Obléháni Karmielu

Inspirováno knihou Obléháni Krišnapuru

 

„Mamí, dáme tam nahoru hvězdu?“ Zeptal se malý Břéťa, pro kterého byly Vánoce roku 1982 jeho dvanácté  a ze samé nedočkavosti  poskakoval u stromečku.

„Neboj se, to víš že jí tam dáme. Musíš jenom chvilku počkat.“ Odvětila paní Květoňová , která byla vždy na Štědrý den trochu nervózní. Jenomže letos byla její nervozita obzvláště intenzivní. Nejspíše kvůli tomu, že tyto Vánoce trávili s rodinou v Izraelském městečku Karmiel. „Za chvilku dorazí pan Tošev, ten ti s tim určitě pomůže.“

„Jééé,“ zajásal Břéťa, který měl pana doktora velice rád. Nedočkavě se tedy vydal směrem k oknu jejich skromné vily, kde se příjemně uvelebil a vyčkával. Pan Tošev byl kolega starého pana Květoně. Oba pracovali v nemocnici, pan Tošev na gynekologii, zatímco pan Květoň se na svět díval z jiné perspektivy, byl to totiž otorhinolaryngolog[1]. Břéťa vždy strašně rád poslouchal jejich dlouhé debaty o práci. Vždy, když se oba trochu přiopili, začali vyprávět pracovní nehody, které v nemocnici zažili. Většinou končily všechny stejně, vždy jeden z nich něco našel ve svém pacientovi.

„Támhle jsou,“ zařval Břéťa a rozeběhl se ven a pelášil tatínkovi naproti.

„Počkej počkej chvilku,“ zastavila ho paní Květoňová. „Nezapomeň, že pan Tošev je Žid. Oni neslaví Vánoce, jako my, oni mají vlastní svátky, takže se snaž být ohleduplný a nemluv pořád jenom o Vánocích.“

Břéťa mamince všechno odkýval a rozeběhnul se do předsíně. Po chvilce si však uvědomil, že má na sobě tričko s nápisem Jesus loves you. Rychle ho tedy ze sebe sundal a pokračoval k tátovi. Ten už stál u branky a když zahlédnul Břéťu bez trika, trochu se polekal.

„Co to děláš, ty kluku bláznivá? Chceš nastydnout? Proč na sobě nemáš triko.“

„No já,“ zamyslel se Břéťa. „Já už trika nenosim. Na mě jsou moc Vánoční.“ Dodal a významně mrknul na pana Toševa.

„Co to povídáš? Řekni mi pravdu ty kluku jeden.“ Zpřísnil hlas tatínek. Jenomže Břéťa se styděl a začal se strašně červenat. A když se Břéťa červenal, nebylo to jako všichni normální kluci, nýbrž mu vždy zrudnul jenom nos.

„Podívej se na sebe. Už máš celej červenej nos z tý zimy.“ Napomenul ho tatínek a Břéťa si uvědomi, že zná jenom jednoho živočicha s rudým nosem: Rudolfa.

„Ten neni červenej, to já mám modrej nos.“ Rozhodl se oponovat Břéťa a zachránit tím celou situaci.

„Ale nepovídej mi tady takovýhle hlouposti.“ Utnul otec tento rozhovor a podle pohledu už se nehodlal záležitostí dále zabývat. Po chvilce konečně všichni dorazili do obýváku, kde už vše bylo připraveno k štědrovečerní večeři. Jediný kdo chyběl byly dámy Johnsonová a Wagnerová. To byly dvě největší kamarádky paní Květoňové, se kterými se seznámila v Karmielu.

„Tak se posaď kolego. Užij si tu naši Vánoční pohodu.“ Vyzval pan Květoň svého kolegu. Pan Tošev se neupejpal a samozřejmě zasedl ke krabici plné cukroví. No a jak je pro Židy typické, začal se s verbou ládovat malými rohlíčky a včelími úly.

