Dokonalost

   Vzduch byl vlhký a chladný, tak typické pro starou budovu, kolik? Snad sto let? Secese, zdá se. Jako by člověka pohltila hlubina, když překročí práh dělící horoucí letní den krátce po poledni a vstupní halu. Jídelna se společenskou místností, tak nějak tomu říkají. Zbytky pachu jídla přidávají vzduchu na tíži.
   Oči přítomných se zdají být větší, uhýbají. Každá jen letmo zavadí, tolik zvědavosti! Ihned se odvrátí, jakoby se styděly. Jako by se styděly za ni.
   "Zde je vaše místo".
   Mlčí. Dřevěná židle. Sedá si. Drobné vrznutí projelo tichem jako břitva a rozdělilo čas na nestejné díly. Dosud to byla možnost, teď je to jistota. Vlastní místo. Jako razítko na lejstro.
   "Tady je denní program..." Pak následuje nějaká změť bublání ženského hlasu. Trochu jako nádražní hlášení. Říkala to snad už stokrát? Tisíckrát? "...léky." Léky? To je nemoc?
   Tohle je konec. Šlus. Odteď nemůže nic. Jako vypálené znamení na čele. Trest? Za co?
   Hodiny. Oživují mrtvé ticho.
   Sedí nehnutě, dřevo je skutečně tvrdé. Hlava jako po opici. Co je to za svinstvo? I mimika stojí přílišné úsilí. Pohyb ztrácí samozřejmost, včleňuje se zde nějaký podivný element - je třeba snažit se pohnout... Snažit se. Pohyb od myšlenky dělí kilometry.
   Doklady, nějaké drobné, bez mobilu. Kolik nocí? Nemá ani spodní prádlo navíc, natož pyžamo. Nemůže to být důvod pro propuštění? Kéž by! Zeptat se? Hloupost!
   Modřiny. Jako feťačka! Copak to mohlo udělat těch několik odběrů a jedna infuze? Infuzi sestra přepichovala, ale kolik bylo odběrů? Mlha. Tři dny nebo dva? Nebo čtyři? Vše splývá, byla mezi životem a neživotem. V polovědomí.
   Možná ještě mohla utéct. Třeba těm saniťákům na JIPce. Jenže nohy byly jako olověné, neposlouchaly příkazy mozku, vratké. Ne, neutekla by, chytili by ji. I saniťáci vejrali, ale v pohledech nebyla zvědavost. Snad má právo, tak co čumí? Sanitka zatočila doprava a zastavila. Závora a vedle cihlová zeď s tabulí. Nápis děsí. Mráz projel páteří. Kolem žaludku prázdno. Oni to myslí vážně! Proboha!
   Je to hodina? Možná dvě?

   "... k paní doktorce." Následuje sestru. Místnost s nižším stropem, bílý plášť zašustil, cinkly klíče... Zvedla hlavu od papírů. Asi o ní. Tak už ví všechno. Stejně se bude blbě ptát. Zastírat nemá cenu. Určitě si to přečetla.
Ano, chtěla to udělat. Jak dlouho? Půl roku. Zcela plánovaně. Lékárnička byla pořád plná, rodiče se dobrému zdraví netěší. Stačilo vyloupat pilule z blistrů. Na skok z paneláku nesebrala odvahu, stejně tak na položení krku na kolej. Téma stejně samozřejmé jako počasí.
   Cože?! To není na čtrnáct dní? Dva měsíce? Tohle tvrdila doktorka. "...asi špatné informace." Špatné informace? Vždyť doktorka ví, jak to tady chodí, pracuje tady. Podvod!
   "Pan doktor vás vyšetří." Kolik mu je? Tak o sedm let víc než jí? Ucho. Svléknout? Odkdy má pupek souvislost s chutí k nežití? "Vypláznout jazyk." Jazyk naposledy vyplazovala na děti ve školce, ale když to tak mermomocí doktor chce... Pochopil a usmál se. Že by spojenec na druhém břehu? Ne, nevěřit!

   Noční košile je trochu velká, voní žehlením. Nemohla se dočkat postele, i když trochu tvrdé. Pokoj pro tři. Magda mluví o šocích. Pomohly jí. Těší se na dcerku. Děs! Šoky! Snad se tomu vyhne! To by raději umřela. Nejraději by umřela...
   Vlahost tmavě modrého vzduchu. Pokroucené větve chtivě sahají po soumraku. Snad tisíc ptačích hrdel! Není to líbezný zpěv, je to hromadný nářek. Jako zahrada hrůzy. Chybí jen hroby. A ten její...
   Sestra přišla zhasnout. Jako malým dětem. Pak propad někam do hlubin.

