Bezmoc

 

Bezmoc

 

Kapitola I.

„Kristin jak jsi mi to mohla udělat?“  Sarah klečela nad ležící mrtvou ženou a plakala. Kdyby měla popsat své pocity byly by to v prvé řadě bezmoc, smutek a vztek. Její ruce přímo bušili do těla mrtvé dívky. Oči naplněné slzy jí přetékali po tvářích a kapali na ležící tělo. Nebyli to jen oči naplněné slzami byly to i oči naplněné zlostí.

Před rokem:

Jako každý páteční večer se Kristin vydala do klubu, kde se scházela se svými přáteli. Dnes měla se setkání velice divný pocit. Od rána jí nebylo zrovna nejlépe. I přes to se rozhodla jít ven. Když dorazila, posadila se vedle Erika na pohovku a zeptala se kde je Sarah. Sarah byla její nejlepší kamarádka vyrůstali spolu. Měla se tu s ní dnes setkat.

„Sara dnes nepřijde má něco prý domluveného s Tomem.“

„Aha to je divné nic mi nepsala.“

„No asi zapomněla tak co dáš si pivo?“

„Dnes si dám jen kolu nějak mě od rána není dobře.“

Kristin po rozhovoru s Erikem myslela jen na to, kde by mohla být Sara. Pak se po pár vteřinách zvedla a zamířila k baru.

Za barem byl zrovna její oblíbený barman. Poněkud jí její pohled na něj zvedl náladu. Najednou cítila vibrovat kapsu. Došlo jí, že se jedná o mobil a tak se otočila a zamířila směrem k záchodkům, kde bylo klidněji a mohla si vychutnat rozhovor, který nebude jen monologem. Zvedla telefon přičemž na druhé straně se objevil hlas ženy okamžitě poznala, že se jedná o její matku.

„Miláčku musíš jet hned do nemocnice tvému otci se přitížilo“

Kristinin otec měl rakovinu plic. Doktoři mu nedávali moc času. Rodina se začala smiřovat s tím, že je otec brzy opustí, za každý den s ním děkovali.

 Po rozhovoru s matkou okamžitě zamířila k nemocnici byla sice na druhé straně města, ale nebylo to daleko zhruba patnáct minut cesty. Kristin to zvládla za necelých sedm minut. Přišla k pultu a zeptala se kde leží její otec. V tom přiběhla její matka s pláčem jí objala a hladila po vlasech. Slova nebyla potřeba cítila tlukot matčina srdce, které bušilo jako by snad hodiny běhala. Kristininy oči se začali naplňovat slzami. Nohy se jí začali podlamovat a objetí matky začala brát jako podpěru, která jí nedovolí upadnout. Matčina ruka přejíždějící po jejich vlasech bylo jako mávání křídly.

„Proč? Mami proč? Prosím řekni, že to není pravda prosím.“

„Miláčku to bude dobrý zvládneme to.“

„Dobrý? Dobrý už to nebude táta je on je...“ Kristinin hlas utichl. Pustila se s obětí matky a zahleděla se přes slzy do jejich očí. 

„Chci ho vidět.“

Otec ještě ležel odpojen od přístrojů na nemocniční posteli připravován k odvezení do márnice. Kristin pomaloučku otevřela dveře a vešla do pokoje. Sestřička popřála upřímnou soustrast. Ovšem oči Kristin se na sestřičku ani nepodívaly. Nemohly se odtrhnout od ležícího muže na posteli. Přistoupila k němu blíže a vzala ho za ruku.

„Nechám vás tu o samotě.“ Ani tyto slova Kristininy oči nedonutili se odtrhnout od jejího otce.

„Proč? Já myslela jsem, že na to jsem připravená říkal jsi mi, že se mam na tebe usmívat až se budu loučit. Nejde to já… vrat se já nejsem na to připravena. Nestihla jsem ti ani říci jak tě mam ráda.  Prosím neopouštěj mě.“ Čím více slov Kristin vypouštěla z úst tím více slz jí stékala po tváři přímo na blůzku. Bezmoc tížící její srdce jí táhla jak psychicky tak i fyzicky k zemi, ke dnu. V tom vešla do pokoje matka se slovy.

„Kristin měly bychom už jít“

„Ne já nikam nejdu chci tu ještě chvíli s ním být.“

„Musejí ho odvést do márnice.“

„Do márnice? Mami nemluv tak je to přeci můj otec a tvůj manžel.“

„Je to těžký pro nás všechny prosím neztěžuj to ještě víc.“

„To ty to stěžuješ!“ Po dolehnutí do ticha těchto slov se Kristin zvedla a odešla z pokoje.

Kapitola II.

Druhý den se sešla se Sarah a pozvala jí na pohřeb. Pohřeb se měl konat příští týden ve středu. Sarah Kristin objala.

„Je mi to tak líto Kristin. Víš že mě tu máš!“

„Děkuju. Ale odjedu pryč hned po pohřbu.“

„Ale kam by jsi jezdila? Mama tě tet bude potřebovat.“

Kristin se vyvlékla z obětí. „Nechci po tobě schválení prostě jedu.“

Kristin se v hlavě honily neskutečné myšlenky její psychika byla ponořena do hlubin oceánu. Možná by to porada s odborníkem spravila, jenže ona vsakovala své pocity do sebe jako půda déšť. Myšlenka vrácení otce ze světa mrtvých jí tikala v hlavě jako budík, který má každou chvíli zazvonit.

      Doma se oblékla do černého roláku s velice dlouhými rukávy a volných černých kalhot. Své dlouhé vlasy si nechala rozpuštěné. Sešla dolu po schodech a zamířila do kuchyně, která se používala také jako jídelna. Kristin věděla, že v kuchyni sedí matka nad sklenkou červeného vína. Přisedla si naproti matce, nalila si víno do předem připravené sklenice. Celý obsah vypila na jeden nádech, položila sklenku a zahleděla se do matčiných očí. Nebyla to tak bolest, ze ztráty otce, nýbrž bolest z toho, že nemohla být u jeho posledního výdechu. Neprávem se zlobila na svou matku, že ona tam mohla být mohla se rozloučit a ona ne. Byla to zloba a zároveň úzkost co jí v tuto chvíli donutily být tak chladnou.

„Musím odjet, odjet pryč odsud.“

Matčina bolest se začala mísit s nenávistí. Její jediná dcera jí právě oznámila, že jí v bolesti nechá samotnou. „To mi přeci nemůžeš udělat.“ Matka hleděla do jejich očí ve snaze dostat své pocity toho jak jí moc potřebuje do jejího srdce.

Ovšem Kristin s kamenným obličejem si opět nalila a tak jako před tím tak i tet do sebe hodila obsah sklenky.

„Ty víš jak jsem ho měla moc ráda víc než tebe.“ Matce z očí vytřeskly slzy. Slzy plné bolesti, ublížení, zklamání. Matčina bolest se prohlubovala pod dno do nekonečné propasti. Kristin i přes její slzy pokračovala. „Ty jsi chtěla pro mě to nejlepší, to ano ale s tím že ti je ukradený co si o tom myslím. To otec…“ Pouhá myšlenka na otce v Kristin vyvolala neskutečně bolestivé pocity, pocity svírající hrdlo. Bezmoc neustále připomínající nevrátí se nikdy. Přes všechny tyto pocity dokončila větu. „Otec mě miloval takovou jaká jsem.“ Po doznění těchto slov najednou jako by vše utichlo. Mateřská láska vyhasla jako sfouklá svíčka. Na její místo se vlila jako vodopád naplňující řeku zloba. Oči matky jako by se zabodly do Kristiných a nemohly ven. Matčiny oči se stali pohledem do samotného zatracení. Slova nebyla už nutná. Pohled Kristininých očí mluvil sám za sebe. Zloba a ublížení z jejich očí se chrlila na matku. A tak s propichujícím pohledem a žalem v srdci se matka ladně jako laňka zvedla a zamířila do svého pokoje.

Kapitola III.

Kristin seděla ve svém pokoji před zrcadlem do něhož hleděla jako by snad bylo posvátné. Viděla v něm trosku, prázdnou schránku co se rozpadá. Oči se jí pomalu naplňovali slzami věděla, že dnes nadobro pohřbí otce. Její černé šaty jí dělají ještě víc bělejší než ve skutečnosti je. Vzala si klepoucíma rukama hřeben a začala si česat své dlouhé vlasy.

„Musíme už jít.“ Zavolala matka pohrdavým hlasem. Kristin položila hřeben na stolek na místo, které mu příslušelo tak jako by to bylo to nejdůležitější na světě. Ještě jednou se na sebe podívala, utřela slzy kapesníkem připraveným v levé ruce a vydala se do auta. V autě se matka a dcera na sebe ani nepodívaly jako by si snad byli cizí.

Na pohřbu Kristin neuronila ani slzu. Seděla naproti rakvi s hledícím pohledem plným ublížení.  Ona dokázala své emoce udržet jak se říká na uzdě. Ano dokázala se i v této extrémní chvíli ovládat. Její kamenný obličej vyvolával v ostatních účastníků pohřbu myšlenku, že to děvče má snad srdce z kamene.

Kapitola IV.

Myslím ,že to bylo po třech dnech od pohřbu kdy si Kristin sbalila pár věcí do své modré cestovní tašky a odjela. Než však udělala tento zásadní krok ve svém životě napsala dva dopisy. Jeden patřil její matce.

Maminko vím moc jsem ti slovy, které vypadly za posledních pár dnů z mých úst ublížila. Moc se ti za to omlouvám, budu se snažit ti psát, ozývat se jak jen to bude možné. Jen tě prosím o jedno nech mě ujasnit si myšlenky a smířit se s otcovou smrtí po svém. Není mi příjemné té tu nechávat na vše samotnou, ale věř mi bude to tak lepší.

Tvá Kristin

Druhý dopis patřil Pavle.

Ahoj Pavli

Nevím jak ti poděkovat za podporu, kterou jsi mi za posledních pár dní věnovala. Věř mi moc mi to pomohlo. I přes to, ale musím odjed. Bolest co mě tíží je neskutečná, potřebuji se jí zbavit jinak ze mě zbude jen troska. Mam tě moc ráda určitě se ozvu! Zatím se měj

Kristin

Kapitola V.

 Po třech měsících v odloučení se Kristin opravdu začalo dařit. Měla práci, která jí bavila. Pomalu a jistě se začala se smrtí svého otce vyrovnávat. Spřátelila se i s novými lidmi. Ovšem nejvíce se svou kolegyní Kateřinou.

„Nezajdeme dneska někam do klubu?“ Jako každý páteční den po práci tak i tento se Kateřina zeptala. Kristin jí však odpovídala stejně, že dnes nemá náladu. Tentokrát však se odpověď změnila.

„A víš, že dneska bych si i vyšla.“

„Výborně na devátou se u tebe stavím.“

Katka přijela přesně jak se domluvili. Přijela s taxíkem, aby mohly obě pít. Kristin nasedla do auta vstříc novým zážitkům.

Klub to byl poměrně velký a hlavně všude bylo plno lidí. Kristin na to nebyla zvyklá v jejím městě byl pouze jeden kam  málo kdo zavítal. Po pár panácích se maloměstská dívka poměrně uvolnila a začala si užívat velkolepý klub. Při tanci omylem vrazila do neznámého. Neznámému se Kristin moc zamlouvala a proto do ni znova jakoby nechtěně vrazil a za omluvu pozval na drink. Kristin se nebránila, alkohol její racionální myšlení zahaloval jako se zahalují ženy v Islámu. 

Nic vážného se naštěstí nestalo jen si popovídali a vyměnili čísla. Druhý den v sobotu jí zhruba v deset hodin zazvonil telefon. Kristin ještě po včerejšku spala, tudíž jí zvonění telefonu probudilo. Rozespalá zvedla telefon a nedoprobuzeným hláskem se zeptala kdo volá. Z druhé strany se ozval mužský hlas byl to pan neznámí.

„Ahoj Kristin doufám, že jsme tě nevzbudil. Chtěl bych tě pozvat na oběd jestli mohu.“

„Ale ne nebudíš mě už jsem dávno vzhůru. Jistě sejdeme se v pul jedný naproti tomu klubu co jsme byli včera je tam docela prima restaurace.“

„Dobře budu se moc těšit zatím.“

Po položení telefonu na noční stolek se s lehu na boku obrátila na záda. Vzpomněla si na svého otce. Ovšem tentokrát to byly poněkud jiné pocity, už né tak bolestivé jako před pár měsíci. Po pohledu na mobil jí však uchvátila bezmoc. Mohla by mu zavolat popovídat si, nemůže nejde to. Bezmoc jí začala napadat mozek jako rakovina. Schoulila se do klubíčka a začala plakat. Každá slza představovala oceán bolesti. Myslela, že to je za ní, ovšem podle jejich emočních výjevů nebylo. Sebrala se a rozhodla se jít na smluvený oběd.

„Ahoj pane neznámí.“

„Ahoj posad se u mě. Jinak jsem Petr, ale klidně mi říkej neznámí je to víc záhadnější.“

„Dobře. Co že jsi se ozval?“

„Víš dlužíš mi moc panáku chtěl bych si je vybrat.“ S usměvem na tváři dokončil větu a Kristin se poprvé doopravdy od rána usmála. Zvedl jí náladu. S ním jako by zapomněla na všechny trable co jí tížili. Dál se spolu scházeli den co den. Začali spolu chodit a prožívali spolu spoustu nových zážitků. Skoro po dvou měsících Petr Kristin pozval na večeři.

„Chtěl bych tě představit rodičům.“

„Víš já nevím jestli to je dobrý nápad mám z toho trochu strach.“

„Neboj spolu to zvládneme.“

Za týden Petr dovedl svou dívku do domu svých rodičů. Kristin byla poněkud nervózní to se dalo ovšem čekat. Když usedli ke stolu a začali si povídat Kristinina nervozita pomalu začala opadávat. Poznávala Petra rodiče, kteří byli vlastně bezvadní. Pak se ale něco stalo. Do místnosti vstoupila Petra mladší sestra bylo jí devatenáct let. Bez rozmyšlení si sedla vedle svého otce a začala se ptát jak se dneska měl.

Kristin najednou jako by jí polili horkou vodou viděla lásku otce a dcery. Nehmatatelné porozumění mezi těmito osobami. Viděla něco co ztratila a už mít nikdy nebude. Tyto pocity jí donutili se zvednout omluvit se, že jí není dobře a odejít. Petr se za ní vydal ona ovšem s ukrývajícími slzami v očí řekla, že vše je v pořádku.

„Nedělej si starosti jen jsem zas nemohla na dnešek usnout. Pojedu si domu lehnout a zítra se ozvu.“

„Dobře odvezu tě domu.“

„Ne to nemusíš vezmu si taxíka.“ Políbila Petra a zavolala si taxíka, který jí odvez domu.

Doma si lehla do postele a začala plakat. Její srdce se zahalovalo žalem. V myšlenkách viděla Petrovu sestru a jejího otce jak si rozumí. Rozumí si tak jako ona kdysi se svým otcem.

„Proč? Proč oni mají to štěstí být spolu? Proč sakra.“ Pláč jí nedovolil vidět víc než pár centimetru před sebe. Nevěděla co se to s ní děje chtělo se jí zvracet. Zvracet s nespravedlnosti, kterou dnes viděla. Nedovedla pochopit, proč zrovna ona. Co provedla tak strašného, že byla tak potrestána. Její srdce se rozpadalo jako zpomaleně padající váza na zem.

Kapitola VI.

Petr jí druhý den volal ona však telefon nezvedala. Úplně se odtrhla od světa zavřela se doma a s nikým nemluvila. Petra a i své kamarádi ignorovala. Když někdo přišel až k jejím dveřím pokoušel se pomocí zvonku, bušení do dveří dostat dovnitř nepomohlo to. Ona seděla v křesle a hleděla do prázdna. Jeden okamžik jí totálně ubil. Dovedl jí až na pokraj prázna.

Ještě jeden den a bude to rok co Kristinin otec zemřel. Ona to moc dobře věděla. Vzala telefon a vytočila Pavli číslo.

„Ahoj já vím dlouho jsem se ti neozvala, ale nějak nebyl čas. Když ti dám adresu stavíš se zítra za mnou?“

„ Ahoj samozřejmě moc ráda.“

Kristin položila telefon a šla spát.

Kapitola VII.

Druhý den, ten den  kdy měla přijet Pavla, jí po probuzení její kroky vedli do kuchyně. Jako smyslů zbavená vzala ten nejostřejší nůž a sedla si na zem. Na den přesně to byl rok kdy jí zemřel otec. Na den přesně to bylo kdy měla ty nejodpornější pocity co mohla kdy ve svém životě cítit. Dívala se před sebe se zavřeními oči a jen vnímala své pocity. Bezmoc kterou cítila jí dovedla až sem na zem kuchyně.

Uvědomila si, že dál to nejde. Sžírat se  neustále tím co už nikdy nebude možné obnovit, už nezvládne. Bolelo to tak moc že hluboký řez do ruky jí nedovedl odvrátit bolest ze srdce do řezu. Proto vzala opět nůž. Nejprve se na něj podívala jak po něm stéká její krev po prvním říznutí. A řízla znovu tentokrát do druhé ruky.

Nůž upadl na podlahu, z jejich natáhlých ruku vytékala krev. Čím více krev tekla tím více cítila úlevu. Věřila tomu že míří za otcem. Z očí jí stékali slzy, slzy naplněné nadějí že se s ním setká znovu ho obejme a poví jak moc ho má ráda. Pomalu umírající tělo naplňovalo duši blahobytem.

Najednou zazvonil zvonek. Otevřela zavřené oči. Během sekundy jí všechno proletělo hlavou to co provedla, že mohla být s Petrem šťastná. Vždyť by se nakonec s otcem setkala jen za delší dobu. Nevěřila tomu co provedla.

„Bože já nechci umřít. Pomoc mi prosím.“ Vysoukala ze sebe slabounkým hláskem. Bolest, kterou cítila s ran, které si způsobila přebyla úzkost ze smrti. Hleděla před sebe do prázdna jako by to bylo svaté místo a v duchu se modlila.

    Pomalu se jí zavírali oči. Čím víc se oči blížili k pozici zavřená tím víc s nich tekly slzy. Kristin nemohla nic ležela jako ochrnutá. Vytékající krev jí ubírala poslední síly bojovat o to co si sama vzala. Smrt…

Pavle to nedalo a proto se koukla pod rohožku kde našla náhradní klíč. Znala Kristin velice dobře tudíž věděla, že klíč zde bude. Odemkla dveře… Vešla do bytu a začala pomalinku po něm chodit a hledat Kristin do té doby něž vešla do kuchyně…

---