„Jsem ti to řikala,“ sykla paní Květoňová na pana Květoně. „Nám to všechno sežere.“

„Ježiši, nevytahuj tady zase ty svoje řeči. Jednou je to kolega, tak se k sobě musíme chovat hezky. Já taky nemám rád ty tvoje ‚kamarádky‘.“

„Aspoň mi pořád nevyžíraj ledničku.“

„To ne, ale já jsem zase neslyšel pana Toševa mluvit o tom, že by měl jeho přítel obří penis, protože byl černej.“ Zaútočil pan Květoň na svou manželku její vlastní zbraní, když tu náhle.

„POMOC. Pomozte nám,“ ozvalo se zpoza rohu, odkud vybíhaly dámy Wagnerová a Johnosonová pronásledovány davem židovských radikálu.  Všichni, kteří byli zrovna v místnosti se rychle nahrnuli k oknu, aby věděli, co se venku děje. A najednou si všimli důvodu, proč jsou dámy pronásledovány. Paní Johnsonová, asi čtyřicetiletá černoška, si na sebe vzala oblek Santa Klause.

„Ty vole, ta je blbá,“ prohlásil pan Tošev a přesunul se od okna k troubě, kde začal okukovat kapra, který se vevnitř zrovna pekl. Paní Květoňová se snažila tuhle situaci přehlédnout, ale její jindy pěkně bílá pleť se nyní naprosto přeměnila na rudou.

„Miláčku, ty jsi nám nějak zrudla.“ Šťouchnul si pan Květoň do své manželky, což neuniklo malému Břéťovi, který dodal „Neni spíš modrá?“

Jak tak všichni koukali z okna. Uvědomil si pan Květoň, že by možná mohli dámám pomoct. Ty dvě zoufalkyně se blížily k jejich domu s ohromným davem v patách. Když už se dostaly ke vchodovým dveřím, pan Květoň je otevřel a schoval dvě uprchlice k sobě do baráku. Ovšem neuvědomoval si vážnost situace a rozzuřený dav toho využil a zabral za kliku a pokusil se obrané dveře otevřít. Naštěstí se dole objevil pan Tošev, který chápal židovskou mentalitu nejlépe z přítomných. Proto rychle zamknul dveře a okénkem nad vchodovými dveřmi prohodil hrst drobáků. Dveře se najednou uvolnily a všichni je tedy mohli společnými silami zablokovat.

„Co jste tam dělaly vy dvě?“ zeptala se paní Květoňová svých kamarádek.

„Ale já nic,“ prohlásila pani Johnsonová ve svém Santa Klausovském oblečku. „Tady paní Wagnerová si nejspíše myslela, že může díky své bystrosti vydělat balík. No tak si stoupla před mešitu a začala tam vyřvávat: ‚Nové vydání Tóry. Tóra už nebude nepochopitelná, jako dříve. Všechny problémové pasáže změněny a vysvětleny. Pouhých...‘.“

„Takhle to nebylo,“ ohradila se paní Wagnerová za chůze do obývacího pokoje. „Normálně jsem tam stála, když najednou přišla tady kolegyně ve svém oblečku a všechny je na nás poštvala.“

„Já jsem na nás nikoho nepoštvala. Jenom jsem se jim snažila vysvětlit, že si nemusí dělat starosti kvůli velikosti jejich penisů,“ řekla paní Johnsonová a pan Květoň se významně podíval na svou manželku. „Nemůžou se prostě měřit s černochama.“

Paní Johnsonová byla připravena rozvíjet svou verzi, ovšem byla náhle přerušena kamenem, který rozbil okno a dopadnul přímo na Vánoční stůl. A všichni najednou ztuhnuli. Břéťa, manželé Květoňovi, pan Tošev i paní Johnsonová a Wagnerová, všichni tupě zírali na to, jak kámen rozbil mísu s koláčky. Jako první se odvážil pohnout pan Tošev, protože jakožto Žid počítal s tím, že bude svými lidmi chráněn. Když došel k oknu, všimnul si, že dav, který se před chvilkou obsazoval zahradu náležící vile pana Květoně se zvětšil asi padesátkrát. Dorazily známé militantní skupiny Bar Micva 1935 a členové Ligy za košér stravu závodních jídelen. Místo tyčí a klacků už měli s sebou kapesní děla a digitální hodinky.

„Parchanti, ti to ale myslej vážně,“ pronesl pan Tošev.

„Znáte Židy,“ odvětila paní Květoňová, která se vydala hned za panem Toševem.