   Opět sestra. Budíček. Budíček? Spánek beze snů jakoby ani nebyl spánkem. Více se podobá smrti. Jako malá smrt. Nedokonalá. Nedokonalá probuzením.
   Žena klátí rukama. Všichni se tváří naprosto vážně, jako by neviděli tu komičnost. Ke všemu ji napodobují, více či méně zdařile, více či méně zdařile směšně. Tomu se říká rozcvička.
   Bože, ona to tušila! Obávaný okamžik. Rozdá to nebo nepozorovaně odnese. Snad se nikdo nezeptá. Večer se vymluvila, že je jí špatně od žaludku. Sestra si všimla. Snad jsou ostatní hloupější. Ale tohle nemůže říkat pokaždé. Nesnídá. To může být ranním argumentem. A co v poledne? Neobědvá? Kravina!
   Jak podivná aktivita. Proč to dělají? Opravdu zvláštní rituál třikrát denně si vložit něco organického do úst a pak konat ty humorné pohyby čelistmi. Je to odporné. Ve skupinové podobě ještě odpornější. Projev nízkosti, nedokonalosti.    Nepožívání je dokonalé. Dokonalé jako smrt.

   Ranní komunita. Přivítání nových pacientek. Jméno a důvod přijetí. Chtěla se zabít. Proč? Aby byla dokonalá. Ticho, velmi dlouhé ticho. Dívají se nikam, do prázdna před sebe, jsou zaskočeni. Je to divné? Každý touží být dokonalý. Nebo ne?

   Lepit koláže. Výtvarná výchova základní školy. Úsilí se zračí v obličejích. Proč něco vytvářet? Vše podléhá zániku. Proč být svědkem vzniku a posléze umírání? Není lepší nebytí? Neměnnost jako projev dokonalosti. Nebytí je dokonalé.

   Na kobereček. Tušila to. Vzbudila podezření, sestry jsou zkušené a všimly si. Neprošlo to. Ti nízce nedokonalí potřebou jídla! Ona se snaží o dokonalost zbavením se této závislosti. A ji budou nutit k pozřívání, k poklesnutí do bažin ubohosti? Budou hlídat jídlo. Hrozí sondou při poklesu váhy. Vážení dvakrát týdně. Ubožáci!
   Komunita po snídani, klid po obědě, léky po večeři. Proč se vše musí vztahovat k této nízkosti?

   Bez snídaní, na oběd trochu polívky, rejpnout do masa. Večeře nic. Váha klesla o půl kila v posledním týdnu. Méně než by bylo očekáváno. Zatím jen hrozí. Sestry se dívají s despektem. Z každého jejich pohledu lze číst: to je ta, co nejí. Skoro jako nové jméno.
   Zadržování dechu je také cestou k dokonalosti. Zbavit se této potřeby. Překonává sama sebe. Ještě krůček, ještě krok.

   Veronika se na ni usmívá a v očích žhne plamínek nějaké myšlenky. Jde k ní, už v jistotě pohybu je obsažena konkrétnost myšlenky, která už už nabude vokální podoby. Dívčí tichý hlas. Jemný jako vlákno pavučiny. "Anorektičky jsou dokonalé lhářky." Dokonalé? Veronika jí. Trochu. Ždibeček oběda. Také pije, dýchá, vyměšuje...

   Myslí si, že tajně jí. Ať si. Nesnídá, neobědvá, nevečeří. Nejí. Ještě to ostatní... Váží pořád stejně. Doktorka se ptá, co jí mimo hlavní jídla. Nic. Nevěří. Ať si trhne.

   "Jak se máš?". Hloupá otázka, vykutálela se z úst příbuzných. Zní nepatřičně jako vyvolávání trhovce na koncertě klasické hudby. Návštěvy. Těla různých velikostí a tvarů zahalena v šatstvo rozličných střihů a barev. Pohupují se nesynchronizovaně po chodníku ke staré budově. Třímají tašky s obsahem určeným pro dočasné obyvatele. Oblečení, hygienické potřeby, časopisy, jídlo. Jídlo. Takto se předává nedokonalost dál. A ruce blízkých jsou jako hmyz přenášející tuto infekci.
  Otázky a trapné ticho. Rodiče neví, co říct. Sestra je nesvá. Něco přinesli. Jahody. Je slušné poděkovat. Šustění igelitové tašky se mísí s jemnějším šustivým zvukem. Vanička s jahodami ochráněná mikrotenovým sáčkem se vynořuje z útrob tašky. Jako soprán a tenor. Loučení ulevuje všem.

   Manžeta se nafukuje až to bolí. Pomalu ji sestra vyfukuje. A pak znova a znova. Ještě. Druhá paže. A zas. "Jaký míváte normálně tlak?" "Tak asi devadesát na šedesát." Opět se nafukuje manžeta. Vyfukuje. Kroutí hlavou. "Mirko, prosím tě, mohla bys tady..." Tři měkké mlaskavé zvuky jak se odlepují podrážky od lesklé podlahy. Tři malé otřesy. Opět několikrát. "Nic. Asi nemáte tlak." Krátké saltato smíchu. Vstává ze židle a na její místo dychtivě usedá statná čtyřicátnice: "Tak kolik, kolik?"

   Řada židlí přede dveřmi, které vydávají zvuk tlumených lidských hlasů. Jako nesrozumitelná samomluva. Drdůlek bílých vlasů, vráskatý krk, sedí bez pohnutí. Kdyby od dětství neotáčela hlavou, měla by krk bez vrásek. Vedle neklid naplňuje drobné tělo a shromažďuje se v konečcích prstů. Možná je to židle, která je zdrojem neklidu. Vzduch těžkne parfémem. Jako atomový hřib - přesně tak se šíří. Vizita. Dveře se otevřou jakoby chtěly tentokrát něco vykřiknout. Zřetelně zazní jméno, které proklouzne skulinkou dveří. Ještě dříve než se napolovic otevřou a pohltí ji.
   "Tak vy nejíte!" Ironie vybuchne jako ohňostroj zároveň v hlase i v mimických svalech, stažené obočí, zlostnost ve žřítelnicích. "Tak jak potom vysvětlíte..." Nejhlasitější je otazník na konci. Po něm ticho. Srkání kávy. V sesterně telefon. Noha přes nohu. Ticho. "Ještě můžete tvrdit, že nepijete!" Ironie se přilepila na každou molekulu v místnosti. "A myšlenky na sebevraždu?" Ticho. Mlčení je zdí oddělující tam a tady. Další otázka. Bez odpovědi.

   Ergoterapie. Šití polštářů, hraček, modelování, navlékání korálků, někdy i kreslení. Činnost rukou má pročistit hlavu. Hovadina. Ale aspoň zabije čas. Zvuky stříhání látky, šicí stroj, perličky smíchu. Soustředění. Sekunda ticha. Sekačka a vůně čerstvě posečené trávy. "Podrž mi to, prosím tě, ať to můžu oříznout." Tah mimo zamýšlenou trasu. Zděšení. "Proboha, já tě řízla!" Rána hluboká nejmíň půl centimetru. Nekrvácí. Ani kapka. Provizorní ošetření. Alespoň může odejít dřív a loudat se parkem. Nebolí to. Proč chtějí lékařské ošetření? Nic to nedělá.
   "Běžte za panem doktorem."
   "Ukažte mi to. Ošetřím to." Nastavuje ruku. Venku zahradník rozvážně kráčí za sekačkou. Smuteční pochod. Requiem za posečenou trávu. Sem a tam, sem a tam. Vánek vnikající pootevřeným oknem rozechvívá listy fialky na parapetu. "Hotovo. Večer to sestřička převáže." Klapnou dveře. "To je opravdu zvláštní, přeříznutá docela velká žíla a nic. Ani kapilární krvácení. Prostě nic. Přitom řez jako od chirurga..."

   "Nízký tlak anorektičky mívají. Nic divného."
   "Ale..."
   "Dobře, tak já si to změřím sám. Zavolejte ji." Šustění manžety, zvuk vháněného vzduchu. Svírání paže. Sloupec kapaliny se pomalu plazí zpět do zásobníku. "Opravdu nic. Tak si poslechneme srdce. Stačí, když si to vyhrnete nahoru." Ticho, jen zpěv poletujících tvorů. "Nic neslyším. Mirko, zavřete okno, prosím." Zpěv se vzdálil z doslechu. "Tak ještě jednou." "Tak zadržet de... vlastně, vy jste ho teď zadržovala, tak dýchejte." Ticho. "Můžete dýchat." Ticho. "Mirko, podejte mi ten druhý fonendoskop." Zadívá se na ni upřeně, oči jiskří, hlas transponován o tercii výše: "Skutečně nemusíte zadržovat dech!" Ticho. "Nic! Srdeční akci neslyším. Točili jste EKG?"
   "Ano, dokonce několikrát, ale žádná křivka."
   "Hmm. Tak si vyžádejte číslo od vrchní a zařiďte servis. Přístroje taky nevydrží věčnost. Ať to nevypadá, že točíme EKG mrtvým."