závity umožňovaly pohyb pouze dovnitř, nikoli však ven. Objela rychle blok, druhým vchodem se vrátila domů a s úlevou za sebou zabouchla dveře bytu. Fuj, zítra ven nepůjde, obden procházka stačí.
Srdceryvný výkřik ji probudil ze sna. Dítě! Něco se stalo malému! Vystřelila z postele a rozsvítila lampičku. Ustlaná postýlka byla prázdná!
„Kristepane! Kristepane!!“, zařvala a rozběhla se z ložnice. Srdce jí málem vyskočilo z hrudi- co se děje, kde je? Prohledávala zuřivě a zoufale celý byt. Tichý byt. Jen probzučený monotónním zvukem zářivek. Její dítě nikde nebylo! Přebalovací pult s pečlivě složenými olejíčky, mastičkami a plenami. Houpací lehátko v koutě. Kočárek v předsíni. Prázdný, nic, žádný zvuk! Celý panelák spí, tři hodiny ráno.
Konečně ho našla! Rozplakala se úlevou. Vyndala malého z prádelního koše, naštěstí spinkal, o ničem nevěděl. Lehounce ho houpala na ruce, pečlivě zavinutého v huňaté rychlozavinovačce. Druhou rukou si zapálila cigaretu a opřela se o zeď, s každým vdechnutím kouře cítila, jak se uklidňuje a tep srdce se dostává k normálu.
Ráno pak v kuchyni jako obvykle seškrabala jídlo z talíře a spláchla porci do záchodu. Vylila lahvičky plné zkyslého kojeneckého mléka. Pečlivě je umyla a nechala deset minut sterilizovat v mikrovlnce.
„Nenávidíš mě!“, křičela a přes clonu slz neviděla dítě před sebou. Svírala ho v náručí a plakala, nebo spíš se pláčem otřásala, chodila zbrkle sem a tam po pokoji, houpaje na rukou řvoucího potomka. Krabatou pusinkou zoufale prosil. Ale o co? Co sakra chce?! Všechno udělala správně, přebalila, nakrmila, oblékla, houpe ho, všechno!
Dělá jí to schválně! Řve, protože jí nenávidí a chce ji trýznit a trestat. Ví, že ona o své lásce k němu pochybuje, ba co hůř, že ji postrádá.
„Já nevim- nevim!“ vyrážela mezi vzlyky k uzlíčku v náruči. „Nevim, jestli tě mam ráda! --- Ty víš, že tě nechci!“
Zvonění si nevšímala, chtěla jen spát a spát, neměla zájem nikoho vidět a miminko spí tvrdě, toho nikdy hluk nevzbudí. Až když zvonek poněkolikáté řinčel neodbytnou naléhavostí a přidalo se ostré klepání na dveře, šla je otevřít.
„Dobrý den,“ pozdravil starší muž s mohutným knírem. Druhý, o něco mladší, zato silnější a plešatější, jen kývl.
„Paní Bornová?“
Kývla, připravená ty otravy z fleku vyhodit, určitě zase nutí levnější elektriku nebo pojištění. Tu ale oba vytáhli kožená pouzdérka, která po rozevření odhalila průkazy a odznaky.
„Kriminální policie, potřebovali bysme, abyste šla s námi,“ klidně a bez hnutí svalu v tváři ji vyzval kníratý.
„Proč?“ vyděsila se. Přihodilo se snad někomu něco??
„To bych nerad řešil na chodbě.“
„Ale já nemůžu nikam jít, jsem doma s miminkem,“ pokynula rukou směrem k ložnici, kde spalo dítě. Policisté si vyměnili pohled.
„Můžeme dál,“ konstatoval, neptal se, mladší muž. Víceméně ani nemohla protestovat, jeho asertivita hraničila s profesionální drzostí, když vešel do dveří. Kývla tedy hlavou a svolila, aby šli dál.
„Mohli bysme se na to dítě podívat?“ Kníráč byl o poznání vlídnější než jeho připlešlý kolega.
„Ale on spí!“ vyhrkla a oči jí začaly těkat ze strany na stranu. V hrudi pocítila nepochopitelnou paniku. Proč chtějí vidět její dítě? Kriminálka přece nechodí kontrolovat děti. Co vůbec chtějí?? KDO to vlastně je? Zloději dětí, pedofilové, vrazi nebo šílenci? Proboha! Mozek pracoval na plné obrátky, reagovala okamžitě, vrazila do mužů, kteří zaujímali místo mezi ní a ložnicí. Povedlo se jí využít překvapení, protáhla se mezi nimi a postavila se bojovně před dveře. Prudce dýchala, rozkročená a nachýlená dopředu, připravená bránit své dítě.
