Úvaha pro pondělní večer a chorou mysl

Cévy plny sebelítosti,
praskají v zarputilé snaze uniknout.
Ach, člověče! Kolik hlouposti
může jedna osoba vlastnit?

A co to je vlastnit?
Kde se to v nás vzalo..
To chtěl bych jednou zjistit!
Co vlastně v ten osudný den se dělo..

V den kdy jsme byli uvrženi do tohoto stavu.
V ten odporný proklatý den,
kdy buňky tvořící mozek, hlavu,
začaly myslet, začaly toužit.

Proč musím býti svědkem,
mých, tvojich, našich odporných skutečností?
Vaše výmluvy Lucifer sám vem!
Chci odejít, ale nemám klíč.

Spáry netvorů mne drží,
nenechají jít.
Proč vlastně dýchám?
Proč musíme žít?

Toť dobrá otázka!
Co však špatným jest,
na pouhé existenci a vůli člověka?
Jistě, kráčíme světem z mnohých cest,
ale proč zavrhovat ty nám cizí?
Vlídné srdce,
šlechetnost ryzí!

Zemři slávo bídná, vlídná vši!
I ty požitku duchovní a osvícení ctihodné!
Přestaňte trýznit mne,
svými chabými argumenty!

Přestaň!
Mlč!
Dýchám!
Žiji?
Kdo jsi?
Proč?
Zabij!