„Mamí, dáme nahoru už tu hvězdu,“ pronesl malý Břéťa, který si neuvědomoval vážnost situace.

„Počkej broučku. Musíme tady teď něco vyřešit.“ Odpověděla paní Květoňová a vydala se směrem k němu. Jenomže to neměla dělat. Oknem přiletěla Menora a zabodnula se jí rovnou do břicha. Padla na zem a zdlouhavým „uf“ se schoulila do embrionální polohy.

„Zavolejte někdo doktora,“ zavolala paní Wagnerová, která byla jako správna Němka silně pohoršena tímto svícnem.

„Stojí vedle vás,“ upozornila svou kamarádku paní Johnsonová.

„No tak můj obor jsou sice ženy...,“ zareagoval pan Tošev, jenomže ho přerušil pan Květoň. „To jo, ale tím doktorem myslela mě.“

„Ale kdeže, vás nemohla myslet. Vy se věnujete hlavě a krku. Tohle je spíše moje partie.“

„To víte že jo. Vy a to vaše AIDS,“ řekl na adresu pana Toševa pan Květoň.

„Děláte si ze mě srandu. AIDS bude v pár letech nejhorší světová epidemie. Něco jako mor ve středověku.“ Zareagoval pan Tošev

„Hahaha. Problém bude, že lidé budou vysedávat moc u televize a budou mít špatné držení těla a krk jim bude způsobovat smrtelná muka.“

„To víte že jo, krk. Pardon, ale vaše argumenty nemají žádný vědecký podklad. Myslíte si, že...“ chtěl se hádat dál pan Tošev, ale paní Květoňová na tom nebyla moc dobře. Proto oba doktoři společně vzali paní Květoňovou na postel a začali ji ošetřovat.

„Paní Wagnerova, mohla byste se prosím pokusit nějak zklidnit ty Židy, kteří nás obléhají,“ požádal pan Květoň.

„Určitě, hlavně ať se nic nestane vaší ženě.“ Řekla paní Wagnerová a vyrazil na balkon. Otevřela dveře a rozbouřený dav najednou zmlknul. Plna odvahy se postavila na okraj jako k řečnickému pultu a spustila: „Copak se nestydíte. Zranili jste nevinou ženu. To si myslíte, že tímto něčeho docílíte. Chováte se jak banda zvířat,“ řekla impulzivně paní Wagnerová a dav se opravdu začal lehce kát a litovat svých činů. „Proto pojďte všichni a poslechněte si Slovo Boží. Příběh, který je nám všem dobře znám a spojuje nás. Příběh spasitele Ježíše Krista,“ dořekla paní Wagnerova a proletěl kolem ní výtisk Kupce Benátského, který znovu rozhořčený dav hodil směrem k paní Wagnrové.

„Co to tam děláte ženská,“ zařvala na ní paní Johnsonová a vydala se sama zklidnit rozhořčený dav. Ve svém santovském obleku odsunula paní Wagnerovou do pozadí a začala. „Víte, jaký je rozdíl mezi Židem a skautem? Skaut se z tábora vrací.“

Židi měli vždycky problémy. Teď byl jejich největší problém oslava Vánoc u Květoňů. Květoňovi byli naopak bezproblémová rodinka, jenomže nyní měli Menoru v břiše paní Květoňové.

„To se musí vytáhnout,“ navrhnul pan Květoň.

„Ba ne, naopak, to se tam musí šoupnout víc,“ odvětil gynekolog Tošev.

„Víc jo, jako třeba až dozádu co? Vy chytorlíne.“

„Lepší než to vytáhnout. A víte co, já vám ukážu, že je lepší to šoupnout dál.“

„To mi klidně ukažte, ale ne na mojí ženě,“ chránil pan Květoň svou trpící manželku.

„A jak vám to mám teda ukázat?“

„My to ukažte na sobě,“ vyzval pana Toševa pan Květoň.

„No a kde mám asi vzít Menoru vy chytrolíne,“ zeptal se pana Květoně, ale neměl to dělat. Ten totiž vyšel na balkon a prohlásil: „Darwin má novou teorii o původu lidstva. Řiká v ní, že z opice se vyvinul žid a z žida a zase křesťan. To znamená, že se konečně našel mezičlánek mezi člověkem a opicí.“ Neuběhla ani minutka a přiletěla krásná Menora přímo Toševovi do břicha.

