Dejte mu do ruky pistoli

„Dejte mi do ruky pistoli a já vám ukážu, co s ní dovedu."  Říkal jsem jim, když mi bylo deset.

Poprvé poznal jsem, jak voní smrt.

„Nedávejte mu pistoli!" říkali oni.

V očích se jim zrcadlila hrůza. Hrůza z dítěte, kterého zkáza změnila v muže.

Nechápali, že já nejsem ten zlý. Nechápali, z čeho moje touha po pistoli pramení...

Jsem malý - počkám.

„Dejte mi pistoli a já vám ukážu, co s ní svedu." Říkal jsem jim, když mi bylo patnáct.

Vůni smrti jsem z hlavy nevyhnal.

„Nedávejte mu pistoli!" Křičeli oni.

 Obličeje zrůzněné děsem. Děsem z chlapce, jehož vzpomínky na zkázu, změnily ve starce.

Představa zbraně v mé ruce je strašila víc než noc.

Jsem mladý - počkám.

„Dejte mi pero a já vám ukážu, co s ním provedu." Říkal jsem, když mi bylo dvacet.

Smrt dovedně schovaná za úsměvem, neztratila nic ze své síly.

„Dejte mu pero."  Krčili rameny oni.

 Představa kousku psacího kovu jim bázeň nenaháněla. Bláhoví... Naivní... Stupidní.

Nemají už strach z mladého muže, jehož vzpomínky na prožitou zkázu zahubily.

Jsem mrtvý - nemusím už čekat. Mám totiž věčnost.

Jed v mých vzpomínkách dokonal metamorfózu.

Už netoužím po pistoli. I tak jsem totiž zemřel...

Dali mi do ruky zbraň mnohem účinnější. Zbraň, kterou neotočím proti sobě, jak jsem původně zamýšlel.

Zbraň, s níž začnu i dokončím své dílo, na jehož konci budou ONI.

ONI a jejich lhostejnost.

ONI a jejich hloupost.

ONI a jejich neschopnost ochránit nevinné před utrpením...