„Paní Bornová, uklidněte se,“ přistoupil k ní opatrně mladší. Vědoucím pohledem sklouzl ke kníráči. V hlavě jí blikala červená kontrolka, před očima rudá mlha a v uších hučelo. Pak uslyšela pláč svého miminka. Natočila hlavu a naslouchala. Volalo jí! Plakalo, až se zalykalo. Otočila se a vnikla do ložnice, protáhla se dveřmi a zabouchla je za sebou. Rychle vzala z postýlky plačícího drobečka, mačkala ho v náručí a zoufale koukala, jak muži pomalu vstupují za nimi. Do toho se jí v hlavě rozhoukaly sirény, místnost se roztočila. Dítě řvalo, dusilo se, třeštilo oči. V tom se jí podlomily nohy a jen taktak že neupadla, svezla se do rohu k postýlce a jen bezmocně seděla, kývala se a pevně k sobě tiskla zabalené dítě.
Policista použil mobil a za pár minut už se oknem blížilo houkání sanitky.
---
Katatonické pacientce vyprostili z křečovitě sevřených prstů zavinovačku vyplněnou uzlíčkem deky. Nebylo třeba dalšího použití síly, přestala se bránit už v sanitce, upadla do stavu naprosté neaktivity. Její byt zajistili policisté, kteří ji doprovázeli do léčebny. V kanceláři primáře teď domlouvali soudní příkaz.
---
„Jak dlouho jsem tady?“ zeptala se jednoho rána na terapii. Doktorka Nová za ní chodívala často, měla ji raději než jiné doktory, od těch se nikdy nic nedozvěděla, jen si brali její deník. To se jí nelíbilo. Doktorce Nové věřila, protože ta věřila jí.
„Půl roku a kousek, paní Bornová.“
„Půl roku…“ němě hlesla. „A kdy mi přinesete miminko?“
„,Kde máte deník, paní Bornová?“ zeptala se doktorka, jako by otázku neslyšela a koukala po stole. Do deníku si měli pacienti zapisovat všechno, co jim denně přišlo na mysl. Deník paní Bornové už byl sedmý silný sešit, v tomhle směru pacientka spolupracovala výborně až nadstandardně. Jen s realitou se nechtěla smířit. Nemohla. I přes silné dávky léků a psychoterapii stále trpěla bludy.
„Kam jste ho dali?“ otázala se znovu se zasněným úsměvem na dítě.
„Paní Bornová, vezmeme si dneska váš deník, můžeme se tak domluvit?“
„Dobře,“ vstala a přinesla ošoupaný sešit. Otevřela jej na první stránce, kde měla přilepenou obálku. Na pokyn lékařky z ní vyndala list papíru, značně ohmataný a četla:
Mareček je nejnádhernější miminko na světě. Je to můj andílek, moje všechno, moje láska. Ale nezasloužím si ho! On potřebuje jinou maminku, lepší než jsem já. Nesmím ho tu u sebe už dál nechávat, jen by trpěl a nemohl by vyrůst ve velkého a silného Posla. On musí pomáhat lidem, až bude velký! Musím ho poslat jinam, tam kam patří, můj andílek, Mareček, co tak nádherně voní…
-------
Výňatky ze zápisu jednání krajského soudu:
pitevní zpráva… hmotnost těla 5320g, příčina smrti utonutí, známky násilí nejsou zjevné, kojenec jinak bez patologie, v dobrém výživovém stavu…
…tělo kojence nalezeno v lese… v průrvě mezi balvany na improvizovaném lůžku z rostlin, přítomny květiny běžně se v českých lesích nevyskytující, dále svíčky a valoun křišťálového skla…
…obžalovaná udává, že svého syna Marka Němce, narozeného 24. listopadu 2010 v Praze, neusmrtila, ale podle jejích slov „poslala k andělům, aby ho lépe vychovali“. Dle posudku odborného znalce z oboru psychiatrie jednala obžalovaná pod vlivem laktační psychózy, kód F53.1, což je závažné onemocnění, projevující se mimo jiné bludy a halucinacemi. Po vraždě svého dítěte, kdy je utopila ve vaně při večerním koupání a posléze uložila na udávané místo v lese, se dotyčná domnívala, že její dítě stále žije a dle toho jednala…
…proto se obžalovaná Alena Bornová, narozená 14. října 1985 v Hradci Králové, dopustila trestného činu vraždy dle § 219 odstavce 2 trestního zákona… obviněná byla odsouzena k trestu odnětí svobody v trvání dvanácti let… soud nařizuje ústavní psychiatrickou léčbu…
20 názorů
Richard Hrob
01. 04. 2013Ty bláho tohle je super text. Je to tak silné, a poměrně vhodně doplněné o soudní reálie. To textu přidává na kvalitě. Výborné, skutečně výborné. Tipuji*
Květoň Zahájský
30. 05. 2011
Juj, díky moc! :) Chyby opravím, díky za upozornění. Najít ten paragraf byl tedy výkon, to ti povim, co jsem díky tomu všechno ohavnýho na netu našla, brr.
Otec není, jak píšeš, je to svobodná matka. Původně jsem měla v plánu ještě další rozměr a to popis jejich vztahu, nebo spíš rozchodu, v rámci její psychiky, ale už to na mě bylo moc složitý :)
Já si taky říkala, že je to tam divné, u Viktorky, opravím to, díky.
Ještě na to mrknu, díky moc za rady!
Je to lepší; obzvlášť od té "dějové" pasáže, zahájené slovy: "Srdceryvný výkřik ji probudil...". Předchozí popisný odstavec by šlo po slohové stránce ještě vylepšit. A ve druhém odstavce jedna nespojitost, vzniklá zřejmě při dodatečných úpravách:
...jako Viktorka u splavu a ho vyhodí z okna...
by mělo vypadat asi:
...jako Viktorka u splavu, a vyhodí ho z okna...
Lakrov, avi- pokusila jsem se to malinko zlidštit. Jen to odlišení reality, přítomnosti a minulosti jsem úplně nevěděla, jak vyřešit, hodně jsem si pomohla grafickou úpravou. Předem díky za čtení.
tu depku si zrejme menšiu či väčšiu zažila na malé výnimky každá (tiež som sa jej nevyhla), každopádne som si tento textík i napriek tej útržkovitosti, ako píše lakrov, odneisla ako jeden z lepších tady
doniesol niečo popísané v tej úzkosti, akú to vytvára i v reále ... bez omáčiek, a bez fňukania
Myslela jsem to tak, že to neskončilo smrtí, ale taky mám právě v blízkosti maminku hospitalizovnou v léčebně :( Sama jsem mateřství odnesla "jen" depresí, ale rozumím. A jak píšeš, děkuju Bohu, že jsme nebyla tehdy sama, děsivý!
možno ten tvoj nie, ale žiaľ stávajú sa ... mám kamošku, čo ju kvôli laktačnej psychóze museli od dieťaťa oddeliť nasilu, našťastie to vtedy dopadlo dobre, lebo s ňou stále niekto bol ...
ale ak zostane žena v tejto situácii sama ... fuuuj, ani domyslieť
Děkuji Petrusho, v to jsem doufala, že to zamrazí. Naštěstí až tak tragický scénář ze skutečosti nevychází.
až ma striaslo ... brrr
je tenký kus ničoho medzi dobrým koncom a niečím, čo tí, čo ho prežívajú, nikdy nepochopia ....
> ... mám taky problémy s interpunkcí
Interpunkce je (skoro) to poslední, co je pro text povídky důležité. Tu opraví každý učitel jazyka (českého) :-))
Děkuju moc! Tak si představuju kritiku a vážím si toho ;)
Tou segmentovaností myslíš třeba to, jak popisuju scénu v ložnici a najednou začnou houkat sirény- že tam asi nejde poznat, jestli to je skutečnost, nebo to je jen pocit protagonistky- v tomhle smyslu, aby to bylo znát? To mi vůbec nepřišlo, vidíš, jak to mám v hlavě a sama vím, co a jak.
Na přímou řeč mrknu. U ní mám taky problémy s interpunkcí.
Námětem je to zajímavé a nápad postavit děj na skutečné (nebo jakoby skutečné) událosi je taky dobrý. Líčení pocitů a nejistot čerstvé matky působí celkem uvěřitelně.
O něco slabší jsou přímé řeči, jejich slovosled či nádech strojenosti; od toho by pomohle několikeré opakované čtení textu, nejlépe nahlas.
Celkově je text tak trochu útržkovitý, a je zřejmé, že záměrně, za účelem zvýšení kontrastu a napětí. Takže vlastně asi nevadí ona 'útržkovitost', ale to jakou větou tyhle po sobě následující 'segmenty' končí a začínají nebo jak rozdílným slohem jsou napsány. Napadá mě, že ze kterékoli věty každého z těch 'segmentů' by mělo být znát, zda jde o popis pocitů protagonistky, lékařskou zprávu, o úřední rozhovor nebo o zamžné, snové vnímání reality. Je jen věcí trpělivosti si tohle ujasnit a 'aplikovat' do textu.
Každopádně, za snahu sestavit příběh založený i na něčem jiném než jen na vlastní fantazii, zasloužíš tip.