Umělý kvítek

Neopětuje se moje láska k tobě,
takto to bylo minulých pět let,
pořád doufám, lžu si sama sobě,
a v rukách si otáčím maličký květ.

Ten umělý květ jest jako moje duše,
nikdy nepřestane milovat tebe,
nikdy kvítek nebude vypadat suše,
vždy bude jen jasný, jako širé nebe.

Jsi pouhý kousek ode mne, 
já na tě zapomenout nemohu,
kvítek tu již leží, vedle mě,
na slovo se již ani nezmohu.

Vánek dokola prozpěvuje,
zlatevé blesky vrhá nebe,
stojím venku na děšti, 
a čekám tu na tebe.

Věřím v naději potlačenou,
kvítek leží odhozený dole,
moje duše je duší umučenou,
jako kvítek nemohoucí vzhůru.

Chce opět k světlu, 
nemůže,
ztratil se ve velkém světě
nic nezmůže.