„Tak tady jí máte, kolego.“

„No, tak teď už musim jenom. Ahhhh,“ zařval bolestí pan Tošev a snažil se posunout si Menoru hlouběji do břicha. Ale nešlo mu to.

„Tak vidíte, co jsem vám říkal. Neni to lepší. Takže ji moji ženě vyndáme a bude to.“

„Ne počkejte,“ přerušil pana Květoně sýpavým hlasem Tošev. „Zatlačte jí hlouběji do mě a uvidíme.“

„Proč bych prosim vás měl podporovat tuto hloupou teorii. Víte co, kašlu na vás.,“ zakončil diskuzi pan Květoň a uraženě se vydal do vedlejšího pokoje. Tam se malý Břéťa koukal na televizi a společně s paní Johnosonovou a Wagnerovou se ládoval kaprem.

„Tatí, dáme nahoru tu hvězdu,“ zeptal se Břéťa tatínka.

„No tak pojď ty kluku,“ řekl pan Květoň, když tu náhle začala velká židovská ofenziva. Židé se shromáždili a snažili se prorazit.

Pan Květoň se strašně lekl a začal urychleně organizovat obranu. „Rychle, Břéťo, vem ten obraz.“ Břéťa udělal jak měl a podal ho tátovi, který ho hodil dolů před bránu. Škoda jen, že to byl obraz Richarda Wagnera. Ten nezafungoval vůbec, jak měl a židy naopak ještě více rozčílil.

„Rychle synu. Podej mi nějaký knížky. Nesmíme se vzdát bez boje.“

Břéťa podával starostlivě jednu knížku za druhou a na hlavách židů se postupně objevily takové tituly, jako: Arthur de Gobineau, Esej o nerovnosti lidských ras. Život Alexandra II. a Alexandra III aneb Pogromy, nebo třeba Wilhelm Marra, Cesta k vítězství germánství nad židovstvím.

„Doprdele to nemůžeš vzít něco normálního,“ zařval pan Květoň ládujíce další antisemitské knížky z okna na syna.

„Vždyť tady nic jinýho nemáme,“ oponoval syn a k ruce se mů blížil Wilhelm Scherer.

A opravdu. Vyházeli celou knihovnu i s časopisy a jediné knížky, které nebyly antisemitské, byly Bambi a Obléhání Krišnapuru.

Když jim došla knihovna, přesunuli se společně do jídelny použít pár obrazů. Tam však našli mrtvou paní Květoňovou, která ležela spokojeně na zemi a vedle ní seděl pan Tošev, který se ládoval housenkama. Pan Květoň se na chvíli zarazil a vypadal, jako že každou chvíli propukne v pláč. Po chvilce to nevydržel a musel se zeptat.

„Proč jíte ty housenky?“

„Ale, došel kapr a mám hlad,“ odvětil pan Tošev

„Nechte mi jich taky pár,“ řekl pan Květoň a spokojeně zasednul.

„Kde ste je vůbec vyhrábnul, pane Tošev?“

„Židi už nemaj co házet, tak házej kameny a hlínu.“

„Aha. No a jak dlouho už nás vůbec obléhaj?“ ptal se dál pan Květoň

„Skoro čtyři hodiny.“

„Aha, no tak to by měli každou chvíli skončit.“

Jak pan Květoň odhadoval, tak se také stalo. Po celých čtyřech hodinách se armáda, která se vytvořila u vily manželů Květoňových rozešla. Nepodařilo se jim dostat dovnitř a pomalu, ale jistě je to přestalo bavit.

„Tatí, dáme tam nahoru hvězdu?“ zeptal se Břéťa.

„To víš že jo.“

Oba dva vzali stromeček. Vítezoslavně ho postavili na balkón a nasadili na vrcholek jeho nejkrásnější větve hvězdu. Oba dva si užívali ty krásné pocity pohody a lásky.

„Cože, oni slavěj Vánoce,“ zařval vůdce skupiny Šalamounovy hovna a kruh se dokončil.

---