Poušť smrti

Ještě dobalit poslední oblečení a ráno jedeme. Byla jsem nadšená. Celá rodina se vypravíme do Egypta za dobrodružstvím.

Bereme s sebou i moji best kamarádku Zitu. To bude nejlepší léto mého života. Odpoledne se táhlo jako šnek, ale nakonec už byl večer a potom ráno.

Byl to pěkný zmatek. Všichni si nasedat do auta a zmáčknout tam zavazadla. Ale za chvíli už jsme byly na letišti a nastupovali do letadla.

Cesta byla dlouhá, ale věřím, že to bude stát za to. Na první den jsme měli naplánované, že se půjdeme podívat na Tutanchamonovu hrobku.

Konečně jsme dorazili a dojeli do hotelu. Tam jsme si vybalili. Byla jsem se Zitou na pokoji. Naobědvali jsme se a odpoledne vyrazili do hrobky.

Na velbloudech jsme se svezli až k ní. Tam si nás převzala průvodkyně a zavedla nás do pyramidy.

Bylo to tam krásné, a jelikož studuji historii Egypta, pro mě i zajímavé. Procházeli jsme chodbami a připadalo mi to tam jako bludiště.

Já a Zita jsme šly ve skupině jako poslední. Měla jsem pořád pocit, jakoby mi něco říkalo, ať odsud odejdu, že je to tu nebezpečné. Ze snění mě vytrhla Zita:

„Katko, máš moc pěkný prstýnek. Kde jsi ho sehnala?“ zeptala se.

„Ále. Ten je jen z poutě. Takový drek. Ale mě se líbí,“ vysvětlila jsem.

„Aha, ale je fakt pěkný,“ pochválila mi ho ještě.

Pokračovali jsme dál. Když najednou jakoby se zvedl oblak prachu a před námi se objevila, kamenitá zeď.

„Co se to stalo? Vždyť tu před chvílí ještě nebyla,“ začala jsem panikařit.

Chvíli jsme na ni bouchaly, ale nic. Nejspíš, jak jsme šly poslední, nikdo nás neslyšel. V tu chvíli se zvedl oblak prachu podruhé a přimáčkl nás ke zdi.

Zeď naproti se začala přibližovat. Pokud něco neuděláme, rozmáčkne nás. Začaly jsme příšerně ječet. Těsně před naším nosem se zeď zastavila. Obě jsme si oddechly. Potom to ale začalo. Ze zdí se ozývalo sténání a brečení.

Nářky můžu, žen i dětí. Zacpala jsem si uši, nemohla jsem to vydržet. Myslela jsem, že se blázním, pokud to nepřestane.

Zita se na mě dívala s úžasem. Ona nic neslyšela, jen já. Potom se otevřely nějaké postranní dveře a ona do nich vběhla.

Chtěla mi podat ruku, ale já už jsem to nestihla. Zůstala jsem tam sama. Najednou všechno utichlo.

Nastalo mrtvé ticho. Potom se zeď za mnou odsunula a spadla. Uviděla jsem hrobku. Ale nebyla to ta Tutanchamonova.

Přišla jsem k ní a přejela po ní rukou. V tu chvíli se pomalu začalo otevírat víko. Zaječela jsem a opřela se o kamennou, studenou zídku.

Z hrobky vylezl zafačovaný člověk. Opravdová mumie. Začala ke mně mluvit:

„Ty! Budeš pykat za své předky. Tvůj vzdálený příbuzný Tutanchamon, zabil krutou smrtí mě i mou rodinu. A ty za to zaplatíš!“ ukázal na mě svým zafačovaným prstem.

„Ale, já. Tutanchamon není můj předek,“ řekla jsem.

Jen se zlověstně zasmál a já propadla další zdí a ta se za mnou zavřela.

Zůstala jsem sama v temné místnosti. Cítila jsem, jak po zemi běhají krysy. Najednou po mě začaly sahat několikery ruce.

Snažila jsem se bránit, ale nešlo to. Roztrhaly mi oblečení a já zmožené padla na zem. Po chvíli jsem ještě bouchla pěstí do zdi, ale věděla jsem, že je to marné.

Byla jsem tam uvězněna a pomalu, pomalu mi docházel kyslík…

O šest let později…

Oddíl egyptských historiků objevil komoru, kde se našly mumie staré několik stovek let. Jen jedno tělo nebylo zavázané a tak staré.

Dívka měla hrůzu v očích a našel se u ní jen malý pouťový prstýnek. Poušti, kde zemřela kvůli činům svých předků, se říká Poušť života.

Divoši z této oblasti jí ale říkají Poušť